Stane-li se planeta Země neobyvatelnou, nemá lidská svoboda smysl

Greta Thunbergová plní dlouhou dobu média, přičemž je i tvrdě kritizovaná. Často se argumentuje, že je dítě, které nemá dostatečné vzdělání v natolik složitém oboru, jako je ekologie, a že cílí především na emoce. Bývá považovaná za globální marketingový produkt, jenže nejen ona upozorňuje na ekologické problémy a nutnost je řešit. Ve Francii je jedním z nich Aurélien Barrau, populární zejména u mladých levicových Francouzů.

Jde o vědce středního věku, nikoliv však biologa nebo klimatologa, ale astrofyzika s širokým záběrem. Navíc ke stovkám odborných článků a vědeckým oceněním přidal doktorát z filozofie, což mu propůjčuje racionalitu a vědeckost, které proroci ekologických katastrof často postrádají. Cíl Barrauovy knihy Le plus grand défi de l’histoire de l’humanité(Největší výzva v historii lidstva) je jednoduchý až naivní a v záplavě katastrofických ekologických předpovědí možná nadbytečný – upozornit na nutnost o ekologii mluvit a učinit z ní hlavní společenské téma.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Barrau však nezahlcuje detailními informacemi nebo odbornými problémy, ale snaží se přesvědčit, že pokud má lidstvo a život na planetě Zemi mít budoucnost, musí se vše změnit. Klimatologové a biologové jsou zoufalí, že se ekologická témata neřeší dostatečně, jelikož se politici a veřejní intelektuálové budoucností přírody zabývají málo či okrajově.

Ztráta biodiverzity

Kniha je rozdělena do čtyř částí. První se týká ekologických katastrof, druhá obsahuje rady a myšlenky, co je třeba změnit, třetí upozorňuje, že tato opatření problém nevyřeší, ale že je třeba usilovat o změnu systému. Ve čtvrté Barrau odpovídá na otázky, se kterými se setkává na svých přednáškách a na konferencích.

Nejpalčivější současnou ekologickou otázkou je přežití lidského druhu, proto je především třeba se zamyslet nad udržením života na Zemi. Obavy o budoucnost lidstva vycházejí ze ztráty biodiverzity. V uplynulých 40 letech vyhynulo v Evropě 400 milionů ptáků. Od roku 1990 poklesl v Německu létající hmyz o 80 procent. Počet lvů se za minulých 30 let snížil na polovinu. Seznam úplně vyhynulých druhů neustále roste. Život na Zemi evidentně mizí.

Jednou z hlavních příčin je neustálý růst zastavěné plochy – každý rok o 400 milionů metrů čtverečných. Další znečištění životního prostředí. Odhaduje se, že kvůli němu zemře ročně šest milionů lidí na celém světě. Vyhynutí hrozí nejen zvířatům na souši, ale i v moři, sladkovodních ryb ubude za rok o čtyři procenta. Toto vymírání se zrychluje, protože lidská rozpínavost roste. Zvířatům zůstává stále méně prostoru k životu. Dalším důvodem jejich úhynu je intenzivní zemědělství měnící krajinu.

Ekologickou katastrofu způsobí také globální oteplování, jež Barrau považuje za skoro jisté. V blízké budoucnosti se máme připravit na tropická vedra trvající víc než 20 dní, což ztíží život lidem i zvířatům. V uplynulých letech narostl počet požárů lesů a pralesů čtyřikrát, což způsobilo škodu za více než 300 miliard dolarů.

Znečišťování přírody je spojené s rozšířením plastů a plastových výrobků. Každý rok se vyprodukuje více než 250 milionů tun plastových odpadů, přičemž 81 procent veškerého odpadu není recyklováno. Každou vteřinu se použije 800 tun kamene a písku na výrobu betonu. V důsledku hektického budování každoročně zmizí 50 tisíc kilometrů čtverečných lesa. První část končí Barrau konstatováním, že tato čísla a přírodní jevy ukazují, že se svět řítí do ekologické katastrofy.

Nový ekonomický přístup

Poškození Země je nevratné, a proto musejí být opatření na její záchranu drastická a radikální. Řešením je omezení spotřeby – Zemi lze zachránit novým ekonomickým přístupem. Ten současný je založený na růstu spotřeby. Aby mohla ekonomika růst, musejí se ještě více využívat omezené přírodní zdroje. Spotřeba se však neomezí, pokud se nezmění ekonomický systém, jenž se dle Barraua na Západě vyčerpal. Ekonomiky západních států nerostou, započítá-li se inflace a nárůst dluhů.

Západoevropané by se měli připravit na pokles životní úrovně. Otázkou je, zda to učiní dobrovolně, a najdou si jiný způsob života, nebo nedobrovolně, až se začne hroutit systém. Existují dvě omezení spotřeby – individuální, kdy se každý z vlastní vůle bude chovat šetrněji k životnímu prostředí, a politická, zákony a nařízení na ochranu životního prostředí.

Individuálně jde o nepoužívání nebo omezení klimatizace či nekonzumování masa – na výrobu kilogramu hovězího se spotřebuje deset tisíc litrů vody. Snížit konzumaci masa je důležité, protože ročně je zabito 100 miliard zvířat. Nejen školní jídelny, ale zejména politici a státní představitelé by měli jít příkladem. Jak je možné, že se na klimatické konferenci v Paříži podávalo především maso?

Druhou možností je zelená politika. Nesmí se však nastolit zelená diktatura – vytvářet a schvalovat se mají zákony, které budou respektovat a chránit Zemi v souladu s premisou, že život je víc než peníze. Omezení individuálních svobod, které může nastat, má jediný smysl – zachovat svobodu budoucím generacím. Stane-li se planeta Země neobyvatelnou, nemá lidská svoboda smysl.

