Tažení za lepší výběr DPH začíná. Zvolila vláda správnou strategii?

Neplacení DPH a nereportování všech tržeb můžeme zařadit do sféry šedé ekonomiky. A pokud šedá ekonomika přeroste určitou mez, je bezesporu pro každou zemi nebezpečná. Proto by každá zodpovědná vláda měla učinit vše, co může, aby odstín šedi co nejvíce zesvětlal. Žádné vládě, ať se s ní obecně ztotožňujeme, či nikoliv, tudíž nemůžeme boj za vylepšení výběru DPH vytýkat – čím lepší výběr DPH, tím vyšší HDP.

Než se ale dostaneme k aktuálnímu tématu elektronické evidence tržeb, podívejme se na šedou ekonomiku obecně.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Šedá ekonomika

Složena je ze dvou komponent: nepřiznaná pracovní aktivita a reportování úmyslně nižších čísel z podnikatelské činnosti. Náš problém s DPH spadá právě do té druhé kategorie.

Naivně bychom sice mohli říci, že pokud určitá část ekonomické aktivity obyvatel zůstane mimo dosah státu, není to tak úplně špatně – lidé prostě jen našli způsob, jak si žít své životy, ať je už u vlády kdokoli. Jenže ač může být pravda, že určitá malá míra šedé ekonomiky je přirozená, obecné tvrzení o její celospolečenské užitečnosti přijmout nelze.

Jak ve svém výzkumu ukázali kolegové z think tanku CERGE, šedá ekonomika se v Česku pohybuje kolem 20 procent HDP. Pětina celkové ekonomické aktivity jde tedy mimo celkový systém, ale správně by měla být zdaněna. Ano, měla by být zdaněna, neboť mnozí účastníci šedé ekonomiky od státu pobírají nějaké statky – kdo v Česku nepobírá ve stáří důchod, který je v současné době financován právě z odvodů z registrované ekonomické činnosti? Zároveň neexistuje žádný hmatatelný důkaz, že by šedá ekonomika měla nějaký pozitivní přínos, například na stabilitu společnosti během krizí, ať už těch způsobených člověkem, finančních, nebo těch přirozených, například přírodních katastrof.

Bavíme-li se o pětině HDP, na obyvatele je to více než 70 tisíc korun; částka nikoliv zanedbatelná. Nemůžeme tedy odsuzovat žádnou vládu, pokud se snaží šedou ekonomiku eliminovat. Eliminovat ji jako celek ale nejde jedním opatřením, proto je třeba zaměřovat se na její jednotlivé složky. Jednou z těch podstatných, se kterou by se měl stát pokoušet vypořádat, je právě neplacení DPH.

Chorvatský model

Česká vláda se rozhodla bojovat s výběrem DPH skrze takzvaný chorvatský model, kdy se bude DPH odvádět v reálném čase (detailněji viz Elektronická evidence tržeb) – na tomto místě je však třeba říci, že úvahy na podobné téma se například v Bruselu objevují již delší dobu, protože problémy s DPH nepálí jen Česko, ale i mnoho zemí kolem nás.

Předně se podívejme, proč má online reportování DPH smysl. DPH je spotřební daň, kterou platí spotřebitel při nákupu. V době nákupu by tak měl ideálně zaplatit prodávajícímu cenu nakoupeného produktu či služby a zároveň daň. Aby daň odváděl přímo spotřebitel, je ale těžko představitelné, proto je daňová povinnost převedena na prodejce (měl-li by daň platit kupující, negativní dopad na ekonomickou aktivitu by byl mnohem větší).

Současné uspořádání je takové, že prodávající daň od kupujícího převezme a na konci určitého období ji odvede správci daně. Je tedy třeba si uvědomit, že část tržeb, které obchodník utrží – a jež odpovídají DPH –, není jeho. Vybraná daň je tak vlastně bezúročná půjčka, kterou obchodník od státu díky současnému daňovému nastavení získává; pokud by si chtěl odpovídající množství peněz vypůjčit například od banky, musel by za ně zaplatit. Je třeba ale podotknout, že prodávající tuto půjčku úplně zadarmo nedostává: je to odměna za to, že vybírá daň od spotřebitele místo státu.

