130 let
Peter Pellegrini, Mateusz Morawiecki, Andrej Babiš a Viktor Orbán před jednáním...

Peter Pellegrini, Mateusz Morawiecki, Andrej Babiš a Viktor Orbán před jednáním zástupců zemí visegrádské skupiny a zemí západního Balkánu. | foto: ČTK

Visegrádská skupina po 30 letech: Základna pro novou střední Evropu

  •   8:31
Visegrádská skupina změnila podobu regionu střední Evropa. Vezme-li se v úvahu startovní pozice Visegrádu před 30 lety, a kde se nachází dnes, pak existuje víc důvodů k oslavě než k nářku.

Patnáctého února jsme oslavili výjimečné výročí – vznik uskupení, jež trvale změnilo podobu středoevropského regionu a ovlivnilo vztahy států, které v minulosti často bývaly turbulentní. Přitom Visegrádská skupina vznikla v podstatě náhodou a do značné míry díky spisovateli, který se stal politikem. Nesamozřejmost visegrádské čtyřky (V4) spočívá v tom, že toto uskupení nebylo po roce 1989 prvním nápadem, jak sdružit státy střední Evropy v nějaké organizaci.

Pokud se k událostem před 30 lety vracíme, musíme v této souvislosti jedním dechem upozornit na působení jednoho z nejaktivnějších účastníků politické hry – československého prezidenta Václava Havla (1936–2011), který se proměnil ze spisovatele píšícího role pro divadelní herce na člověka, jenž vytváří úlohy pro politiky. Po pádu železné opony a prvních demokratických změnách ve státech někdejšího východního bloku vzniklo obrovské geopolitické vzduchoprázdno.

Něco zde evidentně skončilo, ale nebylo dosud jisté, co nového se místo toho zrodí. Pamětníci těch časů i badatelé zabývající se tímto obdobím mohou uvést řadu příkladů, jak odlišné scénáře se tehdy objevovaly, a jak velké znepokojení se mísilo s obrovskými nadějemi na změny k lepšímu. Byla to doba, jež přála kreativním lidem, kteří dokázali ani ne tolik předvídat jako spíš vytvářet nové projekty. A právě zde dochází ke zrodu Visegrádské skupiny a ke zmíněné „náhodnosti“ jejího vzniku.

Vývoj událostí

Kvůli vnitřním záležitostem a povaze komunistického režimu mělo Československo v procesu demokratické transformace zpoždění ve srovnání s Polskem, Maďarskem, a dokonce tehdejší Německou demokratickou republikou. Václav Havel zvolený v prosinci 1989 prezidentem chtěl časovou ztrátu dohnat a vyplnit uvedené geopolitické vakuum, proto v dubnu 1990 uspořádal v Bratislavě regionální konferenci. Sezval na ni delegace z Polska, Maďarska, ale také Rakouska, Itálie a Jugoslávie.

Během jednání Havel navrhl vznik svazu dunajsko-jadranských států, zatímco Polsku tehdy určil roli státu, který se zaměří na spolupráci v regionu kolem Baltského moře. Dle Havlovy první koncepce se měla nová střední Evropa obejít bez Polska a omezit se na tvrdé jádro někdejší habsburské monarchie pod italským patronátem. Měla to být nejrychlejší a nejkratší cesta jím proklamovaného československého „návratu do Evropy“. Co Havlovi bránilo navázat bližší vztahy s Polskem?

V průběhu několika měsíců mezi regionální bratislavskou konferencí v dubnu 1990 a setkáním vrcholných politiků ve Visegrádu 15. února 1991 se však odehrálo něco, co rozhodlo o vývoji událostí, jejichž důsledkem je, že dnes můžeme slavit výročí vzniku Visegrádské skupiny. Rakousko ani Itálie se příliš nehnaly, aby se staly patrony Havlova projektu, bohatě jim stačil formát Pentagonály (dnešní Středoevropská iniciativa). Jugoslávie se začala otřásat v základech a vidina národnostně motivovaného konfliktu byla stále zřetelnější.

