Jedním ze základních prvků lidské psychiky je přirozená preference vlastních a nedůvěra až nevraživost vůči cizím. Tento prvek se z psychiky nedá vymýtit, pouze dočasně potlačit. Proto multietnické společnosti dosahují sociální harmonie tíže než monoetnické. K přijetí za své je u těch cizích zapotřebí velké přizpůsobivosti, vůle k vlastní transformaci a důkazů loajality.
Tímto principem se – často bezděky a s naprostou samozřejmostí – řídily v západním světě všechny dřívější imigrace. Jejich potomci se dokonale integrovali do hostitelské společnosti, s uchováním určitých kulturních nebo náboženských odlišností, které s domácí kulturou a právním řádem nebyly v konfliktu. Politika masové imigrace v západních zemích, kterou provádějí svým národům odcizené elity proti vůli a obavám vlastních občanů bez ohledu na tento psychologický prvek, se dá udržet v provozu jen utužovaným totalitním útlakem, jenž podkopává samotné základy západní společnosti.
Bláhová utopie
Varuje americký profesor psychologie Byron M. Roth ve studii The Perils of Diversity (Úskalí odlišnosti) s podtitulem Immigration and Human Nature (Imigrace a lidská přirozenost). Trápí se údivem nad tím, jak západní elity – politické, mediální a akademické – tento princip, tak logický a srozumitelný selskému rozumu, nevnímají a popírají a perzekvují občany, kteří se jej odváží vyslovit.
Propagátoři masové imigrace věří, „že lidské bytosti jsou více méně identické sociální atomy, které se dají přesouvat z jedné společnosti do druhé, aniž by podstatným způsobem změnily sebe nebo společnost, do níž vstupují“. Je to idea popírající historickou zkušenost, že „lidské společnosti jsou organické systémy utvářené specifickými lidskými bytostmi, které v nich žijí“.
Dnes známe jen ty společnosti, které vytvořily dostatečnou soudržnost, aby přežily. A ruiny mnohých, kterým se přežít nepodařilo.
Dnes známe jen ty společnosti, které vytvořily dostatečnou soudržnost, aby přežily. A ruiny mnohých, kterým se přežít nepodařilo. Většinou zanikly pod náporem cizích etnik a kultur. A to je také nebezpečí, do nějž vstupuje západní společnost v bláhové utopii – a přes nesčetné historické důkazy –, že zůstane pod masivní imigrací dobrou, či se dokonce ještě vylepší.
Ostrakizace vědců
Hlavní argument, jak jej Roth identifikuje, se odehrává mezi „asimilacionisty“ a „multikulturalisty“. A jde v něm o to, zda se má všechna imigrace asimilovat do domácí kultury nebo se domácí kultura přizpůsobovat vší imigraci.
Jenže i ten asimilační argument, který je ostatně v menšině, zapomíná na zásadní otázku: Do jaké míry jsou imigranti schopní se hostitelské společnosti přizpůsobit? A jestliže nejsou, co by se mohlo stát s hostitelskou společností, která bude vysokou imigrací nenávratně změněna? Navíc, převládající multikulturní argument „tleská etnickým menšinám za udržování jejich kulturních tradic, ale napomíná většinové obyvatelstvo, jestliže se snaží o totéž“.
Roth vstupuje do prekérní debaty o vzájemné souvislosti a ovlivňování genů, IQ, přizpůsobivosti, prostředí, intelektu, tvořivosti, podnikavosti, kultury a prosperity. Uvádí vědecké výzkumy zjišťující odlišné inteligenční předpoklady u odlišných ras či etnik. Sleduje z historie, jak Evropané měnili civilizace, do kterých ve velkých počtech vstoupili a přizpůsobili si je. Všímá si, jak jsou ostrakizováni a obviňováni z bělošské nadřazenosti vědci, kteří si dovolí říct, že západní civilizace je specifickým – a genetickým – produktem Evropanů.
Původ v komunistické ideologii
Roth uvádí desítky publikací, které musely být na soudní příkazy staženy z oběhu – knihkupectví i knihoven –, neboť obsahovaly nepříznivé, ač vědeckým bádáním ověřené informace o některém etniku či jen konkrétní etnické osobě. Připomíná, že pád marxistických režimů neznamenal oslabení marxistického myšlení. To dnes naopak ovládlo západní politiku a vzdělání.
Pád marxistických režimů neznamenal oslabení marxistického myšlení. To dnes naopak ovládlo západní politiku a vzdělání.
Dokumentuje, jak příliv imigrantů a jejich upřednostňování na trhu práce i sociálním zabezpečení poškozuje nejvíc chudší vrstvy hostitelských zemí. A klade otázku, co je na levicových stranách ještě levicové, když škodí těm, které mají tradičně hájit. Zaznamenává, že multikulturní a masově imigrační orientaci propagují téměř všechny intelektuální establishmenty, levé i pravé, včetně téměř všech církví.
