Úzkostlivý pohled do černé skříňky dějin antropologie

Americký historik antropologického myšlení George Ward Stocking se narodil v roce 1928 v Německu, kde právě jeho rodiče pracovně pobývali. Zemřel v podstatě před rokem – 13. července 2013. Z dějin antropologie se mu podařilo vytvořit respektovanou oblast, protože ji samotnou považoval za dějinný a kulturní jev hodný historikova zájmu. Stocking prožil bohatou profesní kariéru a zanechal za sebou rozsáhlé dílo, které nemůže opominout ten, kdo se zabývá dějinami antropologického myšlení.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Po bakalářském studiu na Harvardově univerzitě v roce 1949 pracoval v různých dělnických profesích. V té době patřil k aktivním komunistům, ale s idejemi komunistického hnutí se na konci padesátých let 20. století rozešel, protože ho zklamal režim a politika Sovětského svazu – zejména když vyšly najevo Stalinovy zločiny.

Doktorský titul získal v roce 1960 na Pensylvánské univerzitě, následně působil na Kalifornské univerzitě v Berkeley a od roku 1968 na Chicagské univerzitě, s níž spojil podstatnou část své profesní kariéry. Uznání si zasloužil již za svou první knihu Race, Culture, and Evolution (Rasa, kultura a evoluce) z roku 1968, již věnoval především historii antropologické školy Franze Boase (1858–1942) a jeho žáků.

K jeho mistrovským dílům patří Victorian Anthropology (Viktoriánská antropologie, 1987) z roku 1987 a After Tylor (Po Tylorovi) z roku 1995. Nemenší úspěch zaznamenaly editorské knihy Observers Observed (Pozorovaní pozorovatelé, 1985), Colonial Situations (Koloniální situace, 1993) či Ethnographer’s Magic (Etnografova magie, 1992). V díle Delimiting Anthropology (Ohraničující se antropologie, 2001) reflektuje vývoj sociální a kulturní antropologie a zamýšlí se nad její proměnou od počátku v 18. století do současnosti.

Stocking zanechal nepřehlédnutelné dílo, v němž zmapoval dějiny antropologie zhruba do poloviny 20. století. Více do současnosti odmítal jít, protože mu chyběl nezbytný historický odstup – dostal by se do doby, kdy intelektuálně vyrůstal na univerzitách, a reflektoval by díla vlastních kolegů. Ve výkladu historie antropologie usiloval o dobový kontext, v němž antropologové působili a rozvíjeli své myšlenky. Nešlo mu o současné hodnocení osobností oboru a jejich díla – z pozice historika je toto jeho rozhodnutí pochopitelné.

Pod kontrolou FBI

V poslední knize Glimpses into My Own Black Box: An Exercise in Self-Deconstruction (Letmé pohledy do mé černé skříňky. Pokus o vlastní dekonstrukci) z roku 2010 se Stocking věnuje historii antropologie – zapojuje se do reflexivního proudu a rozebírá sám sebe, svou profesní kariéru i život. Je plná úzkostí a výčtu všeho, co nedokázal dokončit – přiznává si profesní i lidská selhání. Umožňuje nejen pochopit leccos z vývoje americké antropologie ve druhé polovině 20. století, ale nabízí i vhled do akademické politiky, v níž se odrážejí změny americké společnosti.

Stocking otvírá svou „černou skříňku“ prohlížením svazků, které na něho vedla FBI v době, kdy patřil k aktivním členům Komunistické strany USA. Mimo jiné v nich zjistil, že o něm psala jako o modrookém komunistovi, ačkoli ve skutečnosti měl hnědé oči. Během života ho třikrát vyslýchala v souvislosti s jeho činností.

Sledovala ho, protože vyhodnotila jeho aktivity a členství v komunistické straně nebezpečné pro USA, a zařadila dokonce na seznam lidí, kteří měli být uvězněni v případě, že by Spojené státy americké vstoupily do války se Sovětským svazem. K aktivním členům komunistické strany patřil již za studií na Harvardově univerzitě, pročítání svazků mu připomnělo řadu tehdejších událostí, na něž zapomněl. Líčí například, jak na něho zaútočili tři studenti, když rozdával pozvánky na schůzi komunistické strany.

