Před třemi týdny, přesně 1. října, vyústily politické spory mezi republikány a demokraty ohledně navýšení dluhového stropu v částečné uzavření amerických federálních úřadů (shutdown). Zhruba 800 tisíc zaměstnanců americké vlády bylo nuceno nepracovat, a tím pádem nepobírat za dané období mzdu. Některé veřejné služby přestaly fungovat úplně, jiné byly poskytovány v omezené míře.
Šestnáct dní americká ekonomika balancovala na hraně ekonomické propasti. Pokud by totiž obě strany nedospěly k dohodě, vláda USA by nebyla schopná splácet své závazky a Spojené státy by zbankrotovaly (což se naposledy stalo v roce 1790). A jistě si dovedete představit, co by pro churavějící globální ekonomiku znamenal kolaps její největší a nejsilnější části.
Lehman Brothers hadr
Kdybyste si náhodou nebyli úplně jistí, mohu vás ubezpečit, že bankrot největšího světového dlužníka – kterým USA jsou – by znamenal ekonomickou kalamitu, proti které by byl pád Lehman Brothers pouhou procházkou růžovým sadem. Pro ilustraci, výše nesplaceného dluhu americké vlády je dnes přibližně 12 trilionů dolarů (pro ty, co již zapomněli: trilion = 1000 miliard), což je 23krát více, než jaká byla výše závazků Lehman Brothers k 15. září 2008, tedy ve chvíli bankrotu.
Obzvláště nervózní museli být od 1. října do středy 16. října v Číně, jež je největším věřitelem USA. V srpnu tohoto roku držela Čína americký dluh v úhrnné výši 1,3 trilionu dolarů. Klidné spaní poslední dobou neměli zřejmě ani v Japonsku, které vlastní americké dluhopisy v hodnotě 1,1 trilionu dolarů. V případě amerického defaultu by americká a pravděpodobně i světová ekonomika zamířila strmě do hluboké recese, pozice amerického dolaru jako hlavní světové rezervní měny by byla nadále neudržitelná a svět by se zatřásl v základech.
Riskantní hra
Dohoda nakonec vznikla (což se očekávalo), byť doslova a do písmene na poslední chvíli. Vyhráno ovšem rozhodně není. Naprosto stejná situace se může – a pravděpodobně bude – opakovat hned začátkem února příštího roku, kdy aktuální dohoda o navýšení dluhového stropu vyprší. Na celém příběhu nejvíce fascinuje naprosto nepochopitelná destruktivní taktika amerických republikánů, respektive jejich frakce Tea Party.
Ukázalo se, že jediná světová supermocnost není schopná se sama mezi sebou domluvit na věci tak základní, jako jsou vládní výdajeTea Party totiž rozehrála riskantní hru, která významně ohrozila reputaci USA. Spojené státy americké jsou od pádu SSSR právem označovány jako jediná světová supervelmoc. Takové postavení v dnešním světě není jen tak. Je založeno mimo jiné na důvěryhodnosti USA a jejich naprosté spolehlivosti při plnění svých závazků. Kdo jiný než nejsilnější světová ekonomika by měl plnit své závazky?
Teď se ukázalo, že jediná světová supermocnost není schopná se sama mezi sebou domluvit na věci tak základní, jako jsou vládní výdaje. Spojenci USA jsou zděšení, nepřátelské režimy se škodolibě smějí. Někteří dokonce argumentují, že se ukázalo, že Spojené státy nemají efektivní a fungující mechanismus vládnutí. Tak daleko bych nezacházel, ale faktem je, že způsob, jakým diskuse a politická vyjednávání ve věci navýšení dluhového stropu probíhaly, připomínal spíše některou z takzvaných banánových republik než světovou mocnost s hrdou a úspěšnou demokratickou tradicí.
V jedné věci mají republikáni pravdu. Fiskální deficit Spojených státu je dlouhodobě neudržitelný. Lze jej přitom redukovat dvěma způsoby – snížit výdaje státu nebo zvýšit daňové zatížení. Přiměřený a vyvážený postup zahrnuje obě varianty, od každé trochu. Oba přístupy však mají diametrálně odlišné konsekvence pro roli a velikost státu obecně.
- Snížení vládních výdajů znamená, že role a velikost státu je menší.
- Zvýšení daní, oproti tomu, roli a velikost státu zvětšuje.
A zde se zřejmě odehrává a bude odehrávat hlavní ideologický souboj současné americké politické scény. Nikoliv překvapivě, republikáni dávají přednost redukci deficitu pomocí poklesu vládních výdajů, protože preferují menší stát. Demokraté v čele s prezidentem Barackem Obamou akcentují redukci deficitu především zvýšením daní, protože dávají přednost většímu státu a jeho silnější roli ve společnosti. Tato debata by se ovšem měla odehrávat v rovině veskrze odborné a nikoliv, jak předvedla Tea Party, zaslepeně ideologické.
Otevřená konfrontace nefunguje
Málokdo si dnes asi vzpomene na jméno Arthur Scargill. Byl to vůdce britských hornických odborů v 80. letech minulého století. Do dějin se zapsal jako lídr hornického „povstání“ proti vládě Margaret Thatcherové. Arthur Scargill udělal stejnou chybu, jakou nyní dělá Tea Party. Ve sporu s Thacherovou se rozhodl pro dlouhodobou otevřenou konfrontaci, ztratil tím postupně veškeré sympatie veřejnosti, které mohli horníci tehdy mít.
Scargillova strategie pochopitelně připoutala mimořádnou pozornost veřejnosti a médií, ale Scargill ze sporu vyšel jako poražený, s nálepkou extremisty. Nezískal vůbec nic. Jeho taktika nefungovala tehdy a nefunguje ani nyní. Snaha donutit demokraticky zvolenou vládu ve vlastní zemi k plné kapitulaci nemá šanci na úspěch. Budiž Scargillův nešťastný příklad lekcí pro Tea Party a její představitele.
