Rozumní čeští politici jistě vědí, že privatizovat strategicky důležitý Unipetrol do rukou polské státní firmy PKN Orlen nebyl od vlády Vladimíra Špidly v roce 2004 dobrý nápad. A rozumní čeští politici, nejen pravicoví, již delší dobu přemýšlejí o tom, jak tuto strategickou chybu napravit.
Vláda Petra Nečase se od svého nástupu snaží v ropném, rafinérském a petrochemickém sektoru vytvořit novou strukturu, která by posílila vliv státu v odvětví. V době recese se jeví jako vážný problém, když stát velmi omezeně ovládá vstupy, tedy nákup ropy a její zpracování, přičemž zahraniční vlastník rafinérií preferuje jiné cíle, které se značně rozchází se strategickými zájmy země.
Unipetrol, vzhledem k rafinérským kapacitám pokrývající zhruba 70 procent spotřeby České republiky, je strategickým aktivem. Státy světa, včetně Evropské unie, posilují bezpečnost a soběstačnost co se týká přístupu k energiím. Nejlepší cestou k zajištění přístupu státu k takovým strategickým aktivům je jejich vlastnictví.
Vize petrochemického šampióna
I řada středoevropských zemí považuje petrolejářský sektor za strategický, proto v nich drží významné podíly. Polský stát svůj vliv prosazuje pomocí PKN Orlen, Rakousko prostřednictvím OMV, Maďarsko drží velký podíl v koncernu MOL. I česká vláda by ráda našla podobné dlouhodobé řešení. Strategické zájmy jsou tři:
- zvýšení strategické bezpečnosti v oblasti dodávek ropy a jejího zpracování,
- zachování tuzemského rafinérského a navazujícího petrochemického průmyslu,
- zvyšování pozitivního vlivu na zahraničně obchodní bilanci státu.
Čeští politici mají určitou vizi. Již zhruba tři roky spřádají sny o českém středoevropském petrochemickém šampiónovi, kterého by kontroloval stát. Plán spočívá ve spojení firem Mero a Čepro, které by vytvořily jakýsi petroholding. První společnost vlastní ropovody a přepravuje ropu, druhá má ve střední Evropě unikátní síť produktovodů, disponuje velkou skladovací kapacitou, ovládá asi čtvrtinu velkoobchodu pohonnými hmotami a patří jí třetí největší síť čerpacích stanic (EuroOil) v zemi.
Vytvořit petroholding bez rafinérií prakticky nemá smys
Jenže toto řešení je poloviční, vytvořit petroholding bez rafinérií prakticky nemá smysl. Problém není v tom, že by stát na tuto akvizici neměl peníze. Čepro i Mero mají dostatek dluhové kapacity k tomu, aby mohly koupit významný podíl v rafinériích. Pro začátek by možná stačilo, kdyby budoucí petroholding, nebo nejdříve podnik Čepro, koupil 16 procent akcií České rafinérské od společnosti Shell, která tento podíl nabízí státu. Jenže tuto transakci nelze uskutečnit zejména bez souhlasu majoritního vlastníka, tedy Unipetrolu, který je od roku 2005 ovládán polským koncernem PKN Orlen (67 procent).
Oťukávaná s Poláky na nejvyšší úrovni
A zde jsme u jádra problému, který premiér Petr Nečas opět otevřel tento týden ve Varšavě při jednání s předsedou polské vlády Donaldem Tuskem. Česká vláda se snaží dohodnout s polskou stranou, aby v ideálním případě prodala svůj podíl v Unipetrolu zpět.
Podle informací ČESKÉ POZICE při zhruba půlhodinovém jednání mezi Nečasem a Tuskem sice na toto téma nebylo mnoho času, ale důležité je, že otázka se otevřela na nejvyšší úrovni. Výsledek se dá shrnout do jedné věty: Pojďme se nějak domluvit, aby dohoda byla pro obě strany přijatelná. Jednání mezi Nečasem a Tuskem snad odblokuje i problém neefektivní komunikace, na kterou si obě strany navzájem stěžují.
Strategie Poláků: Pustíme český stát do rafinérií, ale za to chceme, aby nás český stát pustil do chystaného petroholdingu
Polská strana si uvědomuje, že Češi vážně zpracovávají novou strategickou pozici státu, tudíž musejí na tento záměr během několika měsíců jasně reagovat. Strategie Poláků vypadá zhruba takto: Pustíme český stát do rafinérií, ale za to chceme, aby nás český stát pustil do chystaného petroholdingu. PKN Orlen se zřejmě Unipetrolu nehodlá vzdát, takže na jednoduchý zpětný prodej pravděpodobně nekývne.
Podle informací ČESKÉ POZICE přišli Poláci na jaře 2013 s neoficiálním návrhem, že by Unipetrol vložil svůj majoritní podíl v České rafinérské do petroholdingu. Otázka je, jak na to zareaguje česká strana, protože nabídka Poláků údajně nezahrnuje vklad nejcennější části Unipetrolu, petrochemii, která je podstatně hodnotnější než rafinérie.
