Ukrajinská krize: Spíše mocenský střet než nová studená válka

V Ukrajině sice přetrvává křehké příměří a postupně jsou plněny Minské dohody, ale v této zemi není klid. Pod střetem Západu a Ruska totiž existuje poměrně zásadní rozdíl v postojích a cílech Německa a USA, byť se obě mocnosti shodují, že ruské jednání je nepřijatelné. Rusko pak přizpůsobuje své postoje okolnostem. To vše ukazuje, že jde spíše o tradiční mocenský střet a o snahu definovat sféry vlivu než o novou studenou válku.

V postoji Německa se odrážejí protichůdné zájmy a tendence, které se snaží vybalancovat. Na jedné straně se stalo nejsilnějším státem Evropské unie s nesmírně silnou ekonomikou a jejím faktickým lídrem, na druhé – navzdory realitě ve východní Ukrajině – odmítá vojenské řešení. Německo sice považuje ruské jednání za nepřijatelné, ale touží po dobrých vztazích a dalším obchodování s Ruskem.

Vliv ve východní Evropě

Německo podporovalo prozápadní síly na Ukrajině a má zájmy ve východní Evropě, ale v roce 2008 zablokovalo vstup této země do NATO. Nevyzývá sice k odchodu Američanů z Evropy, ale je proruské. Bývalí němečtí kancléři za studené války Helmut Schmidt a Helmut Kohl kritizovali snahu izolovat Rusko. Schmidt dokonce prohlásil, že ruská anexe Krymu je pochopitelná, přičemž ho nelze vinit z rusofilství – v osmdesátých letech prosadil rozmístění amerických jaderných raket v Německu.

Německé zájmy ve východní Evropě narážejí na ruské, ale z průběhu ukrajinské krize se zdá, že Němci jsou ochotní respektovat ruské červené linie mnohem více než Američané či Východoevropané. Německo chce mít vliv ve východní Evropě, která tradičně patří k jeho hlavním zájmům, ale nehodlá se přímo střetnout s Ruskem, ani se vojensky angažovat.

Zdá se, že Německo akceptuje ruské odmítnutí ukrajinského zapojení do západních struktur – kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že členství Ukrajiny v NATO není reálné. Hlavním německým zájmem je snížit napětí, a proto bude nadále spojovat zmírnění či zrušení sankcí s plněním Minských dohod a snažit se Rusy přimět k umírněnosti, aby předešlo tvrdšímu americkému postupu, pokud by nebyly naplněny.

Lídr Evropy

Německo bude používat sankce jako pobídku k umírněnému postoji Ruska, a ten pak jako pobídku k umírněnému postoji USA. Německu nemíní potrestat Rusko ani Vladimira Putina – chce mírové řešení. Bude nadále komunikovat s Ruskem, používat opatrnou rétoriku a ukazovat gesta, že ho respektuje. Do této německé strategie zapadá neakceptování členství Ukrajiny v NATO i pozvání Ruska k rozhovorům EU s Ukrajinou o asociační dohodě.

V otázce sankcí však bude Německo neústupné a zruší je až po splnění západních požadavků. Berlín totiž ví, že ustupovat Rusku jen kvůli obchodu je krátkozraké a pro Rusy projevem slabosti, a realisticky si vyhodnotil, že vyhrocení konfliktu je politicky i ekonomicky drahé. Eskalace konfliktu USA a Ruska ohledně Ukrajiny není v zájmu Německa, protože by utrpělo nejvyšší ztráty, a to nejen obchodní.

Primární zájmem Německa není Ukrajina, ale soudržnost EU. A nejde pouze o Řecko, Maďarsko či Kypr, ale v podstatě o celé jižní křídlo unie, které nesouhlasí s tvrdým postojem vůči Rusku. Ten by totiž mohl způsobit kolaps křehkého konsensu o sankcích. Ze strany Polska a baltských států zase Německo čelí požadavku tvrdších sankcí.

