Málokdo letos v červnu předpokládal, že by se v přímých prezidentských volbách mohl v Íránu stát prezidentem liberálně orientovaný duchovní Hasan Rouhání. Zejména komentátoři akcentující izraelské zájmy rovnou tvrdili, že volby jsou předem rozhodnuté, že naopak vyhraje některý z konzervativců a že se rozhodně nedá čekat nástup člověka, který by zahájil jakékoli změny na domácí scéně či se pokusil o vstřícnost vůči okolním blízkovýchodním zemím a Západu.
Uplynulé dny vcelku jasně ukázaly, že tyto „analýzy“ jsou realitě dost vzdálené. Rouhání v předvolebním boji i po srpnové inauguraci sliboval jak prosazování větší svobody Íráncům, tak vylepšování vztahů se Západem. Výsledek těchto snah je samozřejmě nejistý, už proto, že čtyřleté funkční období íránského prezidenta sotva začalo. Rouháního aktivity jsou však po minulém týdnu těžko zpochybnitelné.
„Štastný Nový rok, židé!“
Prezident především „stáhl“ kompetence k vyjednávání o íránském jaderném programu z Nejvyšší rady pro národní bezpečnost pod ministerstvo zahraničí. Zatímco zmíněná rada stojí mimo kontrolu vlády, ministerstvo prezidentovi prostřednictvím šéfa diplomacie pohléhá. Administrativní krok tak ukazuje dvě věci. Prezident Rouhání posílil svůj dohled nad agendou, o které sám přiznal, že jeho zemi přináší na mezinárodní scéně velké těžkosti – ať už ve formě izolace, nebo hospodářských sankcí. Navíc je zřejmé, že Rouhání kompetence změnil ve shodě s nejvyšším vůdcem země ájatolláhem Alím Chámeneím, což znamená, že ani tento „všemocný“ klerik neklade novému, uvážlivějšímu přístupu v řešení jaderné krize překážky.
Ve stejné době Rouhání zavítal na zasedání Shromáždění znalců – orgánu 86 kleriků, které jednou za osm let přímo vybírají íránští voliči a který má jako jediný možnost ustavit (anebo také odvolat) nejvyššího vůdce země. Prezident před Shromážděním znalců vyzval konzervativce, aby v moderním, otevřeném světě přistoupili na rozšiřování občanských svobod a informací. A nadto z neoficiálního twitterového účtu prezidenta Rouháního – a také osobně od ministra zahraničí Mohammada Džaváda Zarífa – odešlo blahopřání „všem židům, hlavně těm íránským“ k jejich novému roku Roš Hašana.
Do určité míry dnes Teherán splácí izolovanému Bašáru Asadovi podporu, kterou Íráncům poskytl jeho otec HáfizTyto „drobnosti“ se odehrávají na pozadí syrské krize, která opět prověřuje schopnosti íránského režimu přežít a posilovat či alespoň udržovat i své pozice na mezinárodní scéně.
Írán se dostal do svízelné situace. Na jedné straně je jeho podpora režimu Bašára Asada, která má své opodstatnění. Sýrie je jediným strategickým spojencem Teheránu v celém regionu. Už od osmdesátých let také představuje fyzickou spojnici a logistickou základnu pro vyzbrojování šíitské libanonské milice Hizballáh, která se osvědčila jako velmi efektivní nástroj v zástupných soubojích Íránu s proamerickými silami na Blízkém východě.
A nesmíme zapomínat ani na symbolickou a etickou stránku věci, protože v osmdesátých letech byla Sýrie jedinou arabskou zemí, která se postavila za Írán, když ho napadl Irák vedený Saddámem Husajnem (a podporovaný východním blokem i Západem). Do určité míry tak dnes Teherán splácí izolovanému Bašáru Asadovi podporu, kterou Íráncům poskytl jeho otec Háfiz.
O náboženství nejde
Na druhou stranu náboženský rozměr syrské války se někdy přeceňuje a hledá se i tam, kde jde o obyčejný politický kalkul. Pravda, na jedné straně stojí převážně sunnitští rebelové vyzbrojovaní a placení sunnitskými arabskými monarchiemi, na straně druhé Bašár Asad náležející k šíitské sektě alávitů, podporovaný šíitským náboženským režimem v Teheránu a libanonským šíitským hnutím Hizballáh. V muslimském světě samozřejmě toto dělítko hraje určitou roli, vyvolává emoce a motivovanější jedince žene do akce (takže střety libanonských šíitů a sunnitů podnícené syrskou válkou si už vyžádaly desítky životů a přímo v Sýrii dnes podle zmíněného rozdělení bojují de facto proti sobě i šíitští a sunnitští Iráčané).
Náboženský rozměr syrské války se někdy přeceňuje a hledá se i tam, kde jde o obyčejný politický kalkulKromě emocí a náboženského zápalu je tu ale také pragmatická, nadmíru reálná politika, kterou Íránci ovládají velmi dobře. Takže když koncem osmdesátých let pod Kavkazem válčily Arménie s Ázerbájdžánem, Íránci neváhali v rámci regionálních vlivů podpořit (křesťanské) Armény, protože (muslimské, šíitské) Ázerbájdžánce podporovalo znesvářené Turecko. Podobně jistě Íránci kalkulují i dnes – zaštiťováním sekulárního autoritáře Asada jistě nesledují cíle vývozu islámské revoluce, ale spíš „obyčejný“ boj o regionální vliv.