Cituje anglickou spisovatelku a za mlada komunistku Doris Lessingovou, že totalitní metody a utopické ambice multikulturalismu mají kořeny v komunistické ideologii. Klade otázku, zda při současném tempu výměny evropského obyvatelstva za severoafrické a blízkovýchodní bude evropská civilizace se svou demokracií a prosperitou nahrazena novou civilizací. A jak je možné, že naše generace takto nezodpovědně zahazuje budoucnost svých dětí.
Na otázku multikulturních intelektuálů, proč bychom všichni vedle sebe nemohli klidně žít, Roth odpovídá: „Protože k tomu nejsme naprogramovaní.“ Západními intelektuály prosazovaná vize „univerzálního altruismu“, v níž by lásku a loajalitu ke „svým“ a nedůvěru k „cizím“ nahradila „loajalita k celému lidstvu“, by nakonec vedla k lhostejnosti ke všem. To ostatně věděl už Aristotelés, jehož cituje: „To, co je společné největšímu počtu lidí, tomu se věnuje nejmenší péče, neboť každý zanedbává péči, kterou si myslí, že by měli vykonávat jiní.“
Nezodpovězené palčivé otázky
Kniha se hemží srovnávacími statistikami ekonomických výsledků, vzdělanosti, zločinnosti a jiných sociálních fenoménů podle regionů a etnik, které pomáhají vysvětlit vyšší zločinnost afrických a blízkovýchodních imigrantů než domácích Evropanů. Roth sleduje statistiky imigrace do USA za uplynulá dvě století a shledává v nich zlom v šedesátých letech minulého století. Tím je první vlna imigrace, která netouží přizpůsobit se Americe, nýbrž ji sobě. Táž vlna poprvé a v mnohem větší míře a větším tempem mění Evropu.
Proč stojí za to západní kulturu zachovat? Co je jejím smyslem? Čím je západní způsob života natolik hodnotný, aby jej lidé toužili bránit?
Roth připomíná, že Západ si dluží odpověď na palčivou otázku, proč stojí za to západní kulturu zachovat, co je jejím smyslem, čím je západní způsob života natolik hodnotný, aby jej lidé toužili bránit. Cituje klasickou poučku Edmunda Burkea: „Společnost je smlouva a partnerství žijících, zemřelých a dosud nenarozených.“ A dodává, že selhání v této povinnosti vůči minulým a budoucím generacím je rysem nihilismu. Jestliže se tato mentalita bude dál v západní civilizaci šířit, následky budou katastrofální pro společnost, zejména je-li ohrožovaná agresivními etniky.
Rothův závěr je jednoznačné a nesmlouvavé odsouzení a varování: „Ti, kdo západní společnosti pod masivní imigrací vrhají střemhlavě do velkých změn, jejichž následky jsou v nejlepším případě nepředvídatelné, jsou hluboce amorální a děsivě arogantní. Vyžívají se totiž v politice pramenící z jejich pocitu morální povýšenosti vycházejícího z téměř náboženské víry, že všichni lidé jsou si ve všech ohledech rovní a dokážou žít pohodlně v jakémkoli sociálním uspořádání.“
Prodloužení marxismu
Multikulturalismus, připomíná Roth, předstírá, že je pokračováním doktríny „kulturního relativismu“ antropologů začátku 20. století. Jenže ta se nikdy nesnažila tvrdit, že všechny kultury jsou si rovné, nýbrž že každou se musíme snažit chápat v kontextu jejích potřeb a ekologických okolností včetně znalostí a technologií. Tím je můžeme nechat žít vedle sebe, aniž bychom jednu druhé vnucovali a nechat každou přijímat z jiných to, co ji obohacuje, aniž by je glajchšaltovalo.
Podle Rotha je multikulturalismus na rozdíl od kulturního relativismu, který je obdobou liberálně demokratického myšlení, prodloužením marxismu svým „extrémním rovnostářstvím budícím nihilismus, neboť je-li si všechno rovné, pak nemůže existovat žádná hodnota či morální kodex, který by člověka opravňoval k jakékoli loajalitě a sebeobětování“. Tím by také zanikla veškerá pohonná síla a smysl civilizace a civilizovanosti.
Ani toto varování však západní elity neodrazuje od pokračování v díle zániku Západu. A Rothovi nezbývá než v závěru vyslovit obavu, že je k tomu nepřiměje nic menšího než „lidová revolta obrovských rozměrů proti existujícímu řádu“.
The Perils of Diversity: Immigration and Human Nature
(Úskalí odlišnosti. Imigrace a lidská přirozenost)
AUTOR: Byron M. Roth
VYDAL:Washington Summit Publishers, 2010
ROZSAH: 594 stran
