Zesnulý Václav Havel ještě nebyl uložen k poslednímu odpočinku, a již se na jeho konto odehrávají docela brutální hrubosti. Zatímco se veřejnost k sobě chová nezvykle ohleduplně, média produkují tsunami totálních zbytečností až absurdit. Všimněme si však amoku, který postihl politiky. Vytasili se s nápadem přijmout zákon zvaný „havlovský“, v němž by se konstatovala – prý z úcty k zesnulému – jakási banalita, že se Václav Havel o cosi zasloužil, jako by se nezasloužil o nic jiného.
Ozvou se jistě hlasy, že Havel byl skutečnou osobností a že takový zákon, myšlený upřímně, jistě nic nepokazí. Tak proč poslouchat v takové pohnuté době nějaké kazišuky? Po pravdě řečeno, k poslouchání je těch důvodů povícero, a podle mého soudu dost pádných.
Proč zákon?
Tato otázka završuje celý komplex podotázek.
- Co to vlastně navrhují tito lidé? Navrhují zákon, který je z definice „zdrojem práva“. U tohoto zákona budeme marně hledat, čeho by měl být zdrojem. Prý je to zákon deklaratorní. Takový zákon je, česky řečeno, na dvě věci. A ještě hůře – jako by si lidé měli stále více zvykat, že zákony jsou vlastně jen cáry papíru deklamující jakési mravní či ideologické plky, jež je záhodno papouškovat. A jsme hned ovanuti duchem doby o čtvrt století zpátky.
- Proč to navrhují tito lidé nyní? Značná část poslanců za minulého režimu pravděpodobně volila kandidáty Národní fronty. Proto by měli – přinejmenším kvůli zachování alespoň zdání své důstojnosti, ale i z důvodu možného veřejného sebehanobení – při projednávání takovýchto poťouchlostí s výhodou abstenovat. Pozdě bycha honit. Ano, Václav Havel se opravdu zasloužil o svobodu a demokracii. S tím se však navrhovatelé měli vytasit před více jak dvaadvaceti lety, kdy by takové prohlášení mělo opravdu „grády“.
- Proč vůbec tak tito lidé činí? Je možné, že jsou zmateni odchodem člověka, jehož pověst byla světová. Je pravdě podobné, že takovýto zmatečný návrh jdoucí zcela proti Havlově přirozenosti je pouze výrazem jejich dezorientace. Existuje však také nebezpečí, že tak činí záměrně, v orwellovských intencích uzurpovat výklad dějin, vytvořit a manipulovat havlovský mýtus. Zapouzdřením jeho obrazu neutralizovat jeho odkaz, jakkoliv dosud provokativní, nejednoznačný a inspirativní.
Kdo tak činí?
Je tragikomické, že „havlovský zákon“ protlačují politici, kteří jinak neustále omílají teze o umenšování role státu. Zde ale najednou státní exekutiva navrhuje zákonodárnému sboru zákon, který nota bene ingeruje do akademického bádání a naprosto nepřípustně se vměšuje do oblasti svobody myšlení a vyjadřování.
Naštěstí, co tato vláda činí, nikdo jí už nevěří. Průzkumy veřejného mínění ukazují jako vždy různá čísla, zde mají však cosi společného: jsou jen různě nízká. Tak nízká, že když tato vláda začne tvrdit, že se Havel zasloužil o stát, vzniká nejen oprávněná otázka, zda tomu tak bylo, ale i pochybnost, zda vůbec kdy nějaký Václav Havel žil.
Náš turecký vzor
Nesmyslné zákony mají ke všemu ještě destruktivně provokativní účinek. Udělejme si pro ilustraci exkurz do nedávné historie. Tragicky zahynulý turecký novinář arménského původu Hrant Dink byl vášnivým kritikem ultranacionalismu, jak tureckého, tak i arménského. Psal otevřeně o genocidě Arménů Turky. Nedlouho před svou smrtí se však jednoznačně vyslovil proti francouzskému (a podobnému americkému) návrhu zákona, který chtěl trestat popírání arménské genocidy. „Pokud ten zákon ve Francii schválí, pojedu tam,“ prohlásil, „a přestože osobně věřím v opak, otevřeně prohlásím, že žádná genocida nebyla.“ Jako ryzí stoupenec svobody vyjadřování Hrant věřil, že pouze lidé, Turci a Arméni, by měli najít způsob, jak se usmířit, a že politici by neměli vynášet soudy nad dějinami.
Věcná nejednoznačnost
Ozývají se hlasy postrádající vyvážený pohled na Václava Havla. Oproštěný od apriorní snahy ho blahořečit po apriorní snahy ho usmažit v pekle.