Může se zdát podivné, že Stocking spojil částečně svůj život s komunistickými idejemi, když vyrůstal v liberální rodině. Jeho otec působil na různých akademických pracovištích a napsal řadu ekonomických knih. Stocking hodnotí svůj příklon ke komunismu jako revoltu vůči otci, která mohla být prodloužením adolescentního oidipovského komplexu – snaha postavit se otci a zaujmout jeho místo.

Od studia k dělnickým profesím

Stocking svá studia na Harvardově univerzitě dokončil v době mccarthismu v padesátých letech 20. století, jenž se vyznačoval vypjatým antikomunismem a hysterickými obavami z komunistů infiltrovaných do americké společnosti. V dalším univerzitním vzdělávání se rozhodl nepokračovat, místo toho střídal dělnické profese – například hloubil tunel v Brooklynu či brousil nohy pro televizní stolky v Chelsea.

Během sedmi let, kdy zastával dělnické profese, aby zajistil rozrůstající se rodinu, se jeho aktivní působení v komunistické straně postupně utlumovalo. Více než prosazování komunistických idejí se ke slovu hlásila nutnost každodenního přežití v době mccarthismu, kdy byť vágní podezření z členství ve straně přinášelo riziko ztráty zaměstnání či jiné postihy.

Zlomovým momentem se pro Stockinga stala odhalení, která ve svém únorovém projevu v roce 1956 přednesl tehdejší první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov, jenž podrobil kritice Stalinovy zločiny. Po deziluzi a definitivním odklonu od komunistických idejí se Stocking vrátil k univerzitním studiím a liberálnímu smýšlení.

Rozhodující moment kariéry

Stockingovu cestu k antropologii určila disertační práce, kterou zasvětil americkému společenskovědnímu myšlení o rasismu. Při doktorském studiu na Pensylvánské univerzitě se kvůli ní seznámil s rozsáhlým materiálem – detailně prostudoval stovky studií o rasismu. Při psaní doktorské práce se podrobně zabýval dílem „otce“ amerického antropologie Franze Boase, který pro něho v následujících desetiletích představoval středobod zkoumání historie antropologie.

Po ukončení studií hledal umístění na některé americké univerzitě. V roce 1960 ho přijali na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, aby přednášel a publikoval o amerických sociálních dějinách. K jeho velkému překvapení rychle akademicky postupoval, ačkoli mu chyběla zveřejněná kniha, která představovala „vstupenku“ do akademického světa. Později se ukázalo, že knihy dokončoval s velkými obtížemi a s největším sebezapřením.

Rozhodující moment Stockingovy kariéry nastal, když se začal rýsovat jeho přechod na katedru antropologie na Chicagské univerzitě. Šlo tehdy o jedno z nejvýznamnějších antropologických pracovišť v USA. Podle Raymonda Firtha (1901–2002), který zde rovněž působil, byla přímo galaxií hvězd. Působili na ní přední tehdejší antropologové, například David Schneider (1918–1995) či Clifford Geertz (1926–2006).

V centru dění

Stocking se tím dostal do centra dění, které zřejmě stimulovalo jeho mimořádný přínos k dějinám antropologie. Celý život však trpěl pocitem, že v ní má marginální postavení, protože antropologii nikdy nestudoval a postrádal terénní zkušeností. Nicméně se ocitl ve správný čas na správném místě – mohl se setkávat s kolegy, kteří patřili k žákům předních antropologů zlatého věku antropologie.

Katedra mu umožňovala získávat finanční prostředky, aby se mohl věnovat své badatelské činnosti. Díky tomu strávil nějaký čas na pracovištích ve Velké Británii, kde se setkal s žáky předních britských antropologů, jako byl Bronislaw Malinowski (1884–1942) či Alfred Reginald Radcliffe-Brown (1881–1955). Vyslechl četné vzpomínky a dozvěděl se mnoho o klasicích antropologie.