Příliš tvrdý postoj Německa vůči Řecku by ale tuto zemi mohl zatlačit k Moskvě, která by takovou šanci nepochybně využila. Ukrajinská a řecká krize jsou z hlediska Berlína propojené. Německo preferuje vyřešení řecké krize, a proto si nemůže dovolit eskalaci té ukrajinské. Německo se stalo lídrem Evropy, jenž se stále více osamostatňuje a prosazuje vlastní zájmy, které však mohou být v rozporu s ruskými i americkými. Musí mít sofistikovanou strategii, protože jeho vůdčí role je podmíněná a křehká – stejně jako EU.

Americká diplomatická aktivita

V bezpečnostních otázkách Německo zatím zcela nevystupuje ze stínu USA zejména proto, že odmítá vojenské řešení. Politicky se však stalo samostatným hráčem. Německou strategií je naplnění Minských dohod, zrušení sankcí, neutralizace Ukrajiny a návrat k normálním vztahům s Ruskem.

USA vidí situaci jinak. Posunují se od bezradnosti po ruské anexi Krymu a následných ruských akcích ve východní Ukrajině k silové pozici, a to navzdory Německu. Proto ujistily východní členy NATO tím, že začaly budovat základny s předsunutým vybavením, což je žádoucí postup.

Americká reakce na ruské akce po svržení ukrajinského exprezidenta Viktora Janukovyče byla slabá a nevýrazná a nepochybně povzbudila Rusko. Mnohem riskantnější však je větší angažovanost USA v Ukrajině, pokud nemají jasný důvod a cíl. Američané zahájili výcvik ukrajinských vojáků a dobrovolníků a stále zvažují dodávky zbraní Ukrajincům, čemuž brání jen Minské dohody.

Ze zvýšené diplomatické aktivity také vyplývá, že se Američané snaží postupně vytvořit neformální pás okolo Ruska, přičemž jeho pilíře tvoří baltské státy, Polsko, Rumunsko, Bulharsko a potenciálně Turecko. Tyto země na rozdíl od západoevropských členů NATO považují Rusko za hrozbu či geopolitického protivníka. Tuto neformální alianci sice zaštiťuje NATO, ale mohla by existovat i na základě bilaterálních vztahů – spojuje ji totiž shodný nepřítel.

Nadbíhání Rusku

Američané se geopoliticky inspirují meziválečným konceptem polského premiéra Józefa Piłsudkého (1867–1935) – blokem států mezi Německem a SSSR, který by podporovala některá západní mocnost, tehdy Francie. Je zřejmé, že se USA pozvolna začínají orientovat na ruské pohraničí s cílem zadržovat Rusko.

Příčinu ne zcela čitelného amerického postoje lze hledat v několika zdánlivě protichůdných faktech. Prvním je nezájem prezidenta Baracka Obamy o zahraniční politiku, který převládal na začátku ukrajinské krize. Vyrušila ho totiž z jeho plánů na domácí scéně. Navíc se Obama domnívá, že USA svým silovým působením napáchaly ve světě více škody než užitku. Liberální smýšlení ho však nutí opovrhovat vším, co ztělesňuje Vladimir Putin. Obamův nezájem o zahraničí je tedy spojen s velkou antipatií k Putinovi.

Druhým faktorem jsou tvůrci americké zahraniční politiky. Okolo Obamy je řada lidí vyznávajících zahraničněpolitický konsensus liberálních intervencionistů a neokonzervativců – například šéfka evropské sekce Ministerstva zahraničí USA Victoria Nulandová, manželka předního neokonzervativce Roberta Kagana. Jejich cílem je uštědřit Rusku lekci. Jestřábí postoj Nulandové a spol. podporuje řada vlivných republikánských i demokratických kongresmanů. Neokonzervativní touha pokořit Rusko se setkává s Obamovou averzí vůči Putinovi.

Liberální intervencionisté i neokonzervativci jsou přesvědčeni, že špatné a nepřátelské nejsou samotné země, ale jejich režimy. Ve hře tedy může být změna ruského režimu. Americkým stratégům se rovněž může nelíbit německé nadbíhání Rusku a snaha o větší samostatnost v bezpečnostních otázkách. V uplynulých 15 letech bylo málo témat, na kterých by se USA a Německo shodly. Střet o Ukrajinu může německé úsilí o samostatnost i větší spolupráci s Ruskem významně omezit.