Ekologická opatření

Politici, kteří budou chtít zavádět ekologická opatření, by však neměli udělat stejnou chybu jako francouzský prezident Emmanuel Macron. Kvůli financím na ekologickou přeměnu společnosti zvýšil daň z benzinu, což vyvolalo Hnutí žlutých vest. Ekologická opatření musejí jít společně se sociální politikou – proměnu společnosti by měli financovat především bohatí.

Barrau upozorňuje, že ekologická opatření musejí být promyšlená a neřídit se módou ani marketingem, jako je současná propagace elektromobilů, které sice produkují méně oxidu uhličitého, ale musí se pro ně vyrábět elektřina. Nemá proto smysl je masově zavádět, pokud většina elektřiny bude z fosilních paliv. Řešení Barrau vidí v posílení železniční dopravy. Pokles přepravy se netýká pouze té osobní. Státy i jednotlivci by měli podporovat lokální výrobce, aby se zboží zbytečně nepřeváželo.

Dalším bitevním polem jsou plasty. Zákaz plastových brček a v Česku populárních čistítek uší považuje Barrau za gesto, které nic neřeší, jen ekologické snahy zesměšňuje, proto je pro úplný zákaz plastů. Ten se již zavádí v jedné indické provincii a Kostarika se na něj připravuje v roce 2021. Podceňování problému plastů ukazuje špatné pochopení ekologie – většina lidí ji považuje za politické téma.

Podle Barraua by se ekologie měla stát hlavním společenským tématem a dává několik rad, jak se chovat ekologicky – „ekologické desatero“, přestože příkazů uvádí mnohem více než deset. Například omezit cestování, méně nakupovat na internetu, zejména na webech, které neplatí v dané zemi daně, či v hypermarketech, méně používat polotovary a maso, méně topit, opravovat vadné výrobky či nakupovat použité věci. Vlády by měly připravovat zákony, které umožní sledovat cesty výrobků, a zdanit firmy, jež nejvíce znečišťují životní prostředí.

Barrau navrhuje naprostou přeměnu společnosti. Aby však mohla nastat, nemají se odstranit příčiny, ale důsledek, tedy zničení planety Země. Barrau tento postup doporučuje především kvůli ekologickým aktivistům a myslitelům, kteří se neshodnou na příčinách ekologické krize, což je nesmiřitelně rozděluje. Někteří za ni považují kapitalismu, jiní populační explozi, další náboženství, které svými natalistickými postoji situaci zostřuje.

Iracionální víra ve vědu

Ekologie a evoluce společnosti se musejí stát hlavními tématy. Proto Barrau vyzývá, aby se volili jen politici, kteří považují za své nejdůležitější téma ekologii. Nejen jedno ministerstvo, ale celá vláda a prezident musejí ekologicky myslet. Podle Barraua je ekologie budoucností lidstva, proto je třeba jednat o ekologických tématech jako celku a podporuje Gretu Thunbergovou, která mladé nabádá k záškoláctví, aby se mohli účastnit demonstrací. Proč chodit do školy a připravovat se na zaměstnání, když se blíží konec světa?

Na námitku, že tato radikální ekologická vize přinese spoustu zákazů a omezí občanské svobody, Barrau odpovídá přirovnáním k zákazu řídit v opilosti. Ten bere svobodu řídit auto po požití alkoholického nápoje, ale umožňuje přežít – na rozdíl od situace, kdy by byly silnice plné opilců. Proto člověk musí řídit svět v ekologické střízlivosti, a je třeba zakázat jeho řízeni v ekologické opilosti. Smyslem této revoluce je přeprogramování lidstva na ekonomické smršťování – jiný přístup než ten založený na konzumaci.

Barrau navrhuje, aby se nemluvilo o ekologii, ale o biofilii neboli lásce k životu, protože lépe vystihuje ekologickou revoluci. Ta není zaměřená pouze na vztah k přírodě nebo životnímu prostředí – změní se i společnost, přičemž jejím cílem je objevit posvátno druhého. Toto přehodnocení vztahu k ostatním by se mělo především projevit v hierarchii osobních tužeb. Je třeba se zbavit pocitu intelektuálního sebeuspokojení, které považuje druhé za nepřátele nebo hlupáky – je třeba změnit intelektuální prostředí plné nenávisti a podezřívavosti k druhým.

Podle Barrau se stoupenci ekologické revoluce musejí vyrovnávat i s dalším problémem – katastrofa může přijít až za dlouho, což u lidí nevyvolává děs, protože je zajímají bezprostřední ohrožení. Proto je třeba upozorňovat, že krize je mnohem blíž, než si myslí. Musejí pochopit, že ekologická katastrofa je nevyhnutelná, pokud se společnost radikálně nezmění – zachraňovat současný a starý svět nestačí, protože jde pouze o prodlužování agonie. Většina lidí žije způsobem, který svět popírá a neumožňuje jeho existenci, což je třeba změnit.

Barrau se nechce stát politikem, protože se musí zalíbit voličům a hledat ústupky, jenže ekologie a ekologická témata ustupovat nemohou. Častou námitkou proti blížící se ekologické katastrofě je technický pokrok. Barraut je vědec, a proto ví, že se technika může rychle vyvíjet, ale ani ten nejlepší vědecký objev nemůže odstranit jednu z hlavních příčin problému – systém založený na konzumaci. Navíc víra v zázrak vědy je podle něho iracionální. Ekologické poškození planety Země je natolik velké, že ji žádný zázrak nemůže zachránit.

Aurélien Barrau, Le plus grand défi de l’histoire de l’humanité.