Českou pravici čeká v příštích letech vývoj do dvou hlavních ideových proudů. Napětí se zostřuje již nyní a nenadálá témata, jako je krymská krize, tuto polarizaci obnažují a zvětšují. Každá skupinka má ambici být originální a vytvářet vlastní názorový odstín, navzdory tomu je zřejmá profilace pouze na umírněnou pravici a národovce.
Národovectví je český výraz pro nacionalismus, který má zejména ve středoevropském kontextu značně negativní význam. Ač má velký a stále rostoucí počet stoupenců, málokdo se k této doktríně formálně hlásí, navíc mnozí z nich spojení s nacionalismem odmítají. Proto je třeba se nedívat na politickou vývěsní tabuli, ale zabývat se idejemi, s nimiž se ztotožňují.
Národovecký pohled
Národovecký pohled na svět obsahuje několik prvků, které se ve všech skupinách opakují. Jde o základní ideologické majáky, které jednak umožňují příbuzným skupinám identifikaci a vytvářet spolupracující sítě, jednak přitahují dosud neukotvené sympatizanty. Jak zní národovecká mantra?
- Vše české je nejlepší. Když se ukáže, že něco objektivně není nejlepší, je to alespoň české, naše, tudíž je to nejlepší – jídlo, pivo, sportovní týmy, zvyky, vzorce chování, cokoliv. S tím je třeba souhlasit, protože jiná alternativa pro Čecha neexistuje. Kdo zpochybňuje prvenství všeho českého, není vlastencem ani plnohodnotným Čechem, a zaslouží si minimálně pohrdání.
- Kdo zpochybňuje prvenství všeho českého, není vlastencem ani plnohodnotným Čechem, a zaslouží si minimálně pohrdáníNikoho příliš nepotřebujeme. Mezinárodní instituce jsou buď podezřelé, nebo přímo škodí českým zájmům – jak světové (Mezinárodní měnový fond, Světová banka), tak evropské (Evropská unie). Navíc je pravděpodobné (pro některé jisté), že jsou jen zástěrkou tajných spolků (zednáři, Židé, bohaté elity, banky) nebo tajných úmyslů vlád (USA, EU) k manipulaci se světovým společenstvím s cílem vytvořit tajnou světovou totalitní vládu, takzvaný Nový světový řád (NWO). Naivní lidé tomu říkají konspirační teorie, protože jsou zaslepeni propagandou mainstreamových médií a neschopní samostatně myslet.
- USA představují celosvětové zlo. Usilují o hegemonii, ovládají mezinárodní instituce ve svůj prospěch, Rusko je baštou zdravých hodnot, prosazuje jen svoje oprávněné a logické zájmy. Vojenský zásah USA (NATO) v Afghánistánu, Iráku, Jugoslávii či Libyi byl zločinem proti tamním legitimním režimům, vojenské invaze Ruska do Gruzie a na Krym jsou pochopitelnými kroky Moskvy na obranu jejích oprávněných zájmů a vyprovokované druhou stranou, v jejímž pozadí lze vždy nalézt neviditelné nitky vedoucí do USA.
- Vláda každého státu, pokud si dokáže udržet moc, je legitimní a může si dělat na svém území v podstatě, co chce. Má také právo na svoji „zónu vlivu“, tedy na vlastní pořádek ve svém okolí podle práva silnějšího, menší státy to musejí akceptovat. Z toho vyplývají sympatie ke všem autoritativním režimům, které čelí mezinárodnímu tlaku, a nepřátelství k USA, EU a OSN, jež se snaží prosadit do mezinárodní anarchie prvky nadnárodního řádu.
- Dalším velkým nepřítelem je islám, který lstivě několik desetiletí proniká do Evropy, aby ji ovládl – zničil její křesťanskou identitu a nahradil muslimskou. Daří se mu to kvůli slabosti evropských vlád, v uplynulých letech EU, která muslimskou imigraci záměrně a tajně podporuje pod zástěrkou ideologie multikulturalismu.
Nejotevřenější jsou takzvaní „autentičtí konzervativci“ obíhající na orbitu okolo svého neformálního ideového vůdce Václava KlauseIslám je nebezpečné agresivní náboženství, jehož projevy je nutno z Evropy zcela vymýtit – zakázat jeho náboženské stavby, nosit tradiční oděvy na veřejnosti, náboženská shromáždění či výuku víry. Imigraci – zejména z islámských zemí – je nutné zastavit, islámské komunity dostat pod kontrolu a nelegální imigranty vyhostit do zemí původu.