Opačné strategie

Lze spekulovat, zda je Ukrajina, která nikdy nebyla v zájmu USA, pouze zástěrkou v širší americké strategii. V tuto chvíli však Obama podporuje iniciativu Německa a jeho podporu Minských dohod. Pokud však nebudou splněny, Obama zřejmě bude muset ustoupit jestřábům a začít dodávat Ukrajině zbraně.

Na první pohled by se dalo říct, že v Německu a USA našel Západ hodného a zlého policistu. Jejich cíle jsou však značně odlišné. Nesoulad potvrdil i německý týdeník Der Spiegel, dle nějž německou vlády, členy Bundestagu i tajnou službu BND rozzlobily výroky jestřábů z NATO a amerických představitelů.

Generál Philip M. Breedlove či Victoria Nuland často informují o masivních ruských přesunech a náznacích invaze, což však neodpovídá německým informacím. Němečtí představitelé si rovněž stěžovali, že bylo obtížné přimět Ukrajince k vyjednávání s povstalci a Rusy po návštěvách amerických diplomatů, kteří je naladili bojovně. Neúčast amerického zástupce na minských jednáních je pak signifikantní.

Německá a americká strategie jsou sice zaměřeny opačně, ale mají racionální základ. Německá v tom, že eskalace konfliktu s Ruskem škodí oběma stranám. Americká sázka na demonstraci síly zase v tom, že jí Rusové rozumějí nejlépe. Německo chce návrat k normálním vztahům s Ruskem, ale jen pokud se umírní.

Riziko německého postoje spočívá v nedostatečné tvrdosti pro Rusy, a tudíž v jeho nízké váze. USA se naopak zřejmě připravují na zadržování Ruska. Riziko amerického postoje je v nedostatečné sofistikovanosti a uměřenosti cíle, což může vyvolat silovou konfrontaci, až přímý střet s Ruskem.

Ryzí realpolitika

Postoje a cíle Rusko jsou čitelnější. Vladimir Putin provádí ryzí realpolitiku, především má velký smysl pro realitu, pečlivě definuje vlastní zájmy a způsoby, jak je zabezpečit, a neustále poměřuje vlastní síly a ostatních mocností. Putin využil situace a taktické převahy po anexi Krymu k rozdmýchání konfliktu a k následné podpoře separatistů ve východní Ukrajině. Správně si analyzoval, že Západ kvůli Ukrajině válčit nebude a že Rusko může sankce přestát.

Jen stěží však mohl předvídat masivní pokles cen ropy v důsledku saúdské těžební politiky, která však primárně necílila na Rusko. Strategickou slabost své země kvůli příliš velké závislosti na cenách ropy si však Putin uvědomoval už před jejich poklesem. A také ví, že podpora separatistů a okupace 50milionové Ukrajiny, případně střet s nejsilnější vojenskou aliancí v historii, jsou dvě odlišné věci.

Lze tedy pochybovat o tom, že Putin zvažuje zábor celé Ukrajiny či dokonce obnovu Sovětského svazu (SSSR). Možná si to přeje, ale je příliš velký realista, aby se o to pokusil. Taktickou převahou a iniciativou Putin umně zakryl strategickou slabost Ruska, jež ho však navzdory tomu dostihla. Nebýt poklesu cen ropy, vše mu mohlo projít.

Navzdory ekonomickým problémům, čímž Rusové ztratili iniciativu a jsou v defenzívě, v Ukrajině dosáhli minimálního cíle – zabránit jejímu vstupu do západních struktur. Zamrzlý konflikt ve východní Ukrajině nepochybně brání vstupu této země do EU a NATO. Ruská umírněnost, jejíž příčinou je dodržování Minských dohod, je tedy důsledkem nejen jeho ekonomických potíží, ale i dosažení dílčího cíle, respektive maximálně možného.

