Ruský prezident Vladimir Putin nedávno prohlásil, že vztahy jeho země s USA „jdou z kopce, jsou stále horší. Současná administrativa v uplynulých letech schválila desítky rozhodnutí o sankcích proti Rusku.“ Vztah obou mocností není skvostný a jejich soupeření se projevuje například na Blízkém východě, ve Venezuele či Ukrajině.
Z toho za prvé vyplývá, že americký prezident Donald Trump zřejmě nebude ruským agentem. A za druhé, přičteme-li k americko-ruskému napětí čínsko-americkou obchodní válku, že USA nasazují k udržení svého výsadního postavení ve světě obrovské množství sil a finančních prostředků. Světový řád po studené války byl do značné míry jejich produktem, ale tato éra pozvolna končí.
Globální význam Washingtonu oslabuje, čemuž se američtí představitelé snaží čelit. „Prevencí“ proti tomuto procesu měly být například invaze do Afghánistánu a Iráku, vyzněly však nakonec opačně. Dalším pokusem, o poznání úspěšnějším, jak zabránit nástupu geopolitických konkurentů – v tomto případě Ruské federace – byla podpora Oranžové revoluci na Ukrajině na přelomu let 2004 a 2005.
Dvojí metr
Tehdejší kyjevské demonstrace proti prezidentským volbám, které byly v českých médiích často prezentovány myšlenkovou zkratkou „prozápadních, prodemokratických sil“, vedly k odstranění spíše promoskevské hlavy státu Viktora Janukovyče. V opakovaném hlasování zvítězil Viktor Juščenko, což bylo leckdy vykládáno jako nástup občanských svobod, ekonomické prosperity a především změny orientace Ukrajiny – odtržení od imperiálního „magnetismu“ Moskvy a směřování do NATO či Evropské unie. Nestalo se.
Asi nebude žádnou náhodou, že po Západem masivně podporovaném Majdanu na přelomu let 2013 a 2014 se objevily tytéž politické proklamace. Proto je třeba uvést maďarsko-amerického odborníka na mezinárodní bezpečnost George Friedmana, který o Oranžové revoluci napsal: „Rusové spatřovali v událostech na Ukrajině pokus USA přičlenit Ukrajinu k NATO, a tím přivodit rozklad Ruska. Upřímně řečeno, v ruském vnímání těchto záležitostí byl velký kus pravdy.“
Příkladem dvojího metru – u nás „argumentačně“ podporovaného nálepkami o ruských trollech a proruských webech –, tedy ideologického posuzování agresí velmocí, se stala také Ukrajina, jejíž území bylo ve 20. století obětí řady mocenských choutek včetně Kremlu |
V českém prostředí je smutným zvykem nemít kritický názor, zejména jde-li o konflikty velmocí, z nichž jedna je spojencem. Zatímco v minulosti existovala „koloniální norma“ reflektovat postoje Sovětského svazu, dnes nezřídka dominuje takřka přepólovaná představa, která obvykle přináší kopii protiruské propagandy, jež dnešní Rusko nálepkuje coby nový Sovětský svaz. Z mnoha důvodů jde o absurdní tvrzení – nedlouho před Majdanem totiž tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová promluvila o potlačení ruské snahy o opětovné sjednocení eurasijského prostoru…
Příkladem dvojího metru – u nás „argumentačně“ podporovaného nálepkami o ruských trollech a proruských webech –, tedy ideologického posuzování agresí velmocí, se stala také Ukrajina, jejíž území bylo ve 20. století obětí řady mocenských choutek včetně Kremlu. O jeho vztahu k Ukrajině se v minulosti vyjádřil i polsko-americký politolog Zbigniew Brzezinski (1928–2017).