Vždyť v zemi na řece Visle měl spoustu přátel z řad opozičníků a někteří z nich se stali součástí vlády prvního polského nekomunistického premiéra Tadeusze Mazowieckého (1927–2013), jiní byli v červnu 1989 zvoleni poslanci polského parlamentu. Někteří političtí pozorovatelé si ještě pamatovali Havlův projev v polském Sejmu při jeho první návštěvě Varšavy v lednu 1990, v němž ohlásil přípravy bratislavské konference a plamenně hovořil o nutnosti vytvořit koalici středoevropských států.

Premiér Mazowiecki s celou delegací proto byli podle svědků velmi zaskočení jeho návrhem odsunout Polsko do klubu států severní Evropy. Nesmíme však zapomínat, že v prvním pololetí roku 1990 ještě Polsko nemělo podepsanou hraniční smlouvu se Spolkovou republikou Německo a na jeho území stále setrvávalo mnoho vojenských posádek Rudé armády. To vše z pohledu českých politiků vytvářelo riziko, že by menší státy mohly být zatažené do polských geopolitických sporů.

V průběhu několika měsíců mezi bratislavskou konferencí a setkáním vrcholných politiků ve Visegrádu 15. února 1991 se však odehrálo něco, co rozhodlo o vývoji událostí, jejichž důsledkem je, že dnes můžeme slavit výročí vzniku Visegrádské skupiny. Rakousko ani Itálie se příliš nehnaly, aby se staly patrony Havlova projektu, bohatě jim stačil formát Pentagonály (dnešní Středoevropská iniciativa). Jugoslávie se začala otřásat v základech a vidina národnostně motivovaného konfliktu byla stále zřetelnější.

Pomoc v zahraniční politice

Navíc stín Sovětského svazu přestával být hrozbou, neboť bylo zřejmé, že reformy Michaila Gorbačova už nemají šanci toto impérium zachránit. Za těchto okolností by pouhé československo-maďarské spojenectví nebylo s to se aktivně prosadit na mezinárodní scéně, proto Havel nově navrhoval, aby do budoucího uskupení států bylo přizvané i Polsko. V průběhu visegrádského setkání v únoru 1991 tedy vznikl značně asymetrický trojúhelník dvou malých států a jednoho středně velkého.

Objevily se proto opodstatněné obavy, že by Polsko v této nové mezinárodní alianci mohlo dominovat, proto se nejen rozhodlo, že aliance nebude institucionalizovaná, ale především bylo přijato pravidlo nutnosti konsenzu. Od začátku navíc Visegrádská skupina plnila pomocnou funkci v zahraniční politice každého členského státu. Již titul visegrádské deklarace podepsané 15. února 1991 na to poukazoval – výslovně hovořil o spolupráci „na cestě evropské integrace“.

Od začátku navíc Visegrádská skupina plnila pomocnou funkci v zahraniční politice každého členského státu. Již titul visegrádské deklarace podepsané 15. února 1991 na to poukazoval – výslovně hovořil o spolupráci „na cestě evropské integrace“. Inovativní však s ohledem na tehdejší okolnosti nebyl pouze tento cíl.

Inovativní však s ohledem na tehdejší okolnosti nebyl pouze tento cíl. Na visegrádskou deklaraci se vyplatí podívat v širším kontextu. V další části tohoto dokumentu totiž čteme „o podobnosti vývoje situace v uplynulých desetiletích“. Opravdu nás tehdy více spojovalo, než dělilo? Společným jmenovatelem dějin všech tří zakladatelských států sice bylo, že se po druhé světové válce ocitly na špatné straně geopolitické mapy, ale vývoj komunistického režimu se v každém lišil.

V Polsku byly třeba sovětské tanky, násilné potlačení protikomunistického odbojového hnutí a zfalšování voleb, aby „lidová demokracie“ zvítězila. Pozice komunistické strany byla mnohem silnější v Maďarsku, a zejména v Československu, kde dokonce krátce panovaly naděje, že se komunisté budou podílet na budování demokratického státu.

