Redaktor amerického týdeníku The Weekly Standard Christopher Caldwell si ve své knize Reflections on the Revolution In Europe: Immigration, Islam, and the West (Úvahy o revoluci v Evropě. Imigrace, islám a Západ) z roku 2009 klade otázku: Může Evropa s natolik vzájemně odlišnými obyvateli ještě vůbec zůstat Evropou? Odpověď zní: Nemůže.
Imigrace Turků do Německa začala v roce 1960 na základě dohod tehdejšího západního Německa a Turecka. Německý průmysl, výroba automobilů, doly a chemické závody potřebovaly pracovní síly. První generaci tureckých imigrantů tvořili kvalifikovaní dělníci. Na rozdíl od pozdějších přistěhovalců, kteří už neměli žádné odborné vzdělání a pracovali u pásů velkých továren v Berlíně. Později se objevili prodavači potravin, turecká bistra a prodejci novin, kteří uspokojovali jejich specifické potřeby.
Turečtí imigranti žijí v odloučených ghettech, v Němci opuštěných čtvrtích podél bývalé berlínské zdi. Osmdesát až devadesát procent žáků zdejších základních škol tvoří turecké děti. Zpočátku na ně německý stát pohlížel jako na „gastarbeitery“ a dovážel jejich dětem z Turecka učitele. Většina napůl negramotných rodičů je od devadesátých let bez práce v důsledku úpadku průmyslu v hlavním městě po pádu berlínské zdi. Do sebe obrácené a uzavřené muslimské komunity, které sledují i v Německu turecké televizní stanice, se nechtějí integrovat.
Útok z jihu
Muslimů zaplavujících Evropu se – možná subjektivně, nicméně oprávněně – obává i Velká Británie, v níž loni v létě propukly nepokoje, a Francie, která zažila protestní bouře a vraždění v roce 2005. Už před několika desítkami let západoevropští sociologové popsali jev „útok z jihu“. Od jihu k severu totiž začalo nové stěhování národů. Do Velké Británie a Francie přicházeli lidé z bývalých britských a francouzských kolonií, z černé Afriky a z oblasti Maghrebu, z Alžírska, Tuniska a z Maroka. Do Německa pak z Turecka.
Stačí pohled na demografické údaje, abychom tyto obavy, jež se v současnosti šíří celou Evropou, přestali považovat za subjektivní. Demografové čas od času bijí na poplach: počet původních obyvatel v západních společnostech se dramaticky snižuje. Populace Evropy (nepočítaje Rusko) a Severní Ameriky dosahovala ještě v roce 1990 30 procent světového počtu obyvatel. V roce 2010 to však už bylo pouze patnáct procent. Podíl počtu původních obyvatel Evropy se do roku 2050 podle odhadů sníží z 24,7 procenta v roce 1990 na pouhých sedm procent.
Současně s tím neustále narůstal počet imigrantů. V 19. a v první polovině 20. století pocházelo 91,3 procenta imigrantů, kteří přišli do západoevropských států, z evropských zemí. V minulém desetiletí nastala překvapivá změna: 56 procent přistěhovalců směrujících v letech 2002 až 2007 do 27 členských zemí Evropské unie nepocházelo z evropských států (v USA bylo v letech 1970 až 2007 80 procent přistěhovalců jiného než evropského původu).
Nové ideologie
Počet původních obyvatel Evropy klesá, podíl přistěhovalců průběžně roste a stejnou tendenci lze vysledovat i z hlediska porodnosti. Ve Francii vzrostl v letech 1975 až 2000 počet přistěhovalců na osm milionů. Jako by tím pohltila celkový počet obyvatel Švédska nebo Rakouska! V okruhu levicově-liberálních sociologů, duchovních dědiců roku 1968, se vlivem nového stěhování národů zrodily nové ideologie, jež popírají vlastní identitu.
Tvrdí, že národ a kulturní paměť jsou zastaralé pojmy. Nikdo „nemůže říkat, že je odtud, protože když je někdo odněkud, vylučuje tím jiného člověka, který odtamtud nepochází“. Vlastní identita je podle nich iluze. Prvotní, individuální, uzavřená identita vplývá do jiných identit, aby se vzápětí zcela ponořila do různorodosti.