Tento vlivný poradce amerických prezidentů napsal: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko eurasijským impériem. Rusko se bez Ukrajiny může snažit o imperiální status, ale v případě úspěchu by se stalo především asijským imperiálním státem, jenž by byl pravděpodobně zatažen do vyčerpávajících konfliktů s probuzenými státy Střední Asie, které by za podpory sousedních islámských států na jihu bránily svou nedávno nabytou nezávislost.“
Různé vlivy
K porozumění současnosti a soudobé historii Ukrajiny je třeba se podívat na její dějiny po hladomoru za stalinské éry. Nešťastná země, jež se v uplynulých desetiletích stala hříčkou v konfliktech vlivnějších států i domácích oligarchů, postrádá totiž minulostí vymezené národní hranice, a především nedisponuje hranicemi s (pra)dávnými kořeny. Obojí se promítá do aktuálního vývoje země, zejména války o území dvou loutkových lidových republik – Doněcké a Luhanské – na východě země, konfliktu, který propukl již v roce 2014, a dosud stál život více než 13 tisíc lidí.
Strategicky ležící Ukrajina byla v dějinách vystavena různým vlivům. Civilizační vliv zde často prosazovaly litevské, polské a později především ruské úřady. Také pod sovětskou vládou, která oficiálně odmítala nacionalismus, se odehrávala masivní rusifikace a někteří Rusové se na Ukrajince dodnes dívají prostřednictvím etymologického výkladu jejich národního pojmenování. |
V případě západních hranic Ukrajiny ve 20. století byla řada změn či snah o ně. Poněkud se dnes zapomíná na události dané první světovou válkou (Halič tehdy náležela Rakousku-Uhersku) a na expanzi Piłsudského Polska krátce po jejím skončení. Příliš se nezmiňují změny spojené s agresemi Velkoněmecké říše, aktivitami banderovců či na demarkační linie po druhé světové válce.
Tehdy byla k Sovětskému svazu připojena polská Halič s Volyní i bývalé československé území Podkarpatská Rus (z ukrajinského pohledu Zakarpatská Ukrajina). Na východě byly zase moderní ukrajinské hranice stanoveny svévolnými administrativními zásahy komunistického režimu, který se příliš neohlížel na etnické otázky, což je nejvíce vidět na osudech Krymu, kde vždy drtivě převažovala (pro)ruská populace.
V daném kontextu je zřejmé, že strategicky ležící Ukrajina byla v dějinách vystavena různým vlivům. Civilizační vliv zde často prosazovaly litevské, polské a později především ruské úřady. Také pod sovětskou vládou, která oficiálně odmítala nacionalismus, se odehrávala masivní rusifikace a někteří Rusové se na Ukrajince dodnes dívají prostřednictvím etymologického výkladu jejich národního pojmenování, neboli jako na krajany, kteří prodlévají „u kraje“ a hovoří dialektem ruštiny. Navíc nemalé procento současných obyvatel Ukrajiny používá takzvaný suržyk, směsici obou jazyků.
Oživení ekonomiky
V důsledku Oranžové revoluce se k moci se dostaly nové elity, jejichž neschopnost řešit obrovský počet problémů výrazně změnila společenskou náladu. V prezidentských volbách v roce 2010 opěvovaný prezident Juščenko ztratil popularitu (v prvním kole získal jen 5,4 procenta hlasů) a neobhájil svůj post. Dokonce se do prezidentského paláce vrátila předchozí hlava státu Janukovyč, jenž ve druhém kole zvítězil nad další vůdkyni Oranžové revoluce Juliji Tymošenkovou přezdívanou kvůli jejímu vstupu do politické arény Plynová princezna.
Už v roce 2013 se hovořilo o potřebě až 160 miliard eur k oživení ekonomiky. Astronomickou částku ale nebyla tehdy Evropská unie, jež s Kyjevem diskutovala o asociační dohodě, ochotná poskytnout. Moskva však ano, a především proto, že se cítila ohrožena poškozením svých ekonomických nebo dalších zájmů na Ukrajině. |
Janukovyčův návrat však zjitřenou atmosféru, v ní se mísilo a mísí ekonomické, politické, náboženské a etnické napětí, nezklidnil. Obrovské ekonomické potíže, s nimiž se neuvěřitelně zkorumpovaná i nevýkonná ukrajinská státní správa dodnes potýká, vedly k dalšímu občanskému neklidu. Už v roce 2013 se hovořilo o potřebě až 160 miliard eur k oživení ekonomiky. Astronomickou částku ale nebyla tehdy Evropská unie, jež s Kyjevem diskutovala o asociační dohodě, ochotná poskytnout.