Lze tedy říci, že pokud by stát chtěl zrychlit výběr DPH, má na to samozřejmě nárok. Nezapomínejme však ani na to, že to je v podstatě povinnost navíc, která je na prodávajícího uvalena. Otázka tedy není, jak zrychlit výběr DPH, ale jak její výběr pokud možno úplně sejmout ze zad prodávajících a co nejvíce zautomatizovat. A elektronická evidence tržeb je při současném technologickém pokroku čím dál reálnějším řešením – v podstatě analogickým tomu, když místo hotovostních plateb přecházíme k bezhotovostnímu placení pomocí karet.

Karty, karty, karty...

Pokud by veškerá platební aktivita v zemi byla elektronická, například v podobě karet, řešení je nasnadě. Na platební terminál poskytnutý vydavatelem karty, respektive bankou, by stačilo přidat několik tlačítek – a je po problému.

Pokud dnes platíme kartou, platba je evidována centrálním serverem jejího vydavatele. Ten provede okamžitou, algoritmickou kontrolu bezpečnosti, například zda karta není používána na několika kontinentech zároveň, a je-li vše v pořádku, zařídí transfer peněz mezi bankou kupujícího a prodávajícího. V tomto systému by tedy stačilo zadat požadavek, že část transakce je odvedena přímo na účet státu.

Správce daně by ale nechtěl být jen tichým příjemcem. Bylo by nezbytné, aby sám provozoval centrální server, kde by prováděl základní kontrolní úkony. Takto by stát mohl v nulovém čase kontrolovat, zda jsou tržby daného obchodníka „normální“, například jestli v daném období nereportuje podezřele málo či mnoho, a mohl by případně vydat varovný signál pro další kontroly. Podobně by šlo i DPH mezi obchodníky vracet.

Obchodník s dobrým ratingem by měl platby DPH plně automatické a na konci dne by mu zcela odpadla povinnost se o DPH vůbec starat. Daň by šla mimo něj, čímž by mu odpadly účetní náklady. Stejně tak by snadněji vysvětlil kupujícímu, kolik platí za službu a kolik za daň.

V případě plně bezhotovostního platebního systému by takovéto řešení bylo snadné. Některé odhady hovoří o ceně kolem dvou procent za platby kolem deseti eur, což při plně automatickém řešení a zjevně vyšší účinnosti není tak úplně špatné.

Podobný systém by se pak dal i rozšířit, pokud by veškeré platby nebyly plně bezhotovostní. V tomto případě by například obchodník měl povinnost na konci každého dne či týdne „projet“ své tržby elektronickým terminálem, který by měl někde připojený k internetu, či by mohl použít veřejně přístupné terminály. V tomto případě by obchodník stále musel podstoupit martyrium papírování, ale v již jednodušší podobě.

I při takové frekvenci by bylo mnohem snazší obchodníka automaticky kontrolovat a zefektivnit kontrolu výběru. A obchodník by byl zároveň motivován přejít na online systém.

Tendenci k přechodu směrem k elektronickým platbám dnes vidíme naprosto jasně. Množství platebních terminálů roste, stejně tak popularita bezkontaktního placení – a Česko v tomto ohledu patří k předním zemím. Vedle toho se stále zvyšuje monitorování plateb z důvodů mezinárodní bezpečnosti a terorismu.

S nadsázkou lze říci, že nás brzy čekají doby, kdy přenášení větší hotovosti bude trestným činem, neboť nebudeme mít legální důvod takovou hotovost u sebe mít.

Politický problém

Co se týká samotné myšlenky, vše funguje. V čem je tedy problém? V samotném přístupu státu. Existenci šedé ekonomiky totiž můžeme teoreticky spojit s obecnou neochotou lidí důvěřovat své vládě. Jinými slovy, neochota k odvádění DPH ve větší než malé míře odráží nevůli lidí vůči svému státu, respektive jeho představitelům. Existuje pro to velmi pěkný pojem vox populi risk.