Národovce, kteří opakují tuto ideovou mantru, lze spatřit v řadě politických skupin. Nejotevřenější jsou takzvaní „autentičtí konzervativci“ obíhající na orbitu okolo svého neformálního ideového vůdce Václava Klause, jako je hnutí DOST, volební projekty Jany Bobošíkové, server Protiproud Petra Hájka, strana Ne Bruselu Adama B. Bartoše a Vandasova extrémistická Dělnická strana sociální spravedlnosti.
Na druhé straně spektra – radikální levici – se národovci vyskytují v panslavistické mutaci. Uvědomují si své češství se vším, co k tomu náleží, zároveň však silně pociťují širší slovanskou identitu a za vůdčí mateřský národ Slovanů a jejich ochránce považují Rusy. Jejich zahraničně politická mantra je proto identická s pravicovými radikály. Příkladem může být národní socialista Jiří Vyvadil, který si nedávno založeným spolkem Přátel Ruska našel téma a snaží se o politický comeback, nebo komunisté.
Polarizace ODS i ČSSD
Nevyhraněná situace panuje v tradiční středo-levicové i středo-pravicové straně, tedy ČSSD a ODS. Obě obsahují poměrně silnou radikální národoveckou frakci, která je v opozici k umírněnému vedení strany. Tuto polarizaci lze očekávat především v ODS. Pokud se Václav Klaus rozhoupe a začne formálně sjednocovat národovce do nové politické strany, část radikálního křídla ODS k němu pravděpodobně přejde, neboť se s mateřskou stranou ideově již rozešla a zůstává v ní jen ze setrvačnosti.
Současná krymská, respektive ukrajinská krize tento problém jasně odhaluje – šéf ODS Petr Fiala státotvorně podpořil linii ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka z ČSSD, která odsuzuje ruskou anexi a je loajální k postoji NATO a EU. To vyvolalo podráždění u části ODS, jež se zatím projevuje jen v internetových diskusích, ovšem s mnoha známými tvářemi.
Totéž platí pro ČSSD, jejíž části členské základny je bližší komunistické vidění krymských událostí než to jejich předsedy Bohuslava Sobotky a místopředsedy Zaorálka. Je jen otázkou času, kdy se tato pnutí přenesou ze sociálních sítí do oficiální vnitrostranické diskuse, a nastane polarizace sil.
Dilema Svobodných
Poněkud bizarní situace vládne i v další pravicové straně – Svobodných Petra Macha. Ta vznikla také ve stínu Václava Klause a v prvních letech se profilovala jako klasicky liberální až libertariánská strana téměř výhradně na ekonomických tématech – nejen malý stát, tedy nízké daně, ale i nízké sociální podpory.
S růstem národoveckých volebních preferencí se budou umírnění muset místo protilevicového vyhranění stále více profilovat vůči radikálům napravoO popularitě tohoto anglosaského modelu v Česku však svědčí, že se podpora strany mnoho let pohybovala v řádu promilí, dokud její šéf Mach neposunul těžiště stranických témat k typicky národoveckému odporu vůči EU. Nyní jsou slogany Svobodných proti „totalitě Bruselu“ prakticky identické s těmi Jany Bobošíkové či Tomáše Vandase, a jejich volební výsledek poskočil na tři procenta.
I Svobodné čeká dilema, zda zůstat na vzedmuté národovecké vlně, která přináší s volebními hlasy i špatnou společnost, či se vrátit k původním tématům. Výsledek dilematu je však jasný a nelze čekat, že by dramaticky tříštilo členskou základnu.
Mantra umírněné pravice
Zatímco národovci jsou momentálně roztříštěni do mnoha malých stran či vnitrostranických frakcí a jejich další smysluplný vývoj je možný jen slučováním a centralizací volebního potenciálu pod jednou střechou, umírněnou pravici představují v podstatě jen většinové křídlo tradiční ODS a (již etablovaná) TOP 09. Jejich politika je zatím nevýrazná, jen obecně pravicová.
S růstem národoveckých volebních preferencí se budou umírnění muset místo tradičního protilevicového vyhranění stále více profilovat i vůči radikálům napravo. Přesvědčit pravicovou veřejnost, že středopravicová politika je dostatečně sexy – díky realismu lepší alternativou než národovecká mystika. Jak by měla znít mantra umírněné pravice?
- Jsme skutečnou hrází v naší společnosti proti rozpínavému komunismu, socialismu a levici obecně. Levicová idea je kolektivistická, jde proto proti individuální svobodě. My jsme ochránci toho zbytku individuálních svobod, které jednotlivci ještě zůstaly. Naší hlavní hodnotou není národ ani jistoty, ale individuální svoboda. A chceme ji postupně rozšiřovat všude, kam to okolnosti umožní.