Sázka na ukrajinský odpor

Ukrajinská vláda se nesmiřuje se ztrátou svého území, což si Rusko přeje. Získalo by totiž bezcennou oblast a Ukrajina by mohla směřovat do západních struktur. Rusko tudíž sází na ukrajinský odpor a počítá s kyjevským vojenským řešením. Proto nadále cvičí a vyzbrojuje povstalce a udržuje zvýšenou vojenskou přítomnost na ukrajinských hranicích.

Rusové momentálně nemají důvod eskalovat konflikt, což může změnit vyhlídka porážky povstalců a reálná možnost vstupu Ukrajiny do NATO – pro Rusy spojené nádoby. Vývoj ukrajinské krize ukázal, že kdykoliv ukrajinská armáda vítězila a hrozila porážka povstalců, Rusové zasáhli, aniž by brali ohled na západní výhružky a sankce.

Ruská taktika se může podle situace měnit, ale jeho nejvyšší zájem – aby se Ukrajina nestala členem NATO – trvá. Právě tento zájem je po celou dobu ukrajinské krize směrodatný a bude určovat ruskou politiku bez ohledu na to, kdo bude v Kremlu vládnout. Pouze v případě kolapsu či zhroucení režimu by Rusko nebylo schopné zasáhnout. V tomto kontextu by případná americká snaha o změnu režimu nebyla natolik kontraproduktivní a ruská obava natolik paranoidní, jak se zdá.

Putin bude sázet na rozkol Západu. Umírněností si bude předcházet Německo jako rozhodujícího člena EU, a tím posilovat pozici členských zemí, které mají k sankcím výhrady, jako je Maďarsko či Řecko. Putin zřejmě nečekal, že EU zaujme jednotný postoj, zavede sankce a bude je nějakou dobu udržovat – a zřejmě ani relativně tvrdý postoj Angely Merkelové. Navzdory tomu sází na vnitřní slabost EU a na to, že Německo dá přednost konsolidaci a soudržnosti unie před otevřeným střetem o Ukrajinu.

Pouze tak může oslabit postoj Američanů spočívající v růstu ochoty dodávat Ukrajině zbraně a angažovat se ve východní Evropě, přičemž do budoucna jej budou pravděpodobně přitvrzovat. Republikánský kongres i jestřábi v Obamově vládě budou prezidenta tlačit k tvrdšímu jednání. Obamovi končí mandát v roce 2016 a je málo pravděpodobné, že američtí občané znovu zvolí prezidenta, jehož zahraniční politika bude podobnou kombinací naivity, nezájmu a odporu k síle.

Deviace demokracie

Putin se proto musí připravit na dlouhou šachovou partii. Současný střet USA a Ruska však v žádném případě nelze označit za novou studenou válku, protože ta byla jak mocenským, tak ideologickým konfliktem. Proti sobě stály nejen dva politické a vojenské bloky, ale i dvě odlišná společenská uspořádání a ekonomické systémy. Sovětský svaz se vojensky vyrovnal USA a byl schopný zasáhnout kdekoliv na světě.

Svět byl bipolární a v podstatě každá mezinárodní událost byla interpretovatelná na pozadí tohoto konfliktu. Státy západní Evropy sice od šedesátých let prováděly autonomní politiku vůči SSSR, ale sdílení hrozby a bezpečnostních zájmů Evropy a USA přetrvávalo, což v případě dnešního Ruska neplatí.

V současnosti se Rusko nemůže globálně měřit s USA – mimo jaderné zbraně. Nemá totiž stejný politický vliv ani vojenské kapacity jako bývalý SSSR. Rusko není ve stejné váhové kategorii jako USA, proto nelze mluvit o stejném globálním soupeření jako za studené války. Rusko může USA okopávat kotníky, občas i citelně, ale jejich vyzyvatelem není. Dnes je svět multipolární, nejen pokud jde o mocnosti, ale i o hrozby a výzvy. Fixace na souboj s Ruskem proto není na místě.

Neodehrává se ani ideologický konflikt. Putinův režim kombinující státní kapitalismus, nacionalismus a autoritářský režim je spíše deviací demokracie a tržního hospodářství než jejím komunistickým protikladem. Sdílená bída sovětských soudruhů je ve velkém rozporu s růstem životní úrovně ruských občanů za Putinovy vlády.