Asadův pád by z pohledu íránských stratégů jistě znamenal velký zádrhel. Avšak bylo by s podivem, kdyby už teď nespřádali plány, jak eventuální konec syrského režimu využít ke svému prospěchu. Když Američané zaútočili na podzim 2001 na Afghánistán, někteří íránští politici a klerikové navenek protestovali proti „agresivní americké politice“. Ve skutečnosti ale Teherán s americkou akcí vyslovil tichý souhlas, a dokonce poskytl určitou vojenskou součinnost – a počkal si, až Američané svrhnou radikální sunnitské hnutí Tálibán, podporované Pákistánem a Saúdskou Arábií. Dalšího, daleko zásadnějšího regionálního rivala Spojené státy Íráncům odklidily z cesty o dva roky pozdějí, když napadly Saddámův Irák.
Americký útok na Sýrii by tedy mohl mít pro Írán alespoň tu světlou stránku, že by si Spojené státy vzaly kromě syrských vládních sil na mušku i některé sunnitské extremistické skupiny, které bojují proti Asadovi. Frakce jako Džabhat an-Nusra (Podpůrná fronta) jsou prodlouženou rukou Kataru a Saúdské Arábie, jenže sami Američané je považují za teroristické, takže jejich eliminace by měla logiku. Ostatně, už když se na konci srpna začalo spekulovat o amerických raketových útocích na Sýrii, sami militantní islamisté na svých facebookových stránkách připouštěli, že by se to mohlo týkat i jich.
Pro Teherán by takový scénář mohl být určitou cenou útěchy za ztrátu spolehlivého spojence Bašára Asada, který se však i pro Íránce zjevně stává nemalou přítěží.
Spojenectví s chemickou pachutí
Jaká je pravda o chemickém útoku u Damašku z 21. srpna, stále nevíme. Spojené státy, pár dalších západních zemí a Izrael trvají na tom, že své neloajální obyvatele nechal bombardovat syrský režim. Ze samotného Damašku, Moskvy a také z Teheránu zdánlivě unisono zní, že šlo o akci rebelů, která má Američany vtáhnout do války. Do toho ale právě v Íránu přišlo několik hlasů, jež dokládají, že syrský konflikt už začíná být Teheránu na obtíž – zejména za situace, kdy nový prezident Hasan Rouhání usiluje o uklidnění vášní na ose Írán-Západ, a místo toho je tlačen do role ochránce Bašára Asada bombardujícího civilisty sarinem.
Zatímco pro dnešní obyvatele Západu jsou chemické zbraně málo představitelnou hrůzou, v Íránu pořád žijí statisíce lidí, kteří je poznali na vlastní kůžiNelze zapomínat, že zatímco pro dnešní obyvatele Západu jsou chemické zbraně málo představitelnou hrůzou, v Íránu pořád žijí (v mnoha případech živoří) statisíce lidí, kteří je poznali na vlastní kůži. A to doslova, když irácká armáda bombardovala chemickými granáty íránské vojenské jednotky, ale i příhraniční civilní osídlení. Takže není divu, že i v očích řady íránských představitelů se v Sýrii překročily přípustné meze.
„Ti lidé jsou terčem chemických útoků své vlastní vlády, a teď se ještě dočkají amerického bombardování,“ utrousil minulý týden na adresu obyvatel Sýrie vlivný íránský klerik a šéf Smírčí rady Alí Akbar Hášemí Rafsandžání. Označením Asada za strůjce chemického útoku Rafsandžání porušil oficiální íránskou linii, takže jeho slova vzápětí začala z webů mizet a byla označena za překroucená – ačkoli jejich autenticitu dokládá i videozáznam. I Rouháního ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf navíc v obecné rovině prohlásil, že „syrská vláda udělala zásadní chyby, které teď vedou k tomu, že se Sýrie stává terčem hrozeb“.
Rusko-íránský plán B?
Syrská krize je tedy pro nový íránský režim – pro vládnoucí liberály i konzervativní opozici – hodně nepříjemnou komplikací. Teherán proto rozjíždí další kolo diplomacie k mírnění škod. Minulý týden byl v Damašku vlivný šéf zahraničního a bezpečnostního výboru íránského parlamentu Aláeddín Borúdžerdí a krátce před tím do Teheránu přijel ománský sultán Kábús. Panovník zdánlivě bezvýznamné země se už několikrát osvědčil jako schopný vyjednávač mezi Íránem a Západem, a tak řada regionálních komentátorů jeho návštěvu vnímá právě na pozadí syrské krize a tahanic o íránský jaderný program.
Podle některých náznaků Moskva a Teherán spřádají nové plány na předání moci v Damašku, ve kterých by už vůbec nefiguroval Bašár AsadNa pondělí si Rusové do Moskvy pozvali jak vysokou diplomatickou delegaci z Íránu, tak syrského ministra zahraničí Valída Muallima. V regionálním tisku se spekuluje o rusko-íránském návrhu, který by zahrnoval například soustředění syrských chemických zbraní, ale i raketových systémů na ruské námořní základně v syrském Tartúsu. A podle některých náznaků Moskva a Teherán dokonce spřádají nové plány na předání moci v Damašku, ve kterých by tentokrát – ve verzi 2.0 – už vůbec nefiguroval Bašár Asad.
V sázce je pro Íránce hodně a zdá se, že pokud diplomacií předejdou americkému útoku na Sýrii, mohou leccos ze svých zájmů na Blízkém východě zachránit. Svědčí o tom i rychlost, s níž proizraelská lobbistická organizace AIPAC o víkendu rozjela v americkém Kongresu kampaň za urychlené schválení, a hlavně spuštění útoku na Asadovu říši.
Následující hodiny a dny opět ukážou, kdo je v blízkovýchodní partii – tentokrát na šachovnici jménem Sýrie – důslednější a vynalézavější.
