V poezii hledám čistotu, světlo a soucit mezi dušemi

Abolghasem Esmailpour, íránský mytolog a básník a profesor íránských studií na Univerzitě v Teheránu, v rozhovoru také říká: „Z vědeckého hlediska se vyrovnáváme s tragickým dílem, jež je, ač vesmír a náš svět jsou v podstatě zakořeněny v čistotě, dobru a světle, obklopeno a napadáno zlem. Snažím se nastínit tuto mýtickou situaci ve svých dílech. Zlo na sebe navléká lidský háv a tváří se jako andělé. Takže kolem sebe nacházíme falešné i opravdové anděly.“

ČESKÁ POZICE: Ve svých básních zmiňujete zlo a zkoumáte ho jako součást manichejských mýtů. Jak byste zlo definoval a jak k němu přistupujete ve své badatelské práci a poezii?

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

ESMAILPOUR: Zlo je ve vzduchu rozprášenou hmotnou částicí, kterou co chvíli vdechujeme. Zlo je tu s námi stejně jako člověk sám, protože uvnitř nás jsou smíchány kousky dobra a zla. Pocity jako závist, chamtivost a znechucení jsou částicemi zla, soucit, spolupráce a filantropie částicemi dobra či světla našeho bytí.

Z vědeckého hlediska se vyrovnáváme s tragickým dílem, jež je, ač vesmír a náš svět jsou v podstatě zakořeněny v čistotě, dobru a světle, obklopeno a napadáno zlem. Snažím se nastínit tuto mýtickou situaci ve svých dílech. V poezii hledám čistotu, světlo a soucit mezi dušemi, ale to, co v posledku nacházím, je zlo. Zlo na sebe navléká lidský háv a tváří se jako andělé. Takže kolem sebe nacházíme falešné i opravdové anděly.

ČESKÁ POZICE: Ve vašich básních lze téměř fyzicky cítit, jak kolem nás pořád blíž krouží smrt. Nezdá se však, že byste z ní měl strach, spíše jako byste proces žití a umírání sledoval z dálky. Jaký je váš postoj ke smrti a pomíjivosti lidského bytí?

ESMAILPOUR: To je smysl a filozofie Omara Chajjáma (perský básník, 1048–1131 – pozn. red.), která se objevuje u všech velkých íránských básníků i v shakespearovských dílech. Smrt nás omotává víc než krční žíly, protože je sestrou života. Proč bych se jí měl bát? Po smrti se připojím k celému vesmíru a budu ve svém životě pokračovat, možná i lépe než doposud. To Chajjám nás učil sledovat proces žití a umírání zpovzdálí.

Smrt upozorňuje, že jsme pomíjivé bytosti podobné bublinám ve vzduchu. Proto se pokouším ukázat život stojící na pokraji smrti, jak říká Háfez (perský básník, 1315–1390 – pozn. red.): „Usedni vedle proudu a dívej se, jak život plyne!“

ČESKÁ POZICE: Ve své poezii se odkazujete na prastaré mýty, což však často zůstává těm, kdo je neznají, skryto. Ve vaší tvorbě se zdá důležitým motivem i posvátnost přírody. Existuje spojitost mezi mýty a mystickou částí přírody? Opravdu očekáváte, že čtenář dokáže tyto mýtické pasáže dešifrovat?

ESMAILPOUR: Prastaré mýty se v mých básních odrážejí nevědomky, protože se na ně zaměřují moje akademické práce, především o manichejské a zoroastriánské mytologii. Narážky na ně zůstávají skryty čtenářům, kteří tyto mýty neznají. Snažím se však zaměřovat na gnostické mýty, které jsou obzvlášť v íránském a křesťanském světě obecně známé.

Posvátnost přírody se v prastaré íránské kultuře a mýtech odráží přímo. Vidíme spojitost mezi těmito mýty a ryzí přírodou. Pro mne jsou příroda a přírodní prostředí posvátné, i když jsou obklopeny a smíchány s rozmařilostí, která je moderním zlem. Snažím se mýtické motivy převést do prostého jazyka, aby je čtenáři byli schopní dešifrovat, ale to, co se vztahuje k přirozenosti samotné poezie, zůstane vždy tajemné.

