Výsledkem španělských předčasných parlamentních voleb, v nichž vyhrála opoziční Lidová strana a dosud vládnoucí socialisté přišli o třetinu hlasů, není žádný velký třesk. K volbám spořádaně přišlo 72 procent voličů, kteří to klasicky spočítali garnituře u moci a volili masově opozici, přestože od ní zázraky očekávat nemohou.
Lze se však ptát: Co jiného španělským voličům zbývá? Mohli udělat něco jiného? Mohli volit někoho jiného? Kam totiž zmizelo hnutí 15-M neboli Indignados (Rozhořčení), které hýbalo veřejným míněním ve Španělsku poslední více než půl rok a inspirovalo i vznik Occupy Wall Street v Americe a jinde ve světě?
Ukazuje se, že hlásat změnu politického statu quo je jedna věc a realita s politickými stranami, parlamentními volbami a miliony voličů věc jiná. V krátké době nezměnitelná. A v dlouhodobé perspektivě? Vystřídá parlamentní demokracii, jež přestává být funkční, časem něco jiného? Což se akutně netýká pouze Španělska. Podobná ekonomická mizérie panuje i jinde v Evropě a přijde za chvíli také k nám. A deziluze z demokracie přece již dorazila...
Připomeňme, že hnutí Indignados, které chce zrušit dosavadní systém a především má jasno v tom, co je špatně (s tím, co vlastně chtějí, už je to horší), vyjádřilo podporu přes polovina obyvatel Španělska. Na druhou stranu jich pak tři čtvrtiny přišly k volbám a volili tradičně – jakousi naději na změnu, která ale žádnou změnu z principu přinést nemůže.
Lidé rozhořčení a nespokojení by museli začít budovat od píky nějaký nový paralelní systém, jiný svět, jenž by třeba v průběhu času nabyl vrchu
Je jedno, jestli vyhrál Rajoy a prohrál Rubalcaba, nebo naopak, protože by v situaci, kdy Španělsku hrozí neschopnost dostát svým finančním závazkům, stejně museli dělat v podstatě totéž. Přesto neexistuje žádná jistota, že se Španělsko v dohledné době zmátoří. Nelze než konstatovat a zopakovat totéž, co na konci května po regionálních a místních volbách: občanský odpor ovlivnil výsledek předčasných parlamentních voleb jen minimálně.
Jak řekl v sobotu jeden z aktivistů hnutí na náměstí Catalunya v Barceloně, on k volbám nepůjde, protože jakákoli rozhodnutí vlády řídí byznys, nikoli lidé. To není demokracie, volby nic nezmění, dodal. Má pravdu. Nejít k urnám je ovšem taky volba, tradiční forma protestu, která ze zavedeného systému nevybočuje. Někteří z „Rozhořčených“ říkají, že lidem nejprve musejí vysvětlit, jak to chodí, což bude pomalý a zdlouhavý proces. Ale není to pouze cesta k tomu být zvolen, získat funkci a spadnout plíživě do stejných osidel moci jako ti, kteří jsou nyní kritizováni?
Existuje vůbec nějaké řešení? Něco nahrazující demokracii, a přitom nesklouzávající k diktatuře? Možná ano, ale lidé rozhořčení a nespokojení by museli začít budovat od píky nějaký nový paralelní systém, jiný svět, jenž by třeba v průběhu času nabyl vrchu. Jiná možnost zřejmě není.