Moskva však ano, a především proto, že se cítila ohrožena poškozením svých ekonomických nebo dalších zájmů na Ukrajině. Západem zprostředkovaná úmluva mezi Janukovyčem a opozicí o narovnání poměrů byla sice podepsána, což ale nebránilo takřka obratem uskutečněnému svržení prezidentské kliky.
Válka v Donbasu
Po puči a následném chaosu nastala řada událostí, které nelze interpretovat jinak než jako nástup ukrajinského šovinismu, další úpadek občanských práv a snahy o likvidaci (stranické) opozice. Dodnes jsou opomíjeny hrůzné činy, jež po státním převratu, na začátku vleklé války, spáchaly radikální národovecké skupiny Ukrajinců a byl vystupňován již dříve provozovaný kult banderovců.
Pokračování ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny nezabránily ani minské dohody – Minsk I a Minsk II. Nejen Moskva, ale ani její konkurenti neprojevili totiž snahu válku v Donbasu zastavit. Mimo jiné proto, že některým zájmovým skupinám umožňuje obrovsky se obohatit. S tím souvisí mimořádná korupce, z níž byl viněn i bývalý ukrajinský prezident Petro Porošenko. |
Také z těchto důvodů vypukla válka, během níž ruské speciální síly obsadily strategický poloostrov Krym, pro Kreml důležitý především kvůli dlouhodobému pronájmu vojenských základen. S klíčovou pomocí ostře se vměšující Ruské federace vznikly rovněž dva pseudostáty – Doněcká a Luhanská lidová republika –, nárazníkové regiony, jimiž měl být Kyjev do značné míry držen v geopolitickém šachu.
Pokračování ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny nezabránily ani minské dohody – Minsk I a Minsk II. Nejen Moskva, ale ani její konkurenti neprojevili totiž snahu válku v Donbasu zastavit. Mimo jiné proto, že některým zájmovým skupinám umožňuje obrovsky se obohatit. S tím souvisí mimořádná korupce, z níž byl viněn i bývalý ukrajinský prezident Petro Porošenko, představitel ukrajinských elit, jež po kerčském námořním incidentu německý exministr zahraničí Heiko Maas obvinil ze snahy zatáhnout Berlín do konfliktu s Ruskem.
Nevyužitý potenciál
Tyto a další machiavelistické činy včetně označování jinak smýšlejících za zrádce vlasti a agenty Kremlu měly rovněž ovlivnit letošní volby hlavy Ukrajiny. V nich však ve druhém kole s převahou zvítězil Volodymyr Zelenskyj – obdržel více než 73 procent hlasů. Oblíbený televizní bavič s vazbami na s Porošenkem rozkmotřeného Igora Kolomojského, jenž je podezřelý z defraudací. Jednoznačná porážka Západem hýčkaného „čokoládového krále“ Porošenka byla nasnadě, protože zklamal široké vrstvy Ukrajinců a porazil by ho kdokoliv s čistým štítem.
Ukrajinská společensko-ekonomická situace je mimořádně tíživá. Potenciál země, odkud po desetiletí odcházejí miliony obyvatel na Západ i Východ, zůstává nevyužit. Anektovaný Krym je navzdory protiruským sankcím nenávratně ztracen, zatímco rádoby státy Doněcka a Luhanska neustále zlepšují své vztahy s Ruskem. |
Po počátečních nadějích spojovaných s Majdanem se podle průzkumů vrátila obrovská skepse Ukrajinců. Ukrajinská společensko-ekonomická situace je mimořádně tíživá. Potenciál země, odkud po desetiletí odcházejí miliony obyvatel na Západ i Východ, zůstává nevyužit. Anektovaný Krym je navzdory protiruským sankcím nenávratně ztracen, zatímco rádoby státy Doněcka a Luhanska neustále zlepšují své vztahy s Ruskem.
