130 let
Svoboda člověka.

Svoboda člověka. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Umělé rozmělňování přirozených práv oslabuje jejich význam

  •   8:35
Svoboda člověka je přirozenou kategorií, jež ho staví do role suveréna, pokud jde o pozici jednotlivce ve společnosti. Její jedinou hranicí je suverenita každého člověka a jejím jediným omezením kategorický imperativ kantovského typu, který nemá politickou, ale lidskou povahu.

Před 227 lety přijalo francouzské Ústavodárné národní shromáždění Deklaraci práv člověka a občana, v níž se mimo jiné píše: „Za prvé, lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek. Za druhé, účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.“

Je možné, i když nepříliš pravděpodobné, že francouzský lid před více než dvěma staletími nebyl ani zdaleka stejně moudrý jako dnešní české politické a občanské elity – použijme sjednané šifry, kterou si u nás jako ono pověstné „domácí žvýkání“ osobuje každý, kdo si vzpomene.

Nešťastná snaha o vylepšení

Francouzský lid té doby neovládal počítače, spalovací motory, nelétal kosmem a většinou ani vzduchem, který se mu jevil pochybným prostředím pro provoz okřídlených plechových krabic. Mimochodem, je příznačné, že bratři Montgolfierovi jen o několik let dříve vypustili svůj první horkovzdušný balon s ovcí, kachnou a kohoutem v koši, a český Tadeáš Haenke je těsně následoval. Francouzi tehdy neznali DNA, jaderné procesy, dokonce nic netušili o fotbale. „Cívíčka“ se v tom dávnověku psala od začátku do konce, nikoliv obráceně.

Ve snaze „vylepšit“ původně jasně stanovený okruh prvků, tedy fakticky napovědět nevzdělaným národům, co pod pojmem základních práv člověka nutno rozumět, dospěli tvůrci novějších sestav v průběhu staletí k mírnému a posléze již podstatně většímu rozmělnění jejich formulace

Nic z toho nemá valnou souvislost s lidskými právy, která jsou původu přirozeného. Z tohoto úhlu pohledu je lhostejné, zda člověka revolučně stvořil Bůh, nebo se nějaký šikovný obratlovec postupně postavil a vyčlenil z ostatní biologické říše nějakou evolucí. Francouzský lid toho tehdy málo věděl i o terorismu, který ovšem má s lidskými právy souvislost velkou, jak se můžeme denně přesvědčovat. Ohledně terorismu to byl lid nepoučený, i když krátkou dobu na to vynalezl jeho specifickou formu – vládu teroru.

Ovšem – a platí to, ať za východisko vezmeme francouzskou Deklaraci práv člověka a občana, nebo jakýkoliv jiný katalog základních práv a svobod – stalo se, že ve snaze „vylepšit“ původně zřetelně a jasně stanovený okruh prvků, tedy fakticky napovědět nevzdělaným národům, co pod pojmem základních práv člověka nutno rozumět, dospěli tvůrci novějších sestav v průběhu staletí k mírnému a posléze již podstatně většímu rozmělnění jejich formulace.

Od svobody k nesvobodě

Například v naší Listině základních práv a svobod máme polopatisticky řečeno, že pod pojmem svoboda člověka je třeba chápat způsobilost mít práva, že sem patří právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, osobní svoboda ve smyslu fyzické volnosti, a to dokonce v natolik významném dokumentu, jako je základní ústavní dokument, včetně počtu hodin či dní, které jsou přípustné pro to či ono omezení.

Namyšlenou snahou vytmavit lidstvu, co je jasné, učinila moderní společnost od svobody člověka, jež nevyžaduje žádných epitet, řadu sociálně inženýrských prohibitivních krůčků k nesvobodě člověka

A také že sem spadá zákaz nucených prací, že – zřejmě překvapivě – svobodná je nejen fyzická schránka člověka, ale i jeho důstojnost, čest a pověst (ovšem jen dobrá, jak zřejmě omylem z dřívějších dob zůstalo v katalogu zapsáno), že se člověk může svobodně pohybovat i pobývat a že nedotknutelné je jeho obydlí i korespondence, čehož ukázky jsou v době sociálních sítí poněkud groteskní, že člověk je svoboden ve svém myšlení, svědomí, náboženském vyznání, vědeckém bádání, umělecké tvorbě a bůhví v čem ještě.

Svobodným Francouzům na to v Deklaraci práv člověka a občana stačila jediná formule: svoboda člověka. Svobodně se domnívám, že touto namyšlenou snahou vytmavit lidstvu, co je jasné, učinila moderní společnost od svobody člověka, jež nevyžaduje žádných epitet, řadu sociálně inženýrských prohibitivních krůčků k nesvobodě člověka.

Poskytování ochrany

Skutečná základní svoboda člověka je přirozenou kategorií, která ho staví do role suveréna, pokud jde o jeho individuální pozici ve společnosti. Její jedinou hranicí je individuální suverenita každého člověka a jediným organickým omezením kategorický imperativ kantovského typu, který nemá politickou, nýbrž výhradně lidskou povahu.

