V uplynulých dvou dekádách se stalo běžnou praxí, že studující nezůstávají u jednoho oboru vysokoškolského studia, ale přidávají si navíc druhý či třetí obor. K právům historii, k žurnalistice dějiny umění, ke strojařině třeba ještě ekonomii. Což kromě mnoha jiných vyvolává jednu klíčovou otázku: Neztrácí snad společnost něco tím, že lidé v nejproduktivnějším věku života, dejme tomu mezi 23 a 30 lety, ještě plní sil a intelektu, studují raději dál, než aby nastoupili do zaměstnání?
„Člověk by skoro řekl, že počet přijatých uchazečů na univerzity neklesá pouze proto, že univerzity dnes získaly nepředvídanou a nezamýšlenou úlohu dočasného úkrytu ve společnosti; univerzity jsou zařízení, která umožňují příchozím o pár let odsunout okamžik pravdy, který nastane tváří v tvář tvrdé realitě pracovního trhu,“ píše polský sociolog Zygmunt Bauman v knize Individualizovaná společnost (česky 2005). Jako by se značná část mladých bála dospět – a oddalovala tu chvíli, kdy se musí na sebe spolehnout.
Platí tedy hypotéza, že se školy staly „dočasným úkrytem před prací“? V něčem jistě ano, ale ne tak úplně, jak by se mohlo zdát. Masifikace vysokoškolského studia vedla k tomu, že se vzdělává více lidí (což je dobře), nicméně někteří se „vzdělávají“ příliš dlouho, ač ke studiu vyšších stupňů – magisterského či doktorského – jaksi nemají předpoklady (což je špatně). Dříve by možnost studovat neměli a zamířili by za prací dříve než ve svých 26 letech.
Politicky „odkloněná“ nezaměstnanost?
Podle některých názorů je státní podpora vyšších forem studia vlastně jen politickým tahem, jak „odklonit“ nezaměstnanost. Jak ji u mladých odložit a společensky – alespoň na čas – zamaskovat. Nesmíme ovšem zapomínat na další aspekt vzdělávání: zejména lidé s vyšším vzdělaním zůstávají ekonomicky aktivní po delší dobu života, takže onu počáteční „ztrátu“ mohou teoreticky dohnat.
Lidé s vyšším vzdělaním zůstávají ekonomicky aktivní po delší dobu života, takže počáteční „ztrátu“ mohou dohnat„Lidé s vyšším vzděláním zpravidla přinášejí společnosti větší ekonomický efekt v podobě vyšší produktivity, vyšších odvodů na daních či do pojistných systémů, a to nechávám stranou zatím stále ještě nižší nezaměstnanost lidí s vysokoškolským vzděláním. Prodlužování doby studia, pokud je skutečně té doby využito pro studium, se projevuje i ve zvyšující se adaptabilitě lidí na změny na trhu práce, což je jeden z nedůležitějších atributů vyššího vzdělání v moderní době charakteristické vzrůstající nejistotou,“ řekl ČESKÉ POZICI sociolog Petr Matějů.
Souhlasí tedy s Baumanovým „odsunutím“ okamžiku pravdy? „Vezmeme-li velmi nízké počty studentů studujících déle, než je takzvaná standardní délka studia, nejde o tak velký problém, jak by se mohlo z výroků Zygmunta Baumana – známého svými provokativními tezemi – zdát,“ míní profesor Matějů, jenž dlouhodobě sleduje vysokoškolskou politiku. Podle něj je v našem prostředí podstatné i to, že studenti, kteří si nad rámec prodlužují studium, na něj i částečně přispívají. Takže i takový student přijde společnost na méně peněz nežli jeden nezaměstaný.
Příliš mnoho vzdělávání vůkol...
Možná je to banální pravda, ale dnešní společnost poskytuje tolik vzdělání, nad nímž se vznáší relevantní otázka, zda se „investice“ někdy vrátí a jak. Nejde jen o utilitární věci přepočtené na výkon, ale třeba i pochyby, zda vzniknou moudré knihy od tolika slavistů nebo i botaniků, zda se nabytá masa vědění a kulturnosti předá dál, anebo jde jen o zbytečně vydané prostředky a ztracená léta místo „užitečné“ práce. Je nějak prospěšné, že zástupy nerozhodnutých maturantů odkládají po dalších pět let vstup do pracovního života posloucháním něčeho, čemu se nebudou (a nechtějí) věnovat?
Centrum pro studium vysokého školství uskutečnilo před pár lety výzkum, který cituje kniha České vysoké školství (2010) autorského kolektivu Prudký, Pabián, Šima. Zkoumána byla motivace studentů ke studiu vysokých škol a její vývoj od roku 1995 do roku 2005.
- Až na 97,7 procenta kladných odpovědí vystoupaly počty těch, kteří ve studiu vidí „zdroj blahobytu a úspěchu“.
- S 93,2 procenta následovaly odpovědi rozhodně ano a spíše ano na otázku, zda studují pro získání titulu.
- Dále 92,4 procenta respondentů hovořilo o tom, že chtějí dosáhnout vyšší vzdělanosti.
- A na čtvrté místo se dostaly se 77,7 procenta souhlasných hlasů i odpovědi študáků, kteří studují kvůli „odkládání vstupu do praxe“.