Pokud tedy chce vláda bojovat s šedou ekonomikou, nesmí bojovat se svými občany a zvyšovat napětí. Právě napětí mezi občany a vládou totiž tvoří podhoubí pro neregistrovanou ekonomickou aktivitu.

Chceme-li tedy zavést opatření pro boj s šedou ekonomikou, nesmíme zvýšit vox populi risk a motivovat lidi hledat jiné řešení, jak se své vládě vyhnout, mnohdy už jen z principu, protože jí nevěříme. Jenže v současném návrhu chybí jakékoli pozitivum, a lidé tak mají oprávněně pocit, že je to aplikace presumpce viny na každého. Ale na to pozor! Pokud totiž každého označíme jako zloděje, buď se bude snažit očistit, nebo se zlodějem fakticky stane. Pokud by vláda místo toho celý systém odůvodnila prostě jako zjednodušení a zlevnění výběru daní a cílem by bylo sejmout výběr DPH z obchodníků, jistě by se našel nejeden pozitivní hlas.

Zobecníme-li to, sejmutí šedé ekonomiky se samozřejmě neobejde bez represivního opatření. Je ale třeba explicitně ukázat, že to není represe nesmyslná a že nejde jen o další zasahování státu do něčeho, co na první pohled velmi dobře funguje. Čistě represivní opatření může technicky fungovat, nebude-li však doprovázeno přehnaně drakonickými tresty, motivaci lidí obcházet systém plně neodstraní. Přílišné tresty se na druhou stranu mohou snadno vymknout kontrole a způsobit mnohem větší nevoli.

K vox populi risku dodejme, že přítomnost velké šedé ekonomiky je často spojována s přítomností korupce ve společnosti. Chce-li tedy vláda zvýšit výběr DPH, mohla by se raději místo uplatňování presumpce viny na každého drobného prodejce zaměřit na skutečné snížení vnímání korupce u svých obyvatel...

K boji s šedou ekonomikou také nepřispívá, jakým způsobem jsou zvýrazňovány výhody chorvatského modelu – jejich vyčíslení je na úrovni pozorování tří čísel, ročních výběrů daní, bez jakékoli analýzy, co se vlastně ve světě dělo. Dal si vůbec někdo ve státní správě práci s tím, aby plně vyextrahoval čistý efekt elektronické evidence? Věřím, že ano, jen se to bohužel nedostalo k občanům.

Kyberbezpečnost

Dalším problémem je zavedení takto složitého elektronického systému v tak krátké době. Rizika, jež by plynula z nedokonalého zavedení, by mohla být pro další důvěru ve stát fatální – nebude-li systém dostatečně zabezpečený, „vtípek“ několika hackerů snadno způsobí, že obchodníci budou muset absolvovat v důsledku jak elektronické, tak i papírové útrapy.

Nemusí ale jít jen o hackery, stačí drobná nepromyšlenost – a systém se stane špatným vtipem. Na komerční úrovni by si tento žert nikdo nedovolil, protože by riskoval příliš mnoho – jenže na úrovni státní správy není jasně daná odpovědnost, a tak je ochotný žertovat kdekdo...

Žijeme v Evropě

A také je třeba říci, že navrhovaný systém by měl být vizionářský – problémy s výběrem DPH řeší celá Evropa, a tak lze snadno předpokládat, že v EU dojde k jeho sjednocení. Jednotný výběr DPH si nepřímo vynucuje idea jednotného hospodářského prostoru, kde by přeshraniční obchod v rámci EU neměl být obtížnější než obchodování s partnery mimo ni. Nasnadě pak bude použít nějakou formu elektronické evidence tržeb – a až se objeví systém celoevropský, budeme nuceni ten náš rychle zavedený měnit.

Proto by nebylo od věci pokusit se odložit zisk populistických politických bodů a pokusit se vydobýt si místo v rámci EU. Současné vládě by k tomu mohla pomoci česká eurokomisařka sjednocením existující aktivity různých think tanků v Bruselu, jež se pokoušejí o podobný cíl.