- Nejsme idealisté, ale racionalističtí realisté. Svět je příliš složitý a člověk nedokonalý. Proto nejsou dosažitelné ideální stavy nebo totální, tedy stoprocentní výsledky. Neexistuje řešení, které by uspokojilo všechny, ani politický program, který lze zcela naplnit – třeba zcela „vymýtit korupci“ či „odstranit byrokracii“. Proto na rozdíl od idealistických radikálů neusilujeme o čisté dobro, ale spíše zvažujeme, která z reálných alternativ je nejmenším zlem.
Praktickým uskutečňováním nejmenšího zla činíme svět lepším než radikálové, jejichž snaha o totální dobro přináší v praxi nejhorší zlo a útisk. To nás vede k politice kompromisů, ústupků a nepopulárních „cest nejmenšího zla“, která sice nepřináší potlesk davů, ale z odstupu činí svět snesitelnější než peklo idealistických experimentů. - Neděláme si o fungování struktur EU žádné iluze, ovšem pro naši malou zemi by bylo ještě horší být mimo něEvropská unie je „menším zlem“. Neděláme si o fungování jejích struktur žádné iluze, ovšem pro naši malou zemi by bylo ještě horší být mimo ně. Proto se aspoň snažíme svou činností v EU její zápory snížit a klady posílit.
- USA jsou ze všech světových mocností nejméně špatné, jsou demokratické a sdílejí většinu našich civilizačních hodnot. Jsou navíc nejsilnější a světový řád, který prosazují, je lepší než světové či regionální řády, jež by nastolily mocnosti z jiných kulturních okruhů. Proto jsme v NATO, kde jsou USA rozhodující silou, a měli bychom být k tomuto spolku přiměřeně loajální. Navíc vzhledem k naší poloze a velikosti máme pouze dvě alternativy: být v mocenské zóně euratlantické nebo ruské. Euratlantická je lepší. Alternativa mocenského vakua – neutrality – není reálná.
- Zásahy USA a NATO v Afghánistánu, Iráku, Srbsku a Libyi jsou problematické, byly však v daný okamžik nejméně špatnou ze všech ještě horších alternativ. Měly odvrátit již zahájené etnické čistky (Srbsko, Libye, Irák) či odstranit režimy ohrožující mezinárodní bezpečnost (Afghánistán, Irák). Nedají se proto srovnávat s invazemi Ruska do Gruzie a na Krym.
- Ekonomické prosperity lze dosáhnout pouze tvořivou aktivitou podnikající veřejnosti, které stát musí jít co nejvíce „z cesty“ – má se omezit jen na zajištění fungujícího prostředí, jako je právo, nízké daně a infrastruktura. V reálné praxi bohužel tento ideál nelze nikdy uskutečnit dokonale, proto se snažíme stát zmenšit natolik, jak nám umožní touha občanů po sociálních jistotách.
- Izolace je cestou do nechtěného mocenského područí nejagresivnější z blízkých velmocí a do ekonomického úpadkuDrakonická opatření proti přistěhovalcům se vždy obrátí proti svobodě domácích. Nuťme přistěhovalce dodržovat zákony stejně jako své občany a dopřejme jim stejných svobod jako jim, aby naše společnost zůstala svobodná.
- Mezinárodní instituce, pakty a smlouvy mohou rozšířit vliv naší malé země. Využívejme toho. Izolace je cestou do nechtěného mocenského područí nejagresivnější z blízkých velmocí a do ekonomického úpadku. Absolutní zahraničně politická svoboda je nereálná, ale aktivní účastí ve vhodných mezinárodních strukturách získáme více politické svobody než izolací či neutralitou.
Proces profilace
Profilace středopravých umírněných stran se odehrála v západních zemích již před několika desetiletími. Například Berlusconiho Forza Italia se dokázala v polovině devadesátých let ideově vyrovnat s radikály postfašistické „skutečné pravice“ natolik, že jejich strana během několika let prakticky zanikla, a poté blokovat národovce z Ligy Severu v umírněné, menšinové pozici politického spektra. Výsledkem je, že středo-pravicové strany mají ve vyspělých demokraciích obvykle masivní podporu a národovci jsou na okraji.
V Česku proces profilace středopravých umírněných stran teprve začíná
V Česku tento proces teprve začíná. Stejně tak se začínají profilovat národovci, kteří si nárokují označení „autentické pravice“; čekají na koncentraci pod rozhodující politickou střechu. Umírnění zase musejí najít vlastní identitu a vysvětlit její atraktivitu voličům. A ukázat, že „umírněný“ neznamená „málo rozhodný“, ale třeba „nejméně šílený“.