Výsledkem komunistické politiky v Polsku bylo přivedení země na pokraj bankrotu a vyvolání rozsáhlé hospodářské krize, zatímco občané zemí na Dunaji a Vltavě se mohli těšit z relativního hmotného blahobytu. Odlišný byl ve všech třech zemích také vývoj demokratické opozice. Masový fenomén polské Solidarity nebo význam polské římskokatolické církve pro vznik na režimu nezávislého společenství nemá obdoby.

Svébytný autorský projekt

V Československu se opoziční život soustřeďoval okolo elitního okruhu Charty 77, v Maďarsku zase v prostředí technokratů a manažerů státních podniků. I když se to nemusí zdát, dnes máme společného mnohem víc než v únoru 1991. Nicméně podíváme-li se na visegrádskou deklaraci jako na apel k západním státům, lze si všimnout její revolučnosti. V řadě tehdejších západních odborných publikací a publicistických textů se často objevovaly prognózy, že se střední Evropa nevyhnutelně utopí v krvi.

Jakmile se totiž vytratí komunistický dozor, staré spory propuknou s dvojnásobnou silou. Podle mnoha komentátorů musel vypuknout konflikt o českou část Těšínského Slezska, Kladskou kotlinu, postavení maďarské menšiny na Slovensku a dokonce o výstavbu přehradní nádrže Gabčíkovo–Nagymaros na Dunaji, přičemž doutnající exploze bojů v Jugoslávii důvěryhodnost těchto předpovědí potvrzovala.

Až z dnešní perspektivy můžeme lépe docenit, jaký průlom v obecném povědomí Visegrádská skupina vyvolala, když se z jednoduchého evropského dělení na Východ a Západ vyčlenil nový subjekt – a zcela autonomně. Zdůrazněme také, že Visegrádská skupina byla svébytným autorským projektem regionálních politiků bez jakékoli vnější inspirace.

Bylo tedy moudrým rozhodnutím tehdejších diplomatů a vrcholných politiků vyslat do světa přesvědčivý signál, že místo válčení chceme spolupracovat a že jsme schopní se povznést nad historicky nedořešené spory i jejich nová ohniska zděděná z doby komunismu. A to vše proto, abychom společně dosáhli něčeho většího.

Díky tomu vzniklo těsně za východními hranicemi tehdejšího evropského společenství centrum stabilizující postkomunistický prostor, což bylo – s ohledem na rozpad Sovětského svazu a Jugoslávie – mimořádně cenné. Dodatečným a zřejmě poněkud nečekaným důsledkem vzniku Visegrádské skupiny byl také návrat pojmu „střední Evropa“ do veřejné debaty.

Až z dnešní perspektivy můžeme lépe docenit, jaký průlom v obecném povědomí Visegrádská skupina vyvolala, když se z jednoduchého evropského dělení na Východ a Západ vyčlenil nový subjekt – a zcela autonomně. Zdůrazněme také, že Visegrádská skupina byla svébytným autorským projektem regionálních politiků bez jakékoli vnější inspirace.

Radikální proměna vztahů

Státy tvořící toto uskupení ukázaly, že mají nárok rozhodovat se autonomně a hledat nejúčinnější formy spolupráce. A 30 let této zkušenosti umožnilo vypracovat pro tyto účely řadu efektivních mechanismů – od Mezinárodního visegrádského fondu, který vznikl v roce 2000, až po formát V4 plus, jenž umožňuje iniciovat jednání s vnějšími partnery velmi flexibilně.

Za největší výdobytek Visegrádské skupiny však lze označit zejména radikální proměnu vztahů národů a států, které se do této formy spolupráce zapojily. Visegrádská čtyřka se – zejména po zavedení střídavého předsednictví – stala dějištěm řady setkání na různé úrovni. Tato jednání nezřídka doprovázelo bohaté mediální pokrytí, jehož výsledkem byly početné články a televizní relace.