Jazýček vah se v Evropě pozvolna naklání na stranu neevropského obyvatelstva. Odehrává se v ní postupná výměna obyvatel.
Podle postmoderních představ prvotní neboli rasová, kulturní a náboženská identita není dobrá. Mnohem horší však je identita druhotná, ze které pocházejí veškeré problémy. Totiž identita národní, která je zdrojem nacionalismu, jenž by se měl v multikulturním světě jednou provždy poroučet.
Zarážející oslava
Dne 14. července 1989, u příležitosti 200. výročí Velké francouzské revoluce, zažil svět zarážející oslavu. Vedle bílých i černých bubeníků rachotících na různé bedýnky a plechové krabičky pochodovali ve společnosti senegalských kanonýrů za obrovským gongem Číňané. (Organizátor oslavy Jean-Paul Goude, který měl pověření tehdejšího prezidenta Françoise Mitterranda, nedokázal nikdy rozumně vysvětlit, co mají poníci přemalovaní na zebry nebo čínský gong společného s francouzskou revolucí.) V záplavě konfet defilovali tanečníci z kmene Zulu, arabští zpěváci, afričtí bubeníci s tamtamy, jódlující Tyrolané a nakonec k úžasu všech medvěd na bruslích. Tento strakatý a s ničím nesouvisející průvod, tento multikulturní 14. červenec, byl popřením kulturní paměti.
Zatímco si společenští vědci mnoho let pohrávali s pojmy ignorujícími realitu i lidskou psychiku a každého, kdo by se chtěl považovat za Angličana, Francouze či Němce, označovali nevraživým rasistou, sledovaly západoevropské společnosti, jak v sekularizované Evropě postupně vznikají náboženská společenství se svou silnou identitou a výraznou schopností prosazovat vlastní zájem a jak se začínají hlásit o slovo i v politice. Islám se agresivně snažil získat pozice a získal je. Evropa se výrazně mění.
Podle odhadů naroste v letech 2000 až 2050 s ohledem na porodnost podíl přistěhovalců na celkovém počtu obyvatel ve Velké Británii z 8,7 na 24,5, v Dánsku ze šesti na 11,5, v Německu z 6,6 na 18,2 a v Norsku z 3,4 na 14,3 procenta. Padesát procent porodů ve Velké Británii připadne na přistěhovalce.
K pochopení toho, že tento odhad není pouhým přeludem, fantasmagorií pochmurných demografů, se stačí zamyslet nad následujícím údajem: v roce 2001 bylo 40 procent obyvatel Londýna jiného než britského původu. Berlín je dnes největším tureckým městem mimo Turecko. Jazýček vah se v Evropě pozvolna naklání na stranu neevropského obyvatelstva. Odehrává se v ní postupná výměna obyvatel. Tento proces nemá univerzální platnost, neboť se děje pouze jedním směrem: z nerozvinutých do vyspělých zemí.
Krize identity
Etnická výměna vyvolá velké změny, na čemž se shodují všichni společenští vědci. Změní se síla společenské soudržnosti, jelikož obyvatelstvo zahraničního původu nesdílí s tím původním ani pocit identity, ani jeho hodnoty. Výměna obyvatelstva způsobuje krizi identity a kulturní změnu. Celou Francií otřáslo, když děti severoafrických přistěhovalců a uznávané za Francouze ve chvíli, kdy se při fotbalovém zápase Francie s Alžírskem ozvala francouzská státní hymna Marseillaisa, začaly ohlušivě bučet. A během utkání Alžírska s Egyptem po celou jeho dobu současně se skandováním mávaly alžírskými vlajkami.
Britští a italští analytici mluví o krizi multikulturní společnosti. Evropané si s obavami snaží uchovat to, co několik století budovali – vlastní identitu, kterou se liší od ostatních národů. Evropská společenství nechtějí, aby agresivní komunity a individualistické, liberální a fundamentalistické ideologie narušovaly národní sounáležitost. V Německu postavené mešity spadají pod turecké ministerstvo kultu. Imámové a nadace nejasného původu, které často podněcují k násilí a jejichž cílem je „šířit pravý islám“, jsou ve Francii financované z východu, především ze Saúdské Arábie.
