K cestě na Hrad mě inspiroval rozhovor s Michaelem Rittsteinem v prvním letošním pátečním magazínu LN. V rozhovoru s Alenou Plavcovou o moderním umění říká: „Umění se vymanilo z objednávky. Myslím, že první byl William Turner, když namaloval mlhu – zkrátka něco, co nebylo objednaný. Prostě si chtěl udělat mlhu. Jinak se malovalo na zakázku a malíři si do té zakázky přidávali svůj talent a originalitu. Ale kam se umění dostalo dneska, totiž že si umělec připadá jako nepochopený demiurg, který kráčí před společností a ví něco víc než ona, to je až bizarní.“
Michael Rittstein, Pracovna
Michael Rittstein (70) je jeden z nejvýznamnějších českých představitelů expresivní figurální malby. Vystudoval Střední uměleckou školu Václava Hollara a Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze, ale před listopadem 1989 nemohl samostatně vystavovat – na neoficiální výstavě Konfrontace v roce 1978 kvůli jeho plátnu Nechci být v kleci zasahovala Státní bezpečnost. Po roce 1989 měl samostatné velké výstavy, vedl ateliér malby na AVU, je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze, Centra Pompidou v Paříži nebo v Albertinu ve Vídni.
Michael Rittstein, Mrknutí oka
Vtipná výpověď o světě
Pár jeho obrazů nasdílím, ale ocenit je lze pouze v reálu. Rittstein je totiž malířem velkého formátu, největší jeho vystavené dílo Zlomená kukuřice má plochu 40 metrů čtverečných (formát osm krát pět metrů). I ty „menší“ na ploše třeba dva krát dva metry jsou příliš velké, aby je bylo možné vnímat při takovém zmenšení (a je jedno, zda zmenšení k internetovému článku nebo do knihy). Nebude na vás působit velikost a nepostřehnete detaily... Ale aspoň náznak.
Michael Rittstein, Život začíná v šedesáti
Měl jsem Rittsteina za děsivého malíře a nebyl jím nijak osloven. Když jsem dávno viděl jeho obrazy, zdály se mi depresivní, plné zla a ošklivosti. Prošla tři desetiletí. Změnil se on, změnil jsem se i já. Nyní jeho dílo čtu jako velmi vtipnou výpověď o světě, ve kterém žijeme. Stejně jako dílo Franze Kafky je třeba číst jako grotesku, nikoliv jako hloubavé existenciální úvahy, i u Rittsteinova díla jsem se začal smát.
Michael Rittstein, Věčná láska
Mrknutí oka, kde holka visí klukovi na řasách. Pracovna, která je spíš pr(a)covna. Život začíná v šedesáti se ztopořeným týpkem u televize a ženami za ním. Sedmé nebe a hned vedle Věčná láska plná tučňáků. Legrácky ze zvířecí říše jsou na mnoha dalších obrazech, třeba Snění traktoristy, nebo Červený kontrast, a zároveň plné vtípků a nápadů, které nepostřehnete na první pohled. Musíte se déle dívat třeba na Svět na povrchu krávy, stejně jako na Vítězný úsměv a na obrovský výjev z Mexika Zlomená kukuřice.
Michael Rittstein, Snění traktoristy
Bavil jsem se nejen já, ale i moje tříletá dcera. Hledala v obrazech zvířátka, u fotky autora se smála, že vypadá jako Kašpárek v rohlíku! Punk is not dead! :-)
Michael Rittstein, Sedmé nebe
Odmítnutí angažovaného umění
Michael Rittstein je sympatický i tím, jak razantně odmítá angažované propagandistické umění. V již citovaném rozhovoru na otázku „Často říkáte, že nemáte rád angažované umění. Ale ve vašich obrazech je váš postoj vidět, ať chcete, nebo ne“, odpovídá:
Michael Rittstein, Svět na povrchu krávy
„No tak je v nich vidět doba, kterou žijete. Ta se v obrazech samozřejmě vždycky objeví, i v Brueghelovi ji najdete. Já nemám rád angažované umění proklamativní. Takové ty mainstreamy, které cílevědomě pracují s nějakou ideou, často je to až společenská objednávka. Nemám rád Aj Wej-weje. Když se vyfotím stopadesátkrát s uprchlíkem a udělám si z toho celou zeď...
No ale zmínil jsem se o tom v nějaké internetové debatě, napsal jsem, že na malbu dneska granty nedávají, leda by malíř maloval uprchlíky. Protože na to slyší každej. To je už jako za bolševika: když jste namalovala traktor, dostala jste zakázku do metra. Já proti uprchlíkům nic nemám, celá ta situace je velice tristní. Nebyl jsem pochopen. Ti internetoví debatéři usoudili, že zlehčuji situaci uprchlíků. A jedna mladá teoretička umění napsala, že by se ze mě pozvracela. No, co jsem jí na to měl říct? Ať tedy nikoho nepoblinká.“
Michael Rittstein, Vítězný úsměv
Rittsteinova velká retrospektivní výstava Ve vlnách končí v Jízdárně Pražského hradu v pondělí 20. ledna. Máte tedy již jen poslední den, pokud jste ji dosud neviděli. Ale to se dá ještě stihnout. Běžte se podívat a ponořit. Nebudete litovat.
Michael Rittstein, Kašpárek v rohlíku!
