Neil MacGregor není žádný velký showman. Mluví precizně, s lehkým úsměvem, k věci. Podle odborníků patří tento štíhlý Skot k nejlepším muzejním ředitelům současnosti. Za jeho třináctiletého působení v Britském muzeu se počet návštěvníků tradiční, ale dlouho konzervativní instituce zvýšil o polovinu. Dnes je po pařížském Louvru druhou nejpopulárnější atrakcí svého druhu na světě.
Když proto letos na jaře Neil MacGregor oznámil, že ze své vysněné práce odchází, byl z toho poprask. Zejména když vyšlo najevo, že se „národní poklad“ ve svých bezmála 70 letech nechystá do důchodu, ale na novou misi do německého hlavního města. Do vznikajícího Humboldtova fóra, které bude sídlit v obnoveném hohenzollernském zámku a má se stát jednou z nejvýznamnějších německých kulturních institucí.
Z Popelky hvězdou
Berlín byl dlouho mezi světovými metropolemi tak trochu Popelkou. Před čtvrtstoletím se váhalo, jestli se vůbec má stát hlavním městem sjednoceného Německa. Mnozí vládní úředníci se jen neradi stěhovali z pohodlného Bonnu daleko na východ. Město bylo zanedbané, zadlužené a věčně rozkopané. Mnoho firem, které díky pobídkám za studené války působily v Západním Berlíně, zavřelo své pobočky. Nejinak se vedlo zatuchlým východoněmeckým podnikům, které nová doba jednoduše převálcovala.
Staré domy, do kterých po desetiletí nikdo neinvestoval, se renovovaly zvolna, v části bytů se ještě v novém tisíciletí topilo uhlím... |
V centru města zela od severu k jihu široká jizva po zbourané zdi. Lukrativní parcely zarůstal plevel, z holých plání tu a tam osaměle vyčnívala hypermoderní budova. Staré domy, do kterých po desetiletí nikdo neinvestoval, se renovovaly zvolna, v části bytů se ještě v novém tisíciletí topilo uhlím. Nezaměstnanost před deseti lety vystoupala až k 19 procentům. Dařilo se naopak nezávislým umělcům, studentům a alternativním klubům. Do Berlína se dlouho jezdilo spíše za dobrým kebabem než za vysokou gastronomií.
Za posledních deset let se tvář města výrazně proměnila. Volné plochy v centru zvolna zmizely. Začouzené lokály vystřídaly na mnoha místech stylové kavárny a restaurace, z opravených fasád zazářila loga světových módních značek. Z ulic problémových čtvrtí se staly dobré adresy. Třiapůlmilionové a rychle rostoucí město na Sprévě začalo s nově probuzenou ambicí pomalu pošilhávat po nejvyšší světové lize – Paříži, Londýnu či New Yorku.
Důkazem toho je i nové personální obsazení velkých berlínských kulturních institucí. Kromě zmíněného Neila MacGregora v poslední době přilákaly ještě dva další kulturní manažery světového formátu – Holanďana Paula Spiese, který bude od února řídit berlínské městské muzeum, a Belgičana Chrise Dercona, který by měl v roce 2017 převzít vedení berlínského divadla Volksbühne.
„Tři zmiňované osobnosti reprezentují otevření, inovaci a přání lépe se zapojit do mezinárodní kulturní scény,“ vysvětlila ČESKÉ POZICI Juliane Wünscheová, jednatelka kulturního a recenzního portálu livekritik.de. „Berlín byl vždy pro zahraniční umělce a kulturní manažery atraktivní. Nikoli bezpodmínečně proto, že by v kulturní oblasti nabízel nejlepší podmínky nebo nejlepší platy. Je to jednoduše živé město se zajímavou historií, které může v kultuře nabídnout nanejvýš rozdílné a napínavé věci,“ vypočítává Wünscheová a dodává, že názor, že by město mělo stavět zejména na vědě a kultuře, sdílí i místní politici. V nedávném rozhovoru pro ČESKOU POZICI to ostatně potvrdil i berlínský starosta Michael Müller. Podle Wünscheové je další rozvoj kulturní scény strategickým těžištěm města zejména od jara loňského roku, kdy na post berlínského státního tajemníka pro kulturu nastoupil hudební producent a publicista Tim Renner.
Od nově příchozích si v Berlíně slibují nové impulsy pro své kulturní instituce a jejich lepší napojení na mezinárodní uměleckou scénu. Ale nejen to: „Mnoho výstavních domů a divadel v Berlíně ještě silně potřebuje dohonit komunikaci s návštěvníky, a to hlavně v oblasti sociálních médií,“ myslí si Juliane Wünscheová. Trend by podle ní v tomto směru mohl udat například Paul Spies, který podobné inovace zaváděl za svého dosavadního působení v Amsterodamském muzeu. To je dnes prý „nadmíru úspěšné“ na Twitteru, Facebooku, Youtube či Pinterestu.
Město, v němž se dobře žije
Co ale láká velká jména světové kultury právě do německé metropole? Vedle zmíněné podpory ze strany místní reprezentace za tím podle Juliane Wünscheové může být i fakt, že Berlín i přes velké změny a prudce rostoucí nájmy zůstává městem, ve kterém se zkrátka dá dobře žít: „Je to velkoměsto s příslušnou infrastrukturou, přesto ale má dostatek zelených ploch a jezer, kde je možné si odpočinout. Navíc jsou zde životní náklady mnohem nižší než v jiných evropských městech.“ K tomu se navíc přidávají i obsahové výzvy.
„Je to velkoměsto s příslušnou infrastrukturou, přesto ale má dostatek zelených ploch a jezer, kde je možné si odpočinout. Navíc jsou zde životní náklady mnohem nižší než v jiných evropských městech.“ |
Neila MacGregora, který hovoří výborně německy a k německé kultuře má dlouholetý blízký vztah, zřejmě do Berlína zlákala šance utvářet a ovlivňovat instituci typu Humboldtova fóra od jejího samého počátku. Pro Chrise Dercona, dřívějšího úspěšného ředitele mnichovského Domu umění, který v posledních letech výrazně pozvedl londýnskou Tate Modern, může být zase novým výrazným krokem vpřed angažmá v dosud neprobádané divadelní oblasti.
Berlín má nakročeno k velké kulturní ofenzívě. Jeho senát navíc slibuje, že nebude intenzivně podporovat jen „vysoké“ umění, ale i drobné alternativní projekty. Nezbývá než mu popřát, aby se mu v této oblasti dařilo lépe než při řešení sociálních a ekonomických potíží, nedávné neúspěšné olympijské kandidatuře či při zdánlivě nekonečné stavbě svého nového letiště.