ČESKÁ POZICE: Ve svém bádání se zaměřujete na manichejskou gnózi. Mání, prorok a zakladatel manichejského náboženství, který žil ve 3. století našeho letopočtu, byl perského původu. Jaký je historický a duchovní kontext tohoto náboženství? Jak se manicheismus utvářel v době zoroastriánské tradice? Měl dopad na íránské vnímání islámu?

ESMAILPOUR: Historický kontext Máního a manicheismu ukazuje, že ovlivňoval východ i západ zhruba tisíc let. Vznikl v západní Persii, v Babylonii ve 3. století našeho letopočtu, a z východu se rozšířil do Střední Asie a Číny i do Malé Asie a Říma, a ze západu dokonce i do Afriky. Z duchovního hlediska je nejdůležitějším rysem manichejského náboženství idea gnostického vykoupení.

Mání věřil, že nástroji vykoupení jsou gnóze a probuzení z materiálního zapomnění. Lidské bytosti jsou uvězněny ve světě, v němž se světlo mísí se zlem a temnotou. Lidské duše jsou navíc uvězněny v těle. Měly by se zbavit temnoty, přičemž první úmluvou o tomto vykoupení je gnóze, což je uvědomění si sebe sama a celé přírody.

Pro mne je Mání spíše umělec – spisovatel, básník a malíř – než prorok. Dosáhl vrcholu křesťanského gnostického myšlení ovlivněn íránským prostředím a kontextem a jako průkopník dialogů mezi civilizacemi se pokusil propojit východ a západ. Manicheismus absorboval prvky nejen ze zoroastriánství, ale i z křesťanství a jeho tradic. To, co se z něj dochovalo v pozdějším íránském vnímání islámu, se nachází v íránském mysticismu, který přinášejí velcí básníci Attár, Rúmí, Háfez a další.

ČESKÁ POZICE: Jedním z dominantních narativů íránské kultury je nahlížení světa jako věčný boj mezi silami dobra a zla. V zoroastriánském náboženství, jež islámu předcházelo, je neustálý boj mezi Ahura Mazdou, vševědoucím principem dobra, a Ahrimanem, absolutní temnotou pokoušející se Ahura Mazdu zničit. Utváří toto dichotomické chápání světa vnímání pravdy a skutečnosti v dnešní íránské společnosti?

ESMAILPOUR: Samozřejmě, že ano. V současné íránské společnosti, stejně jako v minulosti, tato dichotomická perspektiva světa stále utváří vnímání pravdy a skutečnosti. Dnes vidíme všechno bílé a černé, jen zřídka svět a lidi šedé. Perská mytologie žije v nás i v islámské společnosti. Například Nourúz, prastará íránská oslava Nového roku, je oskavou zrození Přírody, Mazdovým vítězstvím nad Ahrimanem neboli zlem. Je to vítězství světla nad temnotou a obrozením přírody.

Íránská islámská kultura je ovlivněna zoroastriánskými tradicemi, oslavou přírody a pozemského fyzického života, posvátností světla, vyzdvihováním štěstí, proto slavíme svátky, jako je Nourúz, Jalda – svátek zrození Slunce –, Mehregán – Mithra, svátek boha Slunce – či Sáde – svátek ohně.

Je také ovlivněna manichejskou doktrínou, což se odráží v islámské mystice. Zde ale není oslavován pozemský život, protože jej stvořilo zlo. Íránský islám se liší od arabského islámu, protože, jak připomíná Henry Corbin (francouzský íránista, 1903–1978 – pozn. red.) je smísen s íránskými starověkými náboženstvími, duchovními proudy, mytologií a především rituály a tradicemi. Takže Ferdousí (perský básník, 935–1020 – pozn. red.) není pouze epikem jako Homér, ale i kulturním hrdinou a symbolem árjovské identity.

ČESKÁ POZICE: Vaše básně zachycují životní okamžiky, jež jsou příliš křehké, aby bylo možné se na ně dlouho soustřeďovat. Je pro vás stručné haiku vhodnější formou k vyjádření vašich básnických vizí?