Ozývají se hlasy postrádající vyvážený pohled na Václava Havla. Oproštěný od apriorní snahy ho blahořečit, či přímo svatořečit – a na druhé straně též od apriorní snahy ho usmažit v pekle. Tyto hlasy jsou asi nejcennějším výsledkem vlivu Václava Havla a jeho druhů na společnost. Lidé si začínají spontánně uvědomovat nespokojenost s černobílým viděním světa. Chtějí slyšet od Havlových příznivců též kritické slovo o něm a od Havlových oponentů zase slovo uznání. Cítí, že teprve taková strukturovaná stanoviska mohou mít jakousi „přidanou hodnotu“.
Havlovou nespornou zásluhou totiž bylo, že přispěl k legitimizaci nesouhlasu. Nesouhlas byl běžnou výbavou „disentu“, a to nejen nesouhlas navenek, vůči režimu, ale i nesouhlas a různice uvnitř disentu. Vznikaly skutečně tvrdé názorové střety, kdy mnozí jistě zvažovali, zda je pro ně větší hodnotou setrvat na vlastních stanoviscích, či ve jménu zachování společenství respektovat dohodnuté kompromisy, s nimiž z principu žádná strana nemohla být zcela spokojena.
Proto je zcela legitimní evokovat všechny možné nesouhlasy s Havlovými činy. Nyní bude dostatek času k přezkoumávání oněch střetů, emoce budou vychládat, odstup se bude zvětšovat, společenský užitek z toho může být velký.
„Havlovský“ zákon fixující jakési dílčí zdání by přišel v obzvláště nevhodnou chvíli. Zákonem lapený Havel by byl uzavřen do jakýchsi ideologických vitrínek a doktrinářských frází. Havlův život však byl tak pestrý, že se tam prostě nevejde. Mínění o něm si národ musí vytvořit nikoliv zákonem, ale dlouhým promýšlením.
Cimrmanovština
Ubozí poslanci, chtějí konečně schválit zákon v podobě, která by jim domněle neměla dělat problémy, a zase se mnoha svým voličům nezavděčí! Škoda, bylo by lákavé sledovat tento proces s řadou pozměňovacích návrhů, jestlipak by lidová tvořivost poslanců nepřevrátila v posledku význam jednovětého zákona do nějaké absurdní podoby (což by ovšem mohlo být hbitě odvysvětleno jako jakýsi svérázný výraz úcty poslanců inspirovaných absurdním dramatikem).
Možná by bylo nejen pro poslance, ale pro politiky vůbec docela objevným nápadem, vyjádřit Havlovi úctu nikoliv zákonem, ale třeba respektováním jím vyznávaných hodnot, alespoň některých.
Předešlo by se tak možná dalším trapasům. Třídenní státní smutek je opravdu tristní. Škoda jen, že si premiér rituálně neroztrhl roucho a neposypal hlavu popelem. Vypadá to, že „přehavlováním“ chce vláda podvědomě položit základ k totální přesycenosti společnosti tímto jménem. Skutečná přehlídka devótnosti nastane v souvislosti s návrhy na pojmenovávání různých lokalit po zesnulém dramatikovi. Rozumnou výjimkou by snad mohl být návrh pojmenovat po Havlovi nějakou věznici, aby si příští vládci dobře rozmýšleli, koho zavírají, za co, a jak by to mohlo zase dopadnout. Nejpřípadnějším, protože levným a současně lehce absurdním nápadem by bylo slavnostně přejmenovat Havelskou ulici na Havelskou ulici.
Alternativa
Někdo může namítnout, že zasloužil-li se Havel o svobodu a demokracii, pak by tu cosi z té svobody a demokracie reálně mělo být. Potom je ale zákon, který by to tvrdil, stejně potřebný, jako zákon uzákoňující, že slunce svítí ve dne. A pokud tu není nic reálného ze svobody a demokracie, o jakou Havel usiloval, pak by byl takový zákon lživý.
Existuje podezření orwellovského ražení, že totiž „uzákoněním Havla“ bude skutečný Havlův odkaz lidem odejmut, bude kolidovat se svobodou lidí myslet si o něm, co chtějí. A to nás přivádí zase zpátky do minulého režimu. Tehdy psal Havel velmi poťouchlé básničky. Jeden takový Havlův opus mne inspiroval k velmi smělému, stručnému a jasnému alternativnímu návrhu „havlovského zákona“, jestli tedy se bez něčeho takového naše strany a vláda neobejdou.
VÁCLAV HAVEL je státním symbolem, a my nedopustíme, aby zásluhy
VÁCLAVA HAVLA o svobodu a demokracii byly odpírány či odňaty
VÁCLAVU HAVLOVI a aby nám kdokoliv odcizoval
VÁCLAVA HAVLA stálým voláním
VÁCLAVE HAVLE! A tak zákon
O VÁCLAVU HAVLOVI praví, že zme navždy spjati
S VÁCLAVEM HAVLEM!