Dnes neexistuje stejně intenzivní a absolutní mocenský ani ideologický prvek studené války. Právě tento rozměr mocenského a ideologického konfliktu by však musel být naplněn, aby bylo možné srovnání se studenou válkou. Tu nezakládá skutečnost, že se Rusko dostalo do regionálního mocenského střetu o sféry vlivu se Západem.

První světová válka

Jedna historická paralela se však nabízí, byť není zcela zjevná. Loni uplynulo sto let od vypuknutí první světové války a bylo mnoho napsáno o tom, která dnešní velmoc je tou tehdejší, která oblast plní roli Balkánu a která událost by mohla představovat atentát na následníka rakouského trůnu. Za příčiny první světové války se obvykle považuje realpolitika bez hodnot a víra v mocenskou rovnováhu.

Příčinou však mohla být i absence realpolitiky a rezignace na mocenskou rovnováhu. Období před první světovou válkou se vyznačovalo ztrátou diplomatické flexibility, nepochopením zájmů ostatních velmocí a neschopností realisticky definovat vlastní zájmy.

Z kabinetních úvah o národních zájmech jako v případě prvního německého kancléře Otty von Bismarcka (1815–1898) se stala veřejná věc plná emocí. Diplomacie se přestala týkat smiřování zájmů a stala se z ní hra s nulovým součtem roztáčející zkoušky síly, přičemž každá u toho, kdo ustoupil, povzbuzovala revanšismus. Mocenská rovnováha byla zredukována na úvahy o vojenské kapacitě protivníka.

Tato změna byla spojená s přesvědčením politiků, že mají vše pod kontrolou. A sto let bez vážného celoevropského konfliktu se projevilo ztrátou povědomí o hrůzách války. Všeobecnou lehkovážnost a naivní bojovnost pak doprovázela víra, že konflikt nebude velký a dlouhý kvůli obrovskému ekonomickému propojení světa.

Tři podobnosti

První světová válka vypukla kvůli Srbsku, které však nemělo pro většinu mocností žádný význam. Pokud by vládla realpolitika a mocenská rovnováha, šlo by o regionální konflikt Rakouska-Uherska se Srbskem. V situaci před první světovou válkou však nastal dominový efekt. Evropu nepřivedl do války sarajevský atentát ani geopolitická role Srbska, ale lehkovážnost, zahraniční politika jako divadlo pro domácí publikum, ztráta diplomatické flexibility a neschopnost reálně uvažovat o vlastních i zahraničních zájmech.

Současná situace se ve třech věcech podobá té před sto lety. Za prvé, v neschopnosti představit si totální válku, již doprovází přesvědčení, že není možná. Za druhé, v neujasněnosti zájmů: Proč Západ chce Ukrajinu ve své sféře vlivu? Proč nepředvídal ruskou reakci? Je ochotný kvůli Ukrajině válčit? Tvoří Ukrajina a Západ jeden celek?

Za třetí, v úpadku diplomacie jako umění urovnávat konflikty a snižovat napětí kompromisy přijatelnými pro obě strany, přičemž účinnými, a dokonce nezbytnými nástroji jsou například hrozba silou, vojenské manévry či ekonomické sankce, ale v jejím rámci. Diplomacie a zahraničněpolitická strategie musejí určovat, proč a za jakým účelem budou uplatněny. V opačném případě nabudou svébytnosti a mohou se vymknout kontrole.

Německá snaha o snížení napětí a návrat k normálním vztahům s Ruskem ukazují, že se Německo vrací jako samostatný a v rámci Evropy dominantní subjekt. Toto jeho úsilí bude ovlivňovat nejen EU, ale i vztahy USA, Ruska a Evropy. Navzdory tomu o vývoji ukrajinské krize nakonec rozhodne dynamika vztahů USA a Ruska.

Měly by si však uvědomovat paralely s první světovou válkou. Jak totiž prohlásil pruský generál a významný válečný stratég a teoretik Carl von Clausewitz (1780–1831), jakmile válka vypukne, získá vlastní logiku a neustále eskaluje k extrémům.