Není to zanedbatelný počet, že? I nepopulární školné může být jedním z nástrojů, který atraktivní studování racionalizuje – zaplatit si třetí magisterské studium muzikologie nebo managementu už asi nebude tak lákavé. Problém dlouhého a neproduktivního studování mas si uvědomuje i nově zvolený český prezident Miloš Zeman, který ve svém volebním programu zmiňuje ve stručné pasáži věnované vzdělávání „penalizační poplatky za prodlužování doby studia“.
Věčné studentství v číslech
Tato penalizace už ale částečně funguje. Podle dat, jež ČESKÉ POZICI poskytlo Středisko vzdělávací politiky Univerzity Karlovy, není prodlužování studia v Česku až tak rozsáhlé a tíživé. U vysokoškolských studií, která přesahují běžnou dobu o více než rok, se totiž platí slušné částky – v řádu tisíců korun. „Proto většina studentů ukončuje studium nejvýše rok po uplynutí standardní doby studia. Nad tím se pohybují jen asi dvě procenta bakalářů i navazujících magistrů,“ říká Jan Koucký ze Střediska vzdělávací politiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
Většina studentů ukončuje studium nejvýše rok po uplynutí standardní dobyKonkrétně pak budoucí (tříletí) bakaláři studují čtvrtým rokem v 7,9 procenta případů, pátý ročník jich studuje jen 1,5 a šestý 0,3 procenta. U navazujících (dvouletých) magistrů jde o podobná čísla: tři roky k dokončení potřebuje 13,6 procenta studentů, ale nadměrečný a placený čtvrtý a pátý ročník už jen 1,8, respektive 0,3 procenta studujících.
„Opravdu věčné studenty najdeme až u doktorského stupně, kde se za překročení standardní doby studia plus jeden rok neplatí,“ upozorňuje Koucký, jenž data připravil ve spolupráci s Martinem Zelenkou. Doktorské Ph.D. studium většina lidí ani nedokončí. Důvodem může být jednak chybějící finanční sankce, a v tomto období také i čím dál běžnější pracovní vytížení. Doložit to může řada pracujících doktorandů, kteří s dopsáním dizertace otálejí léta až do finálních termínů – někdy v sedmém ročníku.
I s částí pracujících studentů
Když sociolog Bauman hovoří o univerzitách jako o „dočasných úkrytech před prací“, nemá jistě na mysli všechny studenty. Jak známo, někteří z nich pracují i během studia a zapojení do praxe se neobávají ani před dokončením školy. Kolik je takových? Při srovnání studií zmiňovaného Střediska vzdělávací politiky z let 2006 a 2010 je patrné, že se v Česku podíl již pracujících studentů v mezidobí zvýšil – podstatná část absolventů, asi 43 procent z nich, už totiž práci v době absolvování vysoké školy měla. Zbytek si ji teprve hledal.
Studentů, kteří nepracovali ani v závěrečných letech studia vůbec, bylo 31,9 procentaZ šetření REFLEX 2010 je také zřejmější, jak moc študáci pracovali v posledních dvou letech studia. Tehdy padla otázka, kolik hodin týdně strávili prací alespoň na částečný úvazek nebo na brigádě. Minimálně dvacet hodin týdně pracovalo 38,7 procenta z nich, přitom více než čtyřicet hodin týdně trávilo v práci plných 17,1 procenta respondentů! Těch, kteří nepracovali ani v závěrečné fázi studia vůbec – nula hodin –, bylo 31,9 procenta.
Hypotéza o škole jakožto vědomé „schovce“ před praxí neplatí zcela, ale něco na ní třeba i bude. Zvláště u těch jednotlivců, kteří si v 27 či 29 letech ještě „něco vystudují“, aby nemuseli do „pracovního procesu“. Takoví studenti společnosti skutečně příliš neprospějí, když jsou do třicítky – jak by řekl končící prezident Václav Klaus – „parazity“, kteří se přiživují na ostatních.
Strašidlo nezaměstnaných vysokoškoláků
Ačkoliv Evropou prochází strašák neuplatitelnosti třeba až čtvrtiny či pětiny vysokoškolských absolventů, což známe například ze Španělska, úspěšnost absolventů v České republice není (zatím) tragická. Prokazatelně nejlépe si práci stále nacházejí studenti lékařských fakult, kteří po vystudování vykazují podle šetření střediska Univerzity Karlovy až nulovou nezaměstnanost.
Překvapivě dobře na tom byli s uplatněním i absolventi humanitních oborů (nezaměstnanost většinou pod sedm procent), zatímco potíže s novou prací se týkaly agronomů či přírodovědců, jak ukazuje detailní studie českých veřejných vysokých škol, jež byla minulý rok zveřejněna.
Daleko zajímavější je však rostoucí trend v počtu mladých, kteří v nejproduktivnějším věku života lelkují úplně a takříkajíc se jen vezou. „Pozornost vyžaduje narůstající počet 15- až 29letých, kteří nejsou ani ve vzdělávání, ani zaměstnaní – tato skupina se nazývá NEET populací (neither employment, not in education). Podíl těchto lidí činil v roce 2010 v zemích OECD šestnáct procent,“ uvádí zpráva OECD, již ČESKÁ POZICE citovala. A není to jistě jen tím, že by pro ně nebyla práce. Bojí se šestina populace dřiny, nebo nemá šanci k práci či studiu?
