Jak jste možná zaznamenali, Státní opera – již jako součást Národního divadla – začala rok 2014 velmi odvážně: inscenací Tannhäusera, díla Richarda Wagnera. Tato opera nezazněla v Praze dlouhá léta a milovníci gesamtkunstwerku německého génia byli zvědaví, jak se povede. Patřím mezi zanícené wagnerovce, jelikož mně babička poprvé pustila Lohengrina už v sedmi letech a za svůj život jsem viděl, nejen na DVD, několik desítek různých inscenací Tannhäusera.
První premiéru, která se konala minulou sobotu, jsem neviděl. Když jsem si ale přečetl pondělní příznivou recenzi v Lidových novinách, těšil jsem se, že mohu vidět alespoň premiéru druhou. Jenže když jsem si naopak přečetl recenzi v úterním vydání deníku MF Dnes, v níž autorka ohodnotila inscenaci jen 35 procenty, což je možná nejméně, kolik od ní jakákoliv opera provedená v České republice obdržela, dostal jsem strach. Uvidím propadák a opět budu muset rezignovaně prohlásit, že v českých podmínkách nemá smysl Wagnera zařazovat do repertoáru Národního divadla.
Zdařilý Wagner, poloprázdno
Když se chystám do opery, mám ve zvyku se pár dní předtím podívat na některá slavná provedení stejného díla, abych ho opět dostal do ucha a mohl inscenace lépe srovnat. I tentokrát jsem postupoval stejně. Podíval jsem se na dva Tannhäusery, a to z Metropolitní opery v New Yorku a z Bayreuthu. Laťku jsem tedy nastavil vysoko.
Inscenace Tannhäusera v Národním by obstála v mnoha světových velkoměstechA jak dopadlo srovnání? Tannhäuser ve Státní opeře laťku z New Yorku či z Bayreuthu nepřeskočil. Ale jak víme z atletiky, i k tomu, aby skokan laťku shodil, musí skákat hodně vysoko. Hudebně to byl Wagner, dobrá sóla, nově znějící sbor, pod taktovkou Hilaryho Griffithse skvělý orchestr. I když režie nebyla obzvlášť výrazná, šlo o zdařilou inscenaci, která by obstála v mnoha světových velkoměstech. Obě pražské premiéry Tannhäusera se povedly nad očekávání. Je chvályhodné, že Národní divadlo, byť trochu pozdě, ale přece jen důstojně a na vysoké úrovni oslavilo 200 let od narození geniálního skladatele.
Škoda jen, že první premiéra největší divadlo v Praze vyprodala, ale druhou vidělo tak málo lidí. Na levé straně hlediště jsem napočítal čtrnáct zcela prázdných lóží, o nic lepší to nebylo ani na té druhé, kde jsem seděl. V přízemí jsem napočítal minimálně 30 prázdných sedadel. Přitom řady pro sponzory, které jsou obvykle poloprázdné, nyní byly plné. Co si o tomhle asi pomyslel dirigent a zpěváci, kteří přijeli ze zahraničí…
Těžko říct, proč o tak dobrého Tannhäusera neměli diváci zájem. Pravdou je, že Národní divadlo tuto inscenaci moc nepropagovalo. V celostátních novinách, na billboardech v Praze či v televizi jsem na upoutávky na Tannhäusera nenarazil. Možná, že Národní divadlo nechtělo dělat reklamu bývalému vedení opery, které toto Wagnerovo dílo připravilo, možná nezbyly na reklamy peníze.
Výsledkem marketingové nečinnosti v kombinaci s nepřející kritikou bohužel je, že lidé se do divadla nevypraví ani na skvělého Tannhäusera.
- Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.