Jakkoliv je společnost organizačně primitivní či vyspělá, jedinou její úlohou ve směru ke svobodě člověka je poskytovat jí ochranu, prakticky tedy bránit střetům individuálních suverenit, a dojde-li k nim, poskytnout účinnou pomoc napadenému

„Jednej tak,“ říká Kant, „aby maxima tvé vůle vždy mohla platit jako princip všeobecného zákonodárství!“Ale – a ti, kdo čtou Kanta nebo se za jeho čtenáře alespoň vydávají, by si toho měli všimnout – nikoliv náhodou velký myslitel dodává: „Jednejtak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát všeobecným zákonem přírodním!“

V pomyslné laboratoři si můžeme představit lidskou bytost jako osamělého jedince. Pak mu nenáležejí jakákoliv jiná práva než svoboda člověka. Laboratorní pohled, ten, o kterém třeba Viktor Knapp (1913–1996), jeden z nejvýznamnějších českých právníků druhé poloviny 20. století, hovořil tak přiléhavě a varovně, se však pro zkoumání lidského života – pomineme-li Robinsona s kritickou doložkou, že měl svého Pátka – naprosto nehodí.

Člověk je aristotelský zoon politikon, zoon logon echo. Jakkoliv je společnost organizačně primitivní či vyspělá – od rodu, tlupy či kmene až po moderní stát –, jedinou její úlohou ve směru ke svobodě člověka je poskytovat jí ochranu, prakticky tedy bránit střetům individuálních suverenit, a dojde-li k nim, poskytnout účinnou pomoc napadenému. Jiným způsobem nemá organizovaná společnost do základní svobody člověka právo zasahovat.

Nepochybný záměr

Kdyby stát byl rozumnou, moudrou a mocnou osobou, což byl nepochybně záměr, s nímž jej kdysi člověk stvořil, neviděli bychom se s ním zbytečně často. Jen v okamžiku, kdy bychom jej právem potřebovali. I při těchto omezených setkáních bychom mu snad mohli občas připomenout:

Kdyby stát byl rozumnou, moudrou a mocnou osobou, což byl nepochybně záměr, s nímž jej kdysi člověk stvořil, neviděli bychom se s ním zbytečně často. Jen v okamžiku, kdy bychom jej právem potřebovali.

Státe, respektuj mou lidskou svobodu, jako i já respektuji suverenitu, kterou jsem ti spolu s ostatními lidmi vložil do rukou. Budu jednat čestně a morálně, budu dodržovat právo. Dodržím-li tento závazek, ty přicházej a braň mne, budu-li napaden, přispěj k ochraně mého zdraví, budu-li nemocen, k rozvoji mého myšlení, budu-li pociťovat potřebu vzdělání, pomoz mi, budu-li stár či osamocen, jestliže o to požádám. Jinak se mi do života nepleť. Já si to všechno, co by tě snad mohlo napadnout, zařídím s rodinou, přáteli, s obcí, s obchodníky, řemeslníky, výrobci i ve své oblíbené hospodě.

Svoboda člověka je nepochybně též kategorií subjektivní. Každý má jiný diapazon svobody v subjektivním smyslu. A tu jsme u rozhodující příčiny možných střetů různých subjektivních „svobod lidí“. Na tento problém narážíme vždy, začneme-li si něco s pojmy přirozené povahy.

Míra organizace společnosti

Tomáš Garrigue Masaryk, jehož myšlenkového odkazu se v této zemi mnozí dovolávají (kéž by jim ta teorie, chce se dodat, z huby do ruky přijít ráčila), připomíná v této souvislosti ve svých Ideálech humanitních například saintsimonistický výklad pojmu bratrství, což je sourozenec volnosti (svobody v jistém smyslu) a rovnosti. „Saintsimonisté,“ píše Masaryk, „aby člověka k člověku hodně připoutali a v lásce tužili, zavedli například, aby knoflíky se nosily na kabátech vzadu, aby vždycky musel bratr bratrovi při zapínání pomáhat.“

Teprve v okamžiku, kdy míra organizace společnosti přesahuje rozměr biologických vazeb člověka a kdy se klíčem této organizace stává politika, získává člověk individuální pozici občana, s níž je spojena existence přirozených základních politických práv

Snad našim laskavým přikazovačům a zakazovačům netřeba připomínat, že podobně se zapíná svěrací kazajka, odkud je k Masarykově „člověcké svobodě“ vskutku hodně daleko. Základní svoboda člověka tedy spočívá v organizované společnosti doplňovaná právem na vlastnictví, právem na ochranu bezpečnosti člověka a právem na odpor proti nepřijatelnému zacházení organizovanou společností.

Teprve v okamžiku, kdy míra organizace společnosti přesahuje rozměr biologických vazeb člověka a kdy se klíčem této organizace stává politika, získává člověk individuální pozici občana, s níž je spojena existence přirozených základních politických práv, mezi něž patří svoboda projevu, svoboda shromažďovací a spolčovací a volební či jiné zmocňovací právo.

Všechna ostatní práva a svobody člověka a občana mají pouze povahu derivativní nebo obyčejnou, případně jde o politickou proklamaci, nikoliv o skutečné právo. Právo na svobodnou uměleckou tvorbu je toliko synteticky a selektivně vytvořeným derivátem svobody člověka, nikoliv základním lidským právem.