ESMAILPOUR: Ve 3. tisíciletí s informační explozí, médii a virtuálním životem dlouhé básně neodpovídají intelektuálním potřebám člověka. Básnické vize vyjadřují lépe krátké básně, i když ne nutně v podobě strohých haiku. V postmoderní éře bychom měli zachycovat pouze okamžiky a střípky života, něco jako poetickou tomografii a básnickou fotografii přírody, lidí a niterných pocitů. Věk Eliotovy Pustiny či Pazova Slunečního kamene skončil. Dávám přednost abstraktním a zhuštěným básním, jež také uchovávají dlouhá vyprávění, mýty a dialogy.

ČESKÁ POZICE: V jedné své básni jste napsal: „Smrt nás větří/a my větříme smrt./Smrt, to je zrno/které rozséváme./Sémě zla,/zárodek snu./ A sen/ je sestrou života.“ Mohou být zlo a sny propleteny?

ESMAILPOUR: Ze sémě zla vzchází v našem tragickém světě porážka a smrt. I my vytváříme zlo. Abychom zůstali naživu, způsobujeme zlo. Takže sen je sestrou života a smrt zrovna tak. Všichni sníme o životě věčném, ale je to pouhý sen. V rukou máme pouze semena smrti. Ovšem žijeme a neustále smrt pozorujeme. Sníme život. Nežijeme. Idea gnóze velí zaměřit se pouze na světlé/živé části uvězněné v našem těle a snažit se je osvobodit svým básnickým a uměleckým životem. V tomto smyslu jsou básníci a umělci proroky našeho věku.

ČESKÁ POZICE: Ve své knize Manichejská gnóze a mýtus stvoření hovoříte o manichejském mýtu stvoření založeném na dvou principech, esencích světla a temnoty, přičemž život na sebe bere tvar během tří období. V čem spočívá tento koncept? Má původ v náboženských vírách předcházejících manicheismu? Existují nějaké paralely v naší přítomnosti a nedávné minulosti? Nebo poetičtěji, ohrožují v dnešním světě síly zla opět říši světla?

ESMAILPOUR: Podle manichejské mytologie tří oddělených životních období jsme byli stvořeni ve druhém stadiu kosomogonie, jemuž dominovalo stvoření zla/temnoty – člověk byl poražen silami zla. Mýtus také poukazuje na současnou éru, protože zlatá éra, nebeský život minulosti, skončila. Tento mýtický nebeský život odkazuje na primitivní život člověka v srdci přírody – na přirozený nevinný život, na dávná a dlouhá tisíciletí spjatá s přírodou a v souladu s ní.

Ve druhém stadiu lidského života už svobodní nejsme. S osnovami našich životů se propletla pouta zla. Můžeme se z této situace vymanit? Mýtus praví, že ano, ale nejdřív si musíme uvědomit gnosis. Vědění, že si uvědomujeme svůj osud. Že jsme uvězněni v materiálním životě. Že jsme propojeni s temnotou a přemoženi zlem. To je gnóze, uvědomění si své bídy, svého zajetí v životě, navzdory svobodě a lidským právům.

Třetí stadium našeho intelektuálního života je podle mýtu v rukou spasitelů, kteří zachrání naše životy děním po velkém ohni, který potrvá více než tisíc let. Stvoření zla a částice temna na konci světa shoří ve velkém ohni a oba světy – světla a temna – se od sebe opět oddělí. Zlatý věk života začne nanovo, esence temnoty však zničena nebude, pouze uvězněna v propasti temnoty. Je to trochu pesimistické. Esence temnoty se může jednoho dne z propasti osvobodit.

Ještě před vzestupem manicheismu přinesli takové dualistické víry a mýty na počátku křesťanství gnostičtí heretici, jako je Šimon Mág, Basilides, Valentin a Markion, ale Mání je posledním. Je vrcholem gnosticismu, přeměnil mystickou tradici v univerzální náboženství, jež východ a západ ovlivnilo na celých tisíc let.

Paralely této kategorizace jsou vidět v naší nedávné minulosti i přítomnosti. V minulosti jsme měli také víru v židovské kabalistické trendy v zoroastriánství, mazdakismu a zurvánismu na konci sasánovské dynastie, a dokonce v islámské éře v Íránu v mystických sektách, jako byli zandíkové a qadaríja, které měly původně manichejský základ.

