Evropané se při řešení dluhové krize často zaměřují na problém neudržitelnosti sociálního státu. Existuje však jedna příčina této krize, kterou si jen málo z nich je ochotno otevřeně přiznat – pozvolný pokles počtu evropských obyvatel.
Demografická fakta tento trend jednoznačně potvrzují. Počet obyvatel evropských zemí by zůstal stejný v případě průměrné porodnosti 2,1 dítěte na jednu ženu. Podle studie OSN Vyhlídky světové populace však tato porodnost činila v letech 2005 až 2010 1,53 dítěte.
Dva neblahé trendy
Obzvlášť nízkou porodnost měly například:
- Řecko (1,46),
- Španělsko (1,41),
- Česká republika (1,41),
- Itálie (1,38),
- Portugalsko (1,36)
- a Německo (1,36).
O trochu lépe na tom byly Francie (1,97), Švédsko (1,9) a Velká Británie (1,83). Pouze Irsko dosáhlo průměrné porodnosti 2,1 dítěte na ženu, jež by stačila k náhradě obyvatel této země. U všech těchto zemí to představuje pokles oproti období 1955 až 1960. Konkrétně činila v té době porodnost podle zemí:
- Řecko (2,27),
- Španělsko (2,7),
- Česká republika (2,37),
- Itálie (2,29),
- Portugalsko (3,29),
- Německo (2,3),
- Francie (2,7),
- Švédsko (2,23),
- Velká Británie (2,49),
- Irsko (3,58).
Následkem tohoto vývoje nejenže narůstá počet starých lidí a snižuje se početnost mladé populace, v důsledku čehož ubývá v evropských zemích obyvatel, ale zhoršuje se i takzvaný „podíl závislých lidí“ – kolik zaměstnanců v produktivním věku připadá na jednoho důchodce. Podle prognózy studie Gabriela Steina se v Itálii, Španělsku a Německu v roce 2050 tento podíl závislých lidí výrazně zvýší: na dva zaměstnané v produktivním věku připadne jeden důchodce. Tito zaměstnaní také budou muset platit vyšší příspěvky do důchodových systémů.
Z odhadovaných zhruba 37 tisíc španělských občanů, kteří v roce 2010 opustili svou zemi, jich téměř 60 procent odešlo mimo členské státy EU
Současný neutěšený stav populace ještě víc zhoršuje další neblahý trend – narůstá počet odchodů mladých občanů Evropské unie do Latinské a Severní Ameriky a Asie, dnes činí několika desítek tisíc lidí ročně. Navíc se stovky tisíc mladých imigrantů, jejichž rodiny přišly z rozvojových zemí do EU, začínají vracet do svých domovských států. A šance, že se větší část z nich v blízké budoucnosti naopak do Evropské unie vrátí, je mizivá.
Růst imigrantů z členských zemí EU
EU sice žádnými oficiálními celkovými údaji o imigraci z jejích členských zemí nedisponuje, ale je potvrzeno, že například ze Španělska a Portugalska odchází kvalifikovaná pracovní síla do jejich bývalých kolonií. Z těchto dvou zemí a také z Irska, Slovinska a Kypru více lidí emigruje, než do nich imigruje. Podobného trendu se začíná obávat i Řecko.
Podle Španělského statistického úřadu se Španělsko v důsledku téměř 20procentní nezaměstnanosti loni stalo poprvé od roku 1990 vývozcem pracovní síly. V prvních devíti měsících loňského roku odešlo z této země o 55 626 lidí víc, než do ní přišlo. Španělé imigrují nejen do členských zemí EU, jež jsou na tom ekonomicky lépe, ale zejména do Latinské Ameriky. Z odhadovaných zhruba 37 tisíc španělských občanů, kteří v roce 2010 opustili svou zemi, jich téměř 60 procent odešlo mimo členské státy EU.
Zdá se, že přimět Evropany hovořit veřejně o evropských populačních trendech a jejich ekonomických důsledcích bude značně obtížnéV roce 2011 opustilo jedenáctimilionové Portugalsko minimálně sto tisíc jeho občanů. Podle lisabonského Emigračního úřadu rozvíjející se ekonomika bývalé portugalské kolonie Angoly přijala od roku 2003 na 70 tisíc portugalských občanů. Počet Portugalců s pracovními vízy v Brazílii narostl v červnu 2011 na 52 tisíc, což bylo nejvíc za předchozích 18 měsíců. Brazilské ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že se během prvních šesti měsíců loňského roku počet zahraničních rezidentů s dočasnými pracovními vízy v Brazílii zvýšil na 1,46 milionu, přičemž téměř 330 tisíc pocházelo z Portugalska a 60 tisíc ze Španělska.
V zajetí doktríny přelidnění
Všechna tato fakta by měla přimět Evropany, aby o nutnosti reforem pracovního trhu, sociálního státua příčinách zadlužení přemýšleli i u tohoto hlediska. Přinejmenším proto, že členské země EU, které zvládají dluhovou krizi lépe než jiné, například Švédsko a Německo, reformy provedly během prvních deseti let tohoto století. Zdá se však, že přimět Evropany hovořit veřejně o evropských populačních trendech a jejich ekonomických důsledcích bude značně obtížné. Proč?
