Žebrák v nás otvírá, jak fungovat

Kdy jste naposledy někoho okradli? Nikdy? Copak každý někdy někoho neokradl? Zrovna vy tvrdíte, že jste nevinný? Když se nyní v duchu bráníte, není vám trapně? Podle Zachariase Lichtera byste se měli studem propadnout. Slušně a bez okolků se přiznat ke krádeži, která se nikdy nestala, je důstojnější než trvat na nevině, byť byste v tomto konkrétním případě nevinní byli.

Každou novou obhajobou se stáváme hanebnějšími. Falešné nařčení je nepříjemné, ale obhajují se jen nejpodlejší křiváci a zbabělci. Vždyť není-li člověk úplně pomatený, ví, že každé nařčení je v podstatě oprávněné a že čistoty nedocílíme vršením důkazů o nevině, ale zmlknutím. Kdo vede takové ztřeštěné řeči?

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Žebrák, který v knize The Life and Opinions of Zacharias Lichter (Život a názory Zachariase Lichtera) rumunského literárního kritika a spisovatele Mateie Calinescua (1934‒2009) čelí křivému nařčení, přičemž ujišťuje: „Pokud mě znovu obviní, zřejmě se neubráním pokušení a spíše se prohlásím za zloděje a vraha, než abych se jevil nevinný a špinil se falešnými argumenty. Vždyť poctivý mohu být jen vůči Bohu.“

Svobodný člověk

Takové přemrštěné nároky vznáší šílený žebrák, podle všeho věřící, tedy nikdo, koho lze brát vážně. Lichtera úplně vážně brát nemusíme, snad ani nemůžeme. Calinescuova kniha je občas jakoby parodií na životy svatých – její doporučení jsou přepjatá a někdy nesmyslná. V mnoha nesmyslnostech se však setkáváme s rovinou, která sice v každodenním životě přítomná není, což ji však nečiní nepravdivou.

Samozřejmě, že se nenecháme obviňovat z krádeže, vražd nebo lží, ale nepocítili jsme nikdy při vlastní obhajobě trapnost, skoro provinilost? Netkví právě v tom, že se pravda nesmí prosazovat, její největší obtíž i tajemství? V duchu si hned namítáme, že za pravdu je vždy třeba bojovat, obzvlášť v nesvobodných dobách. Že by to však Calinescu nevěděl?

Zjevně nikoli. Knihu o šíleném žebrákovi, který káže neprosazování pravdy, napsal a vydal v roce 1969 za Ceaușescuova režimu. Podle Calinescuova protagonisty se lidé musejí naučit vidět pravdu sami v jakkoliv těžké době. Pomocníci, kteří chtějí druhým ukázat pravdu a vysvětlit ji, jsou jejími největšími škůdci. Vynucovaná pravda se mění v nepravdu a se škodolibostí jí vlastní proměňuje zarytého služebníka v hlupáka.

Svobodný člověk se vyznačuje tím, že pravdu nechává být. Podobně jsou i společnosti svobodné tím, že pravdu nezakazují, ani netisknou na plakáty. Svobodný člověk podle Calinesca připouští, že cesty pravdy jsou nevyzpytatelné a kráčí za ní bez předsudků a dogmat.

Oklamání cenzury

Calinescu napsal svou knihu o Lichterovi jako 35letý básník a učitel literární vědy na Univerzitě v Bukurešti, a aby zmátl cenzuru, děj zasadil do Rumunska třicátých let 20. století. Cenzoři na lep skočili a knihu vyhodnotili za natolik nesmyslnou, že ji ignorovali. Díky oblíbenosti si však v sedmdesátých letech vysloužila nedůvěru a z oficiálního rumunského světa zmizela.

Nezmizela jen kniha, ale i Calinescu, který díky Fulbrightovu stipendiu opustil Rumunsko, do něhož se už nikdy nevrátil. S rodinou se usadil v Indianě a stal se z něho profesor komparatistiky na zdejší univerzitě. Proslulá je jeho literárněvědná práceFive Faces of Modernity: Modernism, Avant-Garde, Decadence, Kitsch, Postmodernism (Pět podob modernity. Modernismus, avantgarda, dekadence, kýč a postmodernismus) z roku 1987, v níž přistupuje k literárním dílům jako k zrcadlům, která ukazují několik tváří společnosti.

Calinescu nebyl jen uznávaným humanitním vzdělancem, vydal i několik básnických sbírek a v roce 2009 zveřejnil knihu Matthew’s Enigma: A Father’s Portrait of His Autistic Son (Matoušovo tajemství. Otcův portrét vlastního autistického syna), která vzešla ze 40denního truchlení nad náhlou ztrátou svého 25letého autistického syna. Jeho kniha o žebrákovi vyšla v překladu jeho manželky Adriany Calinescové anglicky poprvé v roce 2018.

Odstup

Calinescu celým svým dílem dokazuje, že ho zajímají postavy mimořádné nikoliv velikostí, ale schopností narušovat zažité způsoby a rozbíjet navyklá hlediska. Za takový dar rozbíjející vše pevné považoval i svého syna, jemuž věnoval knihu Matoušovo tajemství. Vzpomíná, jak ho uzemnila lékařka diagnózou jeho syna.