Na západě jsme měli svatého Augustina, který na děvet let konvertoval k manicheismu, katary ve Francii a Itálii, bogomily v Bulharsku a dalších východoevropských zemích, které takové víry zdědily. V současnosti toto dogma v mnoha částech světa rozvíjejí moderní gnostické společnosti.

Básnicky řečeno, mám pocit, že síly zla v dnešním světě opět ohrožují říši světla a dobra, protože, ač nejsme zlem a temnotou úplně poraženi, jsme stále znovu biti a zraňováni. A jedinými mastmi na naše rány jsou umění a poezie.

ČESKÁ POZICE: Jak se může obyčejný člověk v moderním světě bránit živému zlu?

ESMAILPOUR: Intelektuál může v moderním světě odporovat živému zlu filosofií, médii, uměním, zejména filmem, poezií a básnickým životem. Co může dělat obyčejný člověk, toť otázka. V pluralistických velkých společnostech je jedinou možností odporu spojit různá společenství.

Ta mohou být politická k boji v různých kampaních nebo kulturní k pozvednutí vědomí obyčejných lidí, aby si uvědomili, jak živé zlo ohrožuje život, tedy hrozba ultratechnologických a průmyslových sil, jež nás pohlcují, přestože si myslíme, že štěstěna je na naší straně, ve společnosti, o níž si myslíme, že v ní vládne světlo, zatímco ve skutečnosti ji zcela ovládá temnota.

ČESKÁ POZICE: Proč je v íránské společnosti poezie stále tak mocná?

ESMAILPOUR: Írán je obrazně nazýván „zemí květin a slavíků“. Motiv je zobrazován na miniaturách a často interpretován v lyrické poezii odkazující na zemi poezie a gazelů (forma orientální lyriky – pozn. red.). Írán má za sebou tři tisíciletí poezie, která počíná u Zoroastrových gáth, hymnů, a končí současnými básníky. Velká část íránské poezie je významná a silná, protože v ní nejde jen o poetický, ale i filozofický, mystický, náboženský a tradicionální, ba i sociologický a vědecký čin.

Na druhé straně je v ortodoxních islámských obdobích zakazována hudba a malířství, což jsou dvě klíčová umělecká odvětví propojená s poezií. Ano, perská poezie má i hudební a obrazovou podobu. Tento synkretismus moudrého mysticismu, hudby a malířství vedl ke vzniku poezie, jež má v íránské společnosti obrovskou moc. Poezii ctí nejen intelektuálové, ale každý obyčejný člověk na ulici a tradičních tržištích hovoří básnickým a obrazným jazykem a má dobrou paměť na verše, které se mění ve rčení a přísloví.

ČESKÁ POZICE: Kdo jsou velcí íránští básníci a čeho dosáhli?

ESMAILPOUR: Většina íránských básníků je velká. I všichni současní básníci si myslí, že jsou velcí. Nicméně největšími postavami klasické poezie jsou Ferdousí, Chajjám, Saʼdí, Rúmí a Háfez. To jsou císaři perské poezie, zatímco ostatní ministry – například Sanájí, Attár, Nizámí, Náser Chosrou, Bídel a mnoho dalších, mezi nimiž jsou i premiéři.

Je důležité, co tito císaři učinili, každý v určité kosmologii: Ferdousí v říši epické poezie oživil starověkou íránskou, dokonce árjovskou kulturu, tradice a perský jazyk. Byl tím, co pro řeckou kulturu Homér. Chajjám zase vynikl v oblasti filozofické poezie, když s epikúrovskou zásadovostí chválil víno a zamilovanost, čímž dosáhl světové slávy.

Saʼdí je mistrem didaktického žánru tvorbou společenské, kulturní, a dokonce lyrické poezie. Láska v gazelech Sá’dího je smyslná a fyzická, zatímco u ostatních lyriků metafyzická. Rúmí je největším mystickým básníkem. Jeho lyrický díván (soubor básní – pozn. red.) je bestsellerem v Íránu i dalších zemích.

A Háfez je král králů perské literární společnosti a také celé společnosti minulé i současné, protože je kombinací a kondenzovanou básnickou osobností všech svých předchůdců. Jeho díván se uchovává v každé domácnosti stejně jako korán. Íránci nahlížejí svou štěstěnu skrze jeho gazely.