Odborníci se shodují, že v případě pokračování tohoto procesu se budou obyvatelé západních zemí stejně jako jejich města čím dál více podobat přistěhovalcům a zemím, z nichž pocházejí. Podle oxfordského společenského vědce Davida Colemana „rozdíl ve fyzickém vzhledu posiluje diskontinuitu“. Evropa na tom dnes není dobře. Nemá radost, když se levicově-liberální novináři radují, že se „tvář“ Francie či Velké Británie změnila. Nesdílí názor kdejakých liberálních „filozofů“ a chytráků, kteří se domnívají, že v budoucí kosmopolitní demokracii se smažou hranice, národní státy zmizí v posthistorii, a proto zcela ztratí význam, kterému národu či státu patří to či ono.
Co znamená být Francouzem
V celé Evropě se rodí opozice, vůle ochránit národní identitu. Německá kancléřka Angela Merkelová například bez okolků prohlásila, že multikulturalismus selhal. Každý, kdo sledoval svatbu britského prince Williama, si mohl všimnout, že ať už byla řeč o čemkoli, o svatebních šatech, obřadu, slavících davech nebo balkonové scéně v Buckinghamském paláci, komentátoři a reportéři, podle svého založení dojatě či jásavě, neopomněli bezpočtukrát zdůraznit, že je to tak anglické!
Stejně jako ve všech křesťanských zemích i ve Francii existoval dřív stát než národ. Ba co víc, síla státu tvoří základ národní jednoty.
Ve Francii začala vážná debata, co znamená být Francouzem. Vědomí francouzské národní identity je živeno starobylostí, kontinuitou, jednotou, soudržností se státem a zasazením do historie. Starobylost se ztrácí v temnotách času a je předmětem věčných sporů. Má se počítat od pokřtění Chlodvíka I. v roce 496? Nebo od roku 843, kdy byla rozdělena říše Karla Velikého?
V roce 1987 Jacques Chirac ještě jako starosta Paříže navrhl za francouzský státní svátek namísto revoluce datum nástupu Huga Kapeta na trůn v roce 987. Vzpomínková akce měla velký úspěch. Veřejné mínění si uvědomilo, že Francii je tisíc let. Rok 987 upozadil rok 1789 a očaroval většinu Francouzů. Mitterrand u příležitosti 50. výročí objevení pravěká jeskyně v Lescaux navrhl, aby se stala symbolem francouzské paměti.
Výchovná funkce státu
Základ pokračující identity tvoří to, že Francie nepřetržitě vlastní své území. Stejně jako ve všech křesťanských zemích i ve Francii existoval dřív stát než národ. Ba co víc, síla státu tvoří základ národní jednoty. Jednota přišla shora, ne že by si ji lid najednou uvědomil nebo pramenila z jazyka či územní federace. Byla nastolena autokraticky centralistickou mocí. Částečně vznikla díky monarchistickému radikalismu Ludvíka XIV., částečně díky radikalismu francouzské revoluce.
Stát má při utváření identity jednotící, výchovnou funkci. V roce 1539 bylo ve Villers-Cotterets nařízeno povinné používání francouzštiny a o století později Francouzská akademie věd potvrdila státní a politickou dimenzi jazyka. Význam historie je ve francouzském vědomí identity, v image, kterou si o sobě Francouzi vytvořili, vysvětlovaný vztahem státu a národa.
V monarchistickém zřízení a institucionálním systému byla historická paměť od začátku založena na posvátnosti. První historiografické památky lze nalézt ve svatostáncích, jako je Saint-Denis či Remeš. To dodává francouzské národní historii mesianistické a svaté poslání. Posvátnost se stává součástí monarchie. Stejně bylo nutné vytvořit posvátnost republiky – smířit Francii revoluce s Francií starého režimu. Historie se stala „románem národa“.
Posvátný úkol
Škola a výuka historie dostaly za úkol opatrovat paměť monarchie a křesťanství a projektovat posvátnost do vědomí republiky. Současně s tím přenesla republika na školu i onen posvátný úkol scelit nadmíru různorodé obyvatelstvo, rozmanité a často navzájem nepřátelské politické a společenské skupiny v jeden celek. Pro Francii byla totiž od počátku typická heterogennost. Jen stěží bychom našli zemi složenou z tolika krajů, různých etnik, jazyků, fyzických dispozic a heterogenních sil, zdánlivě neslučitelných prvků. To vše bylo nutné sloučit politicky, při zachování kontinuity a stability státní autokracie.