S napětím se čeká, s čím přijde nový ruskojazyčný prezident Zelenskyj, člověk bez jakýchkoli zkušeností ve veřejných funkcích. Skvělým prezidentem z lidu byl zatím pouze v oblíbeném seriálu. Dlouho se zdály nesporné jen jeho sliby – v kampani slíbil vyšší platy, důchody a životní úroveň, lepší cesty, vymýcení korupce a mír s Rusy. Vše, nač je třeba sousta peněz, jichž se však nedostává, nebo jen na úvěr ze zahraničí.
Řada pozorovatelů proto Zelenského považuje za produkt zoufalství ukrajinských voličů a za šarlatána, jemuž zmíněný kmotr Kolomojskyj (donedávna v emigraci) doporučil, aby země nesplácela dluhy Západu a aby jí USA a EU pohledávky odpustily coby náhradu za nákladnou válku s Putinem. Britskému deníku Financial Times měl sdělit: „Je to vaše hra, vaše geopolitika, Ukrajina vás nezajímá, chcete poškodit Rusko a Ukrajinou se jen obhajujete.“
Píchnutí do vosího hnízda
Zdá se, že nad Ukrajinou se duha naděje neklene. Dohoda o klidu zbraní s povstalci a Kremlem leží zatím ve hvězdách, Mezinárodní měnový fond dočasně pozastavil finanční toky do země, což zdraží zahraniční peníze pro Kyjev, a nadcházejí i tuhé vnitřní boje o pozice. Chuť nové hlavy státu Zelenského na co nejbližší parlamentní volby byla píchnutím do vosího hnízda.S podporou nového zákonodárného sboru by se jeho mocenská situace výrazně zlepšila, proto se okolo jeho snahy rozpustit parlament okamžitě strhla mela.
Zdá se, že nad Ukrajinou se duha naděje neklene. Chuť nové hlavy státu Zelenského na co nejbližší parlamentní volby byla píchnutím do vosího hnízda. Ukrajinští prezidenti odjakživa používají osvědčenou metodu – dle okolností a výhod to hrají na obě strany. U Zelenského, plodu politického marketingu, tomu nemůže být jinak. |
ZE!prezident, jak se mu přezdívá, je de facto perfektnímarketingový produkt, jejž se podařilo zobchodovat díky mimořádné naštvanosti Ukrajinců. „Sluha lidu“ nebo „Sluha národa“ se nazýval jeho populární seriál; stejně byla pojmenována jeho nová strana, s níž se pokusí uspět v klání o „Verchovnuju radu“.
Takové účelové nástroje k uchopení moci generují prakticky každé ukrajinské volby. V každém případě Sluha národa (SluNa) ještě „voní novotou“, ale již se podle průzkumů veřejného mínění těší téměř 50procentní podpoře. Veze se na vlně prezidentovy popularity, spíše však na vlně nespokojenosti se silami vyprodukovanými Majdanem. Vzdorovat nástupu konkurenčních oligarchů chce mimo jiné poražený exprezident Porošenko, který svou dosavadní stranu alespoň nově přejmenoval, byť pořád mává přežitým heslem „jazyk, armáda a víra“.
A jak to vypadá s geopolitickým zaměřením Kyjeva? Zelenskyj vyrazil na začátku června na svou první zahraniční cestu do Bruselu, což však není jednoznačné sdělení. Jednak Rusko obsah jednání ocenilo, jednak se západní či východní orientace ukrajinských politiků musí posuzovat opatrně. Ukrajinští prezidenti odjakživa používají osvědčenou metodu – dle okolností a výhod to hrají na obě strany. U Zelenského, plodu politického marketingu, tomu nemůže být jinak.