Například Edward Evan Evans-Pritchard (1902–1973) prohlásil, že Radliciffe-Brown byl pozér z nižší střední třídy, který nedokázal přečíst sociologa Émile Durkheima (1858–1917) ve francouzském originále. Malinowski pro něho zase byl „hulvát, blbec a génius“. Osobní vzpomínky žáků na své učitele sice Stocking nikdy přímo ve svých dílech nevyužil, ale pomohly mu prý kontextuálně porozumět tehdy ještě malému „kmeni“ britských sociálních antropologů.

Meadová versus Freeman

Stocking se ve své poslední knize vrací ke sporu americké antropoložky Margaret Meadové (1901–1978) a novozélandského antropologa Dereka Freemana (1916–2001). Meadová patřila k nejvýznamnějším žačkám Franze Boase – těžiště Stockingova promýšlení historie americké antropologie –, a zůstává jednou z nejznámějších a současně nejkontroverznějších osobností antropologie. Stocking jí tuto knihu dedikoval, a dokonce uvedl, že kdyby existovala desátá múza – antropologie –, Meadová by ji ztělesňovala.

Spor Meadová-Freeman tvrdě zasáhl antropologii, a dosud plní knihy a časopisy. Meadová na podnět Boase na začátku dvacátých let odcestovala na souostroví Samoa, aby zkoumala adolescentní děvčata. Chtěla zjistit, zda nejen v USA, ale i zde mladí lidé prožívají v dospívání krizi a revoltují proti rodičům.

Pokud by byl průběh dospívání jiný, pak by vzdor a krize dospívání nebyly důsledkem biologických změn v lidském organismu, jak se soudilo. A dospěla k závěru, že dospívání se na souostroví Samoa neodehrává konfliktně, dokonce popsala uvolněný přístup k sexu u mladých lidí, kteří si užívají volné lásky.

Její kniha Coming of Age in Samoa (Dospívání na Samoi) z roku 1928 se stala bestsellerem a rozhodujícím způsobem ovlivnila americkou kulturní antropologii. Podporovala totiž myšlenku, že lidé jsou determinováni kulturně, nikoli biologicky. Od té doby byla americká antropologie více než 50 let založená na doktríně kulturního determinismu – de facto až do okamžiku, kdy Freeman zveřejnil svou knihu Margaret Mead and Samoa (Margaret Meadová a Samoa) z roku 1983, kterou rozpoutal v antropologii ostrý střet.

Obvinil Meadovou, že její výklad samojské kultury je nejen mylný, ale její výzkum i předpojatý a ona naivní. Svým vystoupením proti Meadové a jejím samojským závěrům pak zaútočil na jádro americké kulturní antropologie. Snad každá učebnice antropologie totiž začínala tvrzením, že lidé jsou determinováni kulturně a jako doklad zpravidla uváděla výsledky výzkumu Meadové.

Spor o základ oboru

Stocking sehrál v kauze zásadní roli. V recenzním posudku doporučil vydavateli knihu zveřejnit, ačkoli vyjádřil výhrady k Freemanovu používání historických pramenů. Krátce po jejím zveřejnění byl ustanoven panel Americké antropologické asociace, který se měl pod Stockingovým předsednictvím věnovat Freemanově knize. Toho nikdo nepozval, nenašel se dokonce jediný jeho obránce.

Stocking na základě diskuse navrhl stanovisko, že kniha je „chabě napsaným, nevědeckým, nezodpovědným a zavádějícím“ vylíčením „celého oboru antropologie“. Je tedy divné, že knihu doporučil zveřejnit. Stocking však uvádí, že se Freeman za usvědčením dávno zesnulé Meadové z omylu hnal jako buldok. Vyhledal dokonce její bývalou samojskou informátorku, která přiznala, že si s kamarádkou z ní udělali legraci tvrzením, že si užívají sex s chlapci.

Podle Stockinga se spor Meadová-Freeman dotýká samotného základu antropologie – pojetí člověka a kultury. Proto vyvolal tolik pozornosti a dosud rozděluje antropologickou obec. Stockingovo stanovisko je jasné. Meadová zkreslila samojskou kulturu, do jejího výkladu vstoupily skryté osobní sklony a profesní závazky vůči svému učiteli. Byl to totiž Boas, kdo vyslal Meadovou pro důkazy ve prospěch kulturního determinismu, a tak je přivezla. (Její oddanost Boasovi byla nesmírná, což dokládá, že si ve své samojské chýši pověsila na zeď fotografii svého učitele jako nějakou modlu.)