Republikánská identita se od roku 1880 posílila, přičemž vycházela z monarchistické minulosti, kolektivní paměti a vědomí zvláštní francouzské identity. Třebaže existuje levicová a pravicová Francie, po odluce církve od státu bylo posíleno vědomí republikánské identity. Porevoluční časy, porážka v roce 1871 od Pruska a první světová válka posílily ve francouzské historiografii hlas národní odpovědnosti a vlastenecké zbožnosti.
Vědeckým přístupem a národním a vlasteneckým zanícením se dosáhlo toho, že se historie stala – od lavic obecných škol až po přednáškové sály Sorbonny – hlavním stavebním prvkem národního vědomí a pojítkem sounáležitosti. Kromě vědeckých děl určených spíše odborníkům učily práce pro děti i dospělé lásce k rodné zemi, vlasti a k Francii. Na této četbě, v níž k sobě geografie a historie patří jako tělo a duše, vyrostlo mnoho generací. Od sedmdesátých a osmdesátých let minulého století jsou knižními bestsellery práce historiků a etnografů a historické romány se prodávají v milionových nákladech. V souvislosti s postupným rozpadem světa venkova vychází mnoho monografií představujících minulost a všední dny jednotlivých vesnic a regionů.
Narušení asimilačního procesu
Skutečným chrámem utváření francouzské identity byla dlouhou dobu škola. Jazykem výuky byla výhradně francouzština, v důsledku čehož například v Alsasku a Lotrinsku zanikla němčina a v severní Francii bretonština či vlámština. Žádná jiná země neinvestovala do školství stejně jako Francie. Navzdory tomu se právě především na školách dnes útočí na francouzskou identitu. Druhým nejrozšířenějším francouzským náboženstvím je islám.
První generace přistěhovalců se ještě chtěly integrovat. Když v 19. století do Francie přicházeli italští sedláci z Piemontu, aby tu pracovali jako zedníci, nebo když se ve 20. století nechávali v dolech kolem Lille zaměstnávat Poláci a Maďaři, věděli, že přicházejí do země, jejíž historie nezačíná jimi. Věděli, že se přidávají k národu, který má svou minulost, historii a hodnotový řád – své zákony. Ty posléze přijali a chtěli se asimilovat. Z dětí piemontských zedníků či polských horníků se stávali v lavicích francouzských škol Francouzi.
Demografka Michéle Tribalatová zkoumala, jakým způsobem byl narušen osvědčený proces asimilace. Mnoho dětí negramotných severoafrických přistěhovalců v uplynulých desetiletích využilo možnosti, které jim nabízela republika. Studovali a stali se z nich intelektuálové, umělci, právníci či lékaři, vstoupili do politického života. Nejnovější muslimští přistěhovalci se však už začleňovat nechtějí.
Dědictví a záměr
Nově příchozí muslimové očekávají, že republika bude dělat ústupky a přijímající strana se přizpůsobí jim. Dnešní přistěhovalci popírají, že by Francie existovala už před nimi. Muslimští žáci se ve školách odmítají učit francouzskou literaturu, zpochybňují evropskou historii, nechtějí jíst francouzská jídla ve školních jídelnách, dívky se odmítají účastnit hodin tělesné výchovy. Islámský šátek se stal ve Francii zvláštním symbolem, neboť nešlo o to, zda někdo nosí šátek nebo klobouk. Burka se stala symbolem agresivní islamizace a ztráty pozic republiky.
Čemu nás učí francouzský příklad? Podle Renanovy definice se národ skládá ze dvou pojmů: z dědictví a ze záměru. Tento pojem národa v mnoha zemích jisté kruhy narušily. Jelikož minulost je hřích, a nikoli záloha budoucnosti, přítomnost se ztrácí v pouhém sledu okamžiků a neovlivňuje budoucnost. Všechno – koncepci strhující člověka i veřejnost, historický záměr – se pokoušejí zesměšnit a prezentovat jako anachronismus.
Ať už posměváčci říkají cokoli, člověk má ze své přirozenosti sklon si uvědomovat, že někam patří. Touží být členem společenství, jež „společně vykonalo velké skutky a chce dokázat velké věci“.