Ideální představa tvůrců českých petroholdingu je taková, že v nové struktuře bude Mero, Čepro, Unipetrol (s Poláky, nebo bez nich), ale menší podíl by mohla získat i některá z velkých těžařských společností z Ruska nebo z jiných zemí bývalého Sovětského svazu. Vše ale závisí na jasném stanovisku polské strany, které musí přijít celkem rychle, protože při dalším otálením česká vláda nebude mít čas tuto velice komplikovanou transakci do voleb dotáhnout.
Zdroje ČESKÉ POZICE hovoří o tom, že Poláci si tuto časovou tíseň velice dobře uvědomují a myslí si, že do voleb už se nic nestihne, a proto si raději počkají, až Nečasovu vládu příští rok vystřídá nová, zřejmě sociálnědemokratická, garnitura.
Problém v ODS i v koalici
Kromě již zmíněných dvou problémů (Poláci a čas) existují i další: vnitrostranický v ODS a koaliční. Na vytvoření petroholdingu intenzivně pracuje tým ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby, avšak příslušný materiál, který resort zpracovává, ještě nedoputoval ani na poradu ekonomických ministrů. Příznivý a rychlý vývoj kolem petroholdingu nelze očekávat kvůli vnitrostranickému zákulisnímu hašteření mezi Nečasem a Kubou, i když premiér a předseda ODS problematiku jistě chápe a udělá vše proto, aby k nějaké dohodě s polskou stranou došlo.
Větší problém představuje pozice TOP 09, přesněji mozku této strany Miroslava Kalouska. Ministr financí podle informací ČESKÉ POZICE projektu petroholding příliš nepřeje, údajně by uvítal, kdyby se státní podnik Čepro nějakým způsobem spojil s jinou rafinérií.
O tom, že okolí Kalouska považuje za rozumnější propojení se Slovnaftem, který vlastní maďarský MOL, se v politických a petrolejářských kruzích hovoří již zhruba tři roky. Tato představa se ale kromě Poláků nelíbí ani ODS, ale ani minoritním akcionářům Unipetrolu. Takže by se dal vsadit celkem velký obnos na to, že když Kuba předloží materiál o petroholdingu vybraným ministrům, Kalousek bude první, kdo do projektu hodí vidle. Český ministr financí údajně již několikrát odmítl se potkat se zástupci nejvyššího vedení Unipetrolu či PKN Orlen.
Mizerná kondice Unipetrolu
Vytvoření petroholdingu má hlavu a patu, avšak proces komplikují a zdržují různé politické a byznysové zájmy. Tato situace bohužel neprospívá žádné straně. Unipetrol je delší dobu ve špatné kondici, zejména jeho rafinérská část. Společnost v roce 2011 vykázala ztrátu téměř šest miliard korun, loni zhruba 3,5 miliardy.
Přitom v roce 2005 český stát tento podnik předal Polákům ve vynikající kondici. V roce 2004 měl zisk téměř pět miliard, o rok později 4,3 miliardy, za rok 2006 stále slušných 3,2 miliardy, ale v roce 2007 už jen 2 miliardy. V roce 2008, když byla ekonomika na vrcholu, dosáhl Unipetrol zisku pouze 21 milionů korun a následující rok už vykázal ztrátu ve výši 1,2 miliardy.
Poláci jsou některými českými úředníky a byznysmeny dokonce podezíráni, že systematicky odbourávají českou konkurenci
Firma prakticky neinvestuje, nepřichází se zásadními restrukturalizačními kroky, hodnota akcií dlouhodobě stagnuje, což znepokojeně pozorují i menšinoví akcionáři, kteří mají na chod společnosti mají prakticky nulový vliv. Unipetrol nedeklaruje žádné významné snahy o zvýšení marží a objemů v oblasti obchodu. Zarážející je srovnání Unipetrolu se ziskovostí státního podniku Čepro, které nemá za zády rafinérii, přesto od roku 2007 standardně vykazuje zisky kolem 500 až 700 milionů korun, někdy i daleko více.
Poláci jsou některými českými úředníky a byznysmeny z petrochemického odvětví dokonce podezíráni, že PKN Orlen hraje pouze na čas. Postupně a systematicky odbourává českou konkurenci – Unipetrol na úkor strategického sektoru v České republice a k nevelké radosti minoritních akcionářů. Část svého trhu prý nakonec stejně ochrání, nikoli však z výroby z českých rafinérií, ale importu z Polska. Jenže takové výpady proti PKN Orlen nepřispívají ke klidnému řešení stále vážnější situace. Poláci jistě nebudou chtít rafinérie v Kralupech a v Litvínově zavřít, v nejhorším případě je zkusí prodat.
Není tedy divu, že když česká vláda reflektuje důsledky počínání PKN Orlen v Unipetrolu, snaží se vymyslet cesty, jak tento sektor zvednout. Existuje obava, že pokračování trendu povede ke snížení zaměstnanosti a daňového odvodu do státního rozpočtu. Stát by měl zájem o dlouhodobé řešení této významné části českého průmyslu, která má přímý vliv na bezpečnost země v zásobování s pohonnými hmotami.
V případě útlumu či likvidace tohoto průmyslu by bylo nutné veškerou produkci do České republiky dovážet z Polska, ze Slovenska či z Rakouska, což by vedlo ke zhoršení zahraničně obchodní bilance státu.