Politická proklamace

Zatímco základní svoboda člověka je omezena pouze svobodou ostatních, jakmile takto uměle odštěpíme právo na svobodnou uměleckou tvorbu, okamžitě vzniká otázka jejích věcných a obsahových limitů a zákonných omezení – stačí připomenout absurdní působení různých supercenzorských institucí, které rozhodují, kolik procent nahého lidského těla smí spatřit divák před dvaadvacátou hodinou.

Právo na důstojný život ve stáří je politickou proklamací, která sama o sobě s právem nemá nic společného – je to etická otázka, kterou nevyřeší právo, nýbrž jen svobodný člověk, jeho rodina a nejbližší okolí

Právo přednosti chodců na přechodu je obyčejným právem, které samo o sobě nemá žádný rozměr přirozeného základního práva občana, bez ohledu na to, zda se jím zabývá městský strážník, nebo Ústavní soud – ostatně proto lze bez větších cavyků zavést obyčejným právem opačný princip a poskytnout přednost na přechodu vozidlům obecně, nebo stanovit, jak se u nás stalo, jednoduchou výjimku pro tramvaje.

Bylo by směšné – kdyby se to v praxi nestávalo – hledat rozdílný podíl základních lidských práv v případě, že mě na přechodu přejede byznysmen v porsche, nebo tramvaj číslo 9. Právo na důstojný život ve stáří je politickou proklamací, která sama o sobě s právem nemá nic společného – je to etická otázka, kterou nevyřeší právo, nýbrž jen svobodný člověk, jeho rodina a nejbližší okolí, lékaři, ekonomická a sociální situace společnosti, tradice, společenské vědomí a morálka.

Nebezpečí střetů

Ano, v subjektivní povaze základní svobody člověka tkví nebezpečí střetů, ale k tomu má lidstvo i každý jeho příslušník jednoduchý nástroj – lidský rozum, onu zvláštní a čipy nenahraditelnou kombinaci intelektu, citu a vůle.

Mohu činit to, co škodí mně, nikoliv však jinému. V krajní nouzi nebo nutné obraně mohu činit jinému dokonce škodu, neboť tak, zjednodušeně řečeno, bráním škodě horší. Mohu činit vše, co mi nezakazuje moudrý zákon nebo mravní imperativ.

Mohu činit to, co jinému nevadí. Mohu se – sedě na lavičce pod lípou – dívat na západ slunce nad Šumavou a držet se za ruku s milovanou a milující manželkou. Mohu činit to, co jinému neškodí. Mohu – jak tam sedíme – nadávat na lesníky nebo na ekologické aktivisty, kteří někde v dálce možná právě zachraňují/ničí Boubín.

Mohu činit to, co škodí mně, nikoliv však jinému. Mohu – na té lavičce a při tom nadávání – kouřit a k tomu se cpát tučným hamburgerem. Mohu činit i to, co by jinému mohlo škodit nebo ho obtěžovat, pokud s tím ten druhý souhlasí, nebo pokud přijmu sám za sebe opatření, abych té škodě zabránil. Ba v krajní nouzi nebo nutné obraně mohu činit jinému dokonce škodu, neboť tak, zjednodušeně řečeno, bráním škodě horší. Mohu činit vše, co mi nezakazuje moudrý zákon nebo mravní imperativ.

Rozum průměrného člověka

Burácí-li vyprodaný stadion „hop, hop, hop“, může to sice trhat uši, ale svobodu člověka to nijak neporušuje. Jediná rada – nechoďte tam, když nechcete. Sedíte-li doma a parta fanoušků hodinu řve z plných hrdel ve vaší ulici, vaše svoboda člověka je narušena. Jak snadné, milý Watsone, poznamenal by slavný detektiv. Jak složité, povzdechnou si vynálezci nových svobod a neprodleně vymyslí, že i na ten řev pod vašimi okny má někdo základní lidské právo.

Honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere – čestně žít, nikomu neškodit, každému dát, co jeho jest. K tomu stačí občanským zákoníkem nepříliš hezky, leč v tomto ohledu zřetelně označený „rozum průměrného člověka“.

Umělé rozmělňování přirozených základních lidských a občanských práv je nebezpečné a oslabuje jejich význam. Jakmile shledáme, že za základní lidské právo mnohonásobného bestiálního vraha pobývajícího ve vězení je třeba považovat volný přístup k internetu, roztáčíme spirálu vynalézání základních lidských a občanských práv donekonečna.

Až budou díky novodobým vynálezcům všechna práva patřit k základním, budeme všichni generály, jimž lze jen doporučit, aby se po povelu k útoku neohlíželi, zda za nimi šturmuje vojsko. Nešturmuje, protože žádné nezbylo. Honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere – čestně žít, nikomu neškodit, každému dát, co jeho jest. K tomu stačí občanským zákoníkem nepříliš hezky, leč v tomto ohledu zřetelně označený „rozum průměrného člověka“.

Autor: Karel Havlíček
  • Vybrali jsme pro Vás