Ani Freeman se však ve svém útoku na Meadovou neřídil chladným rozumem. Stocking zopakoval průběh událostí v Sarawaku, kde v místním muzeu Freeman zdemoloval domorodé sochy, protože je považoval za pornografické kýče, které nechal vyrobit kurátor muzea. Pronikl také do jeho domu, kde pátral po dalších důkazech, že nechává domorodce vyrábět pornografické artefakty a následně je vystavuje v muzeu jako autentické nativní umění. Freemana po těchto akcích na letiště eskortovala policejní hlídka.

Vliv a obavy

Stocking sice hrál v kauze Meadová-Freeman významnou roli, ale jako historik antropologie se rozhodl na toto téma nezveřejnit žádnou obsáhlejší práci. Odrazoval ho pocit okrajového postavení v antropologii a úzkost, zda je autoritou s náležitou interpretační kompetencí.

Podle Stockinga se v těchto antropologických sporech ukazují otázky spojené se základy antropologie, což platí i o sporu o výzkumech antropologa Napoleona Chagnona mezi Janomámy. Stocking se rozhodl nepsat ani o něm, protože narůstala jeho úzkost z okrajového postavení v antropologii a obavy z blížícího se konce.

Kniha nabízí pohled na Stockingovy úzkosti, nejistoty, krizi a rostoucí depresi. Stal se z něho trochu hybrid – jako historik působil v antropologii, v níž nikdy nezískal vzdělání. Ke stáří mu navíc slábla paměť – pro historika katastrofa – a jeho možná nejpoužívanějšími pojmy jsou vliv a úzkost. Neustále se totiž úzkostlivě zabýval svými vlivem v antropologii, strachoval se, zda nějakého dosáhl.

Stocking se v knize přiznává, že rozepsal a nikdy nedokončil mnoho knih a studií, které zamýšlel zveřejnit. Občas strávil hodiny u počítače, aniž napsal jediné slovo. Pracoval velmi pomalu, knihy psal i 20 let, než je dal z ruky. Když si začal uvědomovat nevyhnutelnou smrt, soustřeďoval se na menší knižní projekty, které by stačil dokončit. Pokud je mi známo, nepodařilo se mu to.

Čas odejít

Stocking sice odmítal zkoumat současný vývoj antropologie, ale jeho poslední kniha nabízí nevšední vhled do ní ve druhé polovině 20. století. Jeho život pak ukazuje jeho obrovské proměny v této době. S blížícím se koncem milénia mu bylo stále zřejmější, že je načase odejít. K tomuto poznání ho přivedli studenti – uvědomoval si, že se od něho stále více liší. Zabýval se totiž zakladateli antropologie, kteří pro ně měli neustále klesající význam, protože patřili do jejího pravěku.

Studenti vinili „otce zakladatele“ ze spojení antropologie s kolonialismem a z mocenského postoje k těm, které zkoumali. Postrádali u nich reflexi a přisuzovali jim metodologickou naivitu. Stocking si plně uvědomil generační spor, když se ho jeden student zeptal: „Je alespoň jeden z antropologů, jejichž díla nás necháváte číst, pro moderní antropologii významný, nebo mohou být všichni považováni za blázny?“

Rostlo však nejen odlišné vnímání Stockinga a studentů, ale i jeho samotného a současné antropologie. Ta ho sice zajímala, ale její pojetí mu nebylo blízké – jejímu jazyku sice rozuměl, ale nepoužíval jej. Pokud si celý život připadal v antropologii jako outsider, v postu emeritního profesora se tento pocit u něho projevil naplno.

Nadále sice disponoval vlastní kancelář, ale do dění na katedře už nezasahoval. Na jejích setkáních sedával vzadu spolu s dalšími neaktivními členy – od ostatních vpředu je dělil nejen prostor a plíživá hluchota, ale i několik desetiletí. A jeho dílo o dějinách antropologie se pozvolna stávalo jejich součástí.