Jedním z důvodů je, že mnoho z nich, včetně nepominutelné části politických elit, dlouho žilo v zajetí doktríny přelidnění. Již v roce 1798 jeden z prvních moderních ekonomů, Angličan Thomas Malthus, publikoval Esej o principu populace, v němž tvrdil, že růst počtu obyvatel způsobí stále se zvyšující nabídku pracovní síly. V důsledku toho dle něho poklesnou mzdy, a tudíž se masově rozšíří chudoba. Dalšího anglického filozofa-ekonoma Johna Stuarta Milla (1806–1873) ovlivnily Malthusovy názory natolik, že chodil po londýnských parcích a rozdával letáky, jež se zastávaly kontroly porodnosti, čímž dráždil kolemjdoucí.
Existenční rozměr současné evropské finanční krize otevírá možnosti pro ty Evropany, kteří nezastávají neomalthusiánské názory
Ve 20. století je následovalo mnoho dalších významných evropských ekonomů. Švéd Knut Wicksell (1851–1926) na veřejnosti prohlásil, že pokles počtu obyvatel bude hospodářsky prospěšný. Německý ekonom Wilhelm Röpke (1899–1966) zase varoval před hrozbou přelidněného světa, pokud se radikálně nesníží porodnost. Naopak světoznámý anglický ekonom John Maynard Keynes (1883–1946) změnil svůj původně malthusiánský pohled na svět a tvrdil, že růst populace pomůže vytvořit poptávku, čímž se zvýší blahobyt.
Nejtěžší zkouška
Existenční rozměr současné evropské finanční krize však otevírá možnosti pro ty Evropany, kteří nezastávají neomalthusiánské názory. Jedním z nich je italský ekonom Ettore Gotti Tedeschi, šéf Instituto per le Opere di Religione, institutu známého i jako „Vatikánská banka“. Tedeschi ve svých článcích upozorňuje, že stárnutí evropské populace a pokles jejího počtu nejenže zvyšuje daňovou zátěž pro mladé pracující, ale také že snižuje poptávku! A pokles reálného příjmu posléze mladé rodiny odrazuje od toho mít víc dětí. Tím se zase zvyšuje podíl závislých lidí, sílí tlak na již tak se hroutící sociální stát a narůstá daňové zatížení.
Důsledky tohoto trendu Tedeschi ukazuje na příkladu Itálie:
- V minulých 30 letech se v Itálii rodilo málo dětí a počet jejích obyvatel zůstal v podstatě na úrovni roku 1980. Jak by se však mohl italský HDP výrazně zvyšovat, tvoří-li jeho základ růst spotřeby?
- Jedním ze současných problémů je, že banky postrádají likviditu. Důvod spočívá v tom, že Italové v minulých více než 25 letech téměř nespořili. V letech 1975–1980 činila míra úspor italských rodin 27 procent, ze sta tehdy vydělaných lir jich 27 uložily do bank, a ty je následně investovaly. Dnes tento ukazatel vykazuje hodnotu pouze 4,5 procenta. Italové všechny vydělané peníze použijí na spotřebu, v důsledku čehož se finančním trhům nedostávají prostředky.
- Jak to, že dnes mladí lidé téměř nemohou vstoupit do manželství dříve než ve 32 letech? Jedním z důvodů je, že si mladý manželský pár nemůže dovolit koupit dům. I pokud totiž oba manželé pracují, jejich plat je poloviční ve srovnání s tím před 30 lety kvůli zvýšení celkového daňového zatížení z 25 na 50 procent.
- V důsledku nízké porodnosti populace stárne a zvyšuje se počet lidí v důchodovém věku. Z ekonomického hlediska to znamená nárůst mandatorních výdajů. Společnost však nemá víc finančních prostředků na péči o staré lidi.
- Přesunuli jsme nejdůležitější průmyslovou výrobu do Asie, abychom mohli víc konzumovat. Polovina z toho, co se dřív vyrobilo na Západě, se dnes dováží, protože to je levnější. S přesunem výroby se však také přesunuly pracovní příležitosti. Dnes v podstatě nikdo nepracuje v průmyslové výrobě a 70 až 80 procet lidí je zaměstnaných ve službách.
Evropské země musejí snižovat deficity svých státních rozpočtů a reformovat sociální systémy. Možná, že však pro ně bude nejtěžší zkouškou prolomit začarovaný kruh, v němž se pohybují v důsledku poklesu populace, což zase ještě víc zhoršuje již tak pochmurnou finanční budoucnost mladých Evropanů. Pro toto prolomení však budou muset Evropané udělat mnohem víc než jen snížit výdaje na sociální stát. A třeba v případě České republiky ani nepomohou imigranti z východních evropských zemí. Její populační problém se tím sice zlepší, ale těchto zemí naopak zhorší, protože se potýkají se stejným, ne-li větším trendem poklesu populace.
Evropané musejí narušit politické stereotypy, pokud jde o dopad poklesu počtu obyvatel na ekonomiku a přiznat si, že předpoklady, z nichž vycházeli ve svých ekonomických úvahách o populaci, jsou chybné.