V moderní íŕánské poezii jsou básníci Nímá Júšídž, Achaván Sáles, Ahmad Šámlú, Forúgh Farrochzád a Sohráb Sepehrí, přičemž poslední dva jsou ve světě nejvíce čteni a překládáni. Júšídž byl jedním z průkopníků moderní perské poezie ovlivněné francouzskými symbolisty. Achaván byl jeho nástupcem, ale Šámlú vytvořil nový styl blankversu. Farrochzád je nejdůležitější a nejznámější feministickou básnířkou v moderním Íránu a Sepehrí je velký imagista i umělec. Na íránském nebi poblikávají i další hvězdy a ozařují svět poezie.

ČESKÁ POZICE: Právě jste vydal svou novou knihu Mýtus a symbol v literatuře a umění. Čemu se v ní věnujete?

ESMAILPOUR: Jde o dlouhý literární rozhovor s velkým íránským odborníkem na mytologii Jalalem Sattarim. Obsahuje diskuse a rozhovory o mýtu, mytologii, íránské mytologii a o symbolických aspektech mýtu, mýtu obecně i o jeho vlivu na romány, povídky, dramata, poezii, film, divadlo a na vizuální umění.

Každý národ má své tradiční a národní mýty a legendy, které ukazují jeho postoj k životu a pohled na něj, kulturní a literární díla. Íránská mytologie má třítisíceletou historii. Můžeme tedy ve své literatuře a uměleckých dílech používat mytologické motivy a témata. Neměli bychom však tyto mýty v moderních a postmoderních dílech rekonstruovat, ale strukturu starověkých mýtů změnit a zmodernizovat, aby byly pro moderní společnosti srozumitelnější.

James Joyce je autorem Odyssea, vrcholného díla 20. století. Tento jeho Odysseus není řeckým Odysseem, ale je jím inspirován a ovlivněn. Joyce stvořil nového Odyssea, který chodil ulicemi společnosti 20. století a tápe tady a teď. Franz Kafka zase stvořil Řehoře Samsu, který je podle mne hlavní mytologickou a symbolickou postavou 20. století proměněnou v labyrintu mechanického a strojového života po první světové válce.

Mýtus je spojen se symboly, ne každý symbol však znamená mýtus. Literární díla potřebují mytologické motivy a témata. V íránské klasické literatuře mytologické postavy jsou, například ve Ferdousího Šáhnáme (Knize králů) vystupuje mnoho mýtických postav, králů či hrdinů.

ČESKÁ POZICE: Koncept zla je tedy stále živý nejen v našich každodenních životech, ale i v mezinárodní politice.

ESMAILPOUR: Koncept zla je živý a aktivní v každodenních životech, zejména ve společnostech Blízkého východu. V mé vlasti je dualismus, říše světla a říše temnoty, nebo země dobra a země dla, důležitý pro myšlení a filozofii i pro každodenní život. Pokud jde o mezinárodní politiku, pouze tradiční kultury nahlížejí na supervelmoci jako na síly zla.

Nábožensky založení lidé si myslí, že světu by měli vládnout zbožní vyvolení. V rámci tohoto postoje pak velcí světoví politici hrají roli Satana či zla. Jeden íránský verš říká: „Když se démon ukáže, anděl se zjeví!“ To znamená, že společnosti jsou rozděleny na dvě protikladné síly – démony a anděly, Boha a Satana, svatou esenci a esenci zla.

Ve starořecké filozofii si Platón přál, aby světu vládli filozofové. Světu vládnou hloupí politici, kteří jsou silami či reprezentanty zla, a filozofové by jej měli spasit. Tento idealistický pohled ovlivnil východní náboženské doktríny, protože všechna náboženství jsou v podstatě idealistická.

Idealistický aspekt zoroastrismu závisí na moudrosti, neboť pro Zarathuštru je nejvyšším bohem Ahura Mazda neboli pán moudrosti. V íránské kultuře je však stejně významný pán zla. A živé zlo nyní vládne materiálnímu světu. Měli bychom se snažit nenásledovat zlo, ale pána moudrosti. Tento dualismus ovlivnil i řeckou dialektickou filozofii.