Za největší výdobytek Visegrádské skupiny však lze označit zejména radikální proměnu vztahů národů a států, které se do této formy spolupráce zapojily. Visegrádská čtyřka se – zejména po zavedení střídavého předsednictví – stala dějištěm řady setkání na různé úrovni. Tato jednání nezřídka doprovázelo bohaté mediální pokrytí, jehož výsledkem byly početné články a televizní relace.

To vše řadu let formovalo vzájemný zájem, sbližovalo různé okruhy lidí zúčastněných států a vytvářelo řadu příležitostí k navázání spolupráce odborných a akademických institucí. Je možné, že tyto aktivity nebyly tolik vidět – nekonaly se okázale pompézní akce, ani žádný společný vědecký tým visegrádské čtyřky dosud nezískal Nobelovu cenu, ale tato drobná práce přinesla mnoho pozitivních zkušeností a umožnila zrod četných kontaktů, které jsou v příslušných vědeckých a dalších kruzích ku prospěchu všem zúčastněným dodnes.

Už příklad česko-polských vztahů by vydal na zvláštní pojednání. Porovnejme, jak vypadají dnešní styky ve srovnání s meziválečným obdobím. Kdyby se ve třicátých letech 20. století odehrál mezi Poláky průzkum veřejného mínění, pak by jako nejsympatičtější národ nezvolili Čechy. To se změnilo – a zdá se, že i v české společnosti se image Poláků zlepšuje. Polák už pro Čecha není jen podezřelý spekulant a šejdíř, ale vítaný turista a často rovněž investor.

Zprostředkovatel spolupráce

To neznamená, že by se naše společnosti předsudků a stereotypů zcela zbavily, ale úroveň vzájemné důvěry je vyšší než dříve. Visegrádská skupina dnes neznamená pouze minulost, znovuzrození střední Evropy či utváření regionální identity, nýbrž také specifickou základnu pro nové formy působení v regionu, jenž má tu potíž, že sestává z řady malých států s vlastními tradicemi a odlišnými historickými zkušenostmi.

Zdá se, že bez 30 let visegrádské čtyřky, bez toho, že bychom ukázali, že je možné se povznést nad staré spory, bylo by obtížné vytvořit jakýkoli větší projekt, jako je Iniciativa Trojmoří, do níž tolik států vkládá své naděje. Neznamená to, že Iniciativa Trojmoří si klade za cíl nahradit Visegrádskou skupinu – jde o počin omezený na 12 členských států Evropské unie silně zaměřený na uskutečnění konkrétních projektů v oblasti infrastruktury či digitalizace.

Visegrádská čtyřka stále může a má plnit funkci zprostředkovatele spolupráce ve střední Evropě, který v rámci V4 plus vytváří širší evropské koalice v jednotlivých oblastech. Neméně důležité je, že společným visegrádským úkolem zůstává propagace integračního procesu západního Balkánu a europeizace států Východního partnerství.

Visegrádská čtyřka stále může a má plnit funkci zprostředkovatele spolupráce ve střední Evropě, který v rámci V4 plus vytváří širší evropské koalice v jednotlivých oblastech. Neméně důležité je, že společným visegrádským úkolem zůstává propagace integračního procesu západního Balkánu a europeizace států Východního partnerství. Na tyto úkoly visegrádská čtyřka nesmí rezignovat, zejména s ohledem na to, že od evropských institucí se mu nedostává patřičné pozornosti.

Vezme-li se v úvahu, jaká byla před 30 lety startovní pozice Visegrádu, a kde se nacházíme dnes, pak existuje víc důvodů k oslavě než k nářku. Mohli bychom vypočítat nedostatky, jako jsou nevyužité příležitosti na prohloubení spolupráce, poměrně slabý meziparlamentární rozměr Visegrádské skupiny či neustále pokulhávající mezilidské vztahy.

Stále však držíme v ruce něco hmatatelného – je to sklenice, která sice není plná, ale můžeme ji směle pozdvihnout a pronést přípitek. A to, jak bude vypadat 50. výročí vzniku Visegrádské skupiny, záleží na nás a našich současnících.

Autor: Piotr Bajda