V mžiku zmizely všechny naděje, které jako každý rodič vkládal do svého dítěte: „Moje dítě nikdy nebude podle světských měřítek šťastné ani úspěšné.“ V nejlepším případě bude svádět lítý boj o nudný průměr – o schopnost žít samostatně, základní vzdělání, vlastní rodinu.

K autismu se později přidala epilepsie, jejímuž záchvatu podlehl v 25 letech. Aniž by Calinescu chtěl obě nemoci romantizovat, Matouše s nadsázkou nazývá svým profesorem – učil ho vidět svět z odstupu, který se mnohým zdál chladný a neosobní. Calinescu připouští, že chlad z jeho syna sálal, ale ve schopnosti odstupu, která synovi skýtala specifickou blaženost, spatřuje Matoušovo tajemství i klíč k životu.

Podobnou filozofii odstupu, kterou Calinescu čerpá ze zkušenosti se svým synem, zastává i Lichter – i on bere lidem půdu pod nohama. Lichterova nauka odstupu není spojená s nemocí, ale s žebráctvím. Žebrák je mementem i výtkou. Žebrák, kolem něhož procházíme, nás na chvíli vytrhne ze shonu. Někdo si povzdechne, že by měl pár drobných darovat, když právě dopil předražené kapučíno, koupil další boty, které nepotřebuje, nebo zaplatil dovolenou, z níž se vrátí vyčerpanější než před odjezdem.

Nevšední vlastnost

Ne každý zpytuje tváří v tvář žebrákovi svědomí. Někoho napadne: „Chlapče, bez práce nejsou koláče.“ Jiným se hnusí fyzicky: „Stejně bys to prochlastal.“ Další mu hodí 20 korun a zbytek dne si připadají jako hrdinové. Lichterovi se zdají všechny tyto postoje směšné, ale je podnětné, jak silné reakce tito nemytí otrhanci vyvolávají.

A ještě jedna věc je zajímavá. Málokoho napadne se k žebrákovi sklonit a podat mu stovku s tím, ať vrátí 80 korun. Možné by to bylo. Pokud totiž žebráci něco mívají, pak drobné. Intuitivně ale chápeme, že žebrák není součástí hry na směnu. Stojíme-li před žebrákem, přemýšlíme jinak. Toto jiné přemýšlení Calinescua zajímá na Lichterovi i na Matoušovi.

Calinescu zdůrazňuje zvláštní, až posvátnou schopnost nechat se být, neřešit se, přehlížet se, přičemž jít až na hranu sebezničení. O této nevšední vlastnosti se snadno přesvědčíme, rozhlédneme-li se okolo sebe. Leckdo se v pokoře vyžívá a s chutí se před ostatními ponižuje. Necvičení pozorovatelé tuto teatrálnost zaměňují za dobrotu. Hovoří-li však Calinescu o schopnosti nechat se být, nemíní tím pokoru stavěnou na odiv ani nedospělé sebeponižování.

V knize o synovi poznamenává, že si často představuje, co by si asi řekli, kdyby se ještě potkali. První věta, kterou by vyhrkl, by zřejmě nebyla bystrá ani objevná: „Byla to tragédie, že jsi zemřel tak mladý.“ Calinescu je přesvědčen, že jeho syn by vypěnil: „Copak nevíš, že umírají všichni a že je to vždy pro někoho tragédie? Co je na mně tak zvláštního?“

Otcova slova by se mladého muže nedotkla, určitě by ho nedojala a naštvala pouze na okamžik. Jen by nechápal, čemu jeho otec nerozumí. Lidé umírají – někdo dříve, jiný později. Většinou zůstává pár smutných lidí, pro které je to tragédie. Proč takové banality vůbec říkat?

Věci nejsou, jak se jeví

Podle Calinescua vyjadřuje tato smyšlená replika celý Matoušův život, skoro jeho filozofický postoj. Zatímco se všichni díváme na svět ze středu, jímž jsme my sami, Matouš věděl a cítil, že jím není, že střed je jinde. Rozčiluje ho, že si to ostatní neuvědomují. Když mu jeho rodiče vysvětlovali, že trpí autismem, a že si proto musí zvyknout, že bude vždy jiný, Matthew zase nechápal: „Copak nejsou všichni jiní?“

Podobně uvažuje i žebrák Lichter. Odmítá zírat na sebe, druhé či na věci v úžasu. Se sebou samým, druhým, přírodou, ale především s pravdou se setkáme, přestaneme-li přeceňovat sebe, druhé i situace, v nichž žijeme. Úkolem života je, aby se pro nás stala Matoušova replika „Copak nejsou všichni jiní?“, stejně přirozená jako pro něho a abychom s Lichterem nahlédli, že naším pramenem není smysl, ale děsuplná absence významu a vlastní důležitosti.

Lichter představuje tento vhled jako vyústění duchovní cesty. Jejím prvním stadiem je klaunství. Stane-li se člověk klaunem tuší, že věci asi nejsou, jak se jeví. Proslulí dobráci jsou možná manipulující darebáci a údajní gauneři docela přímí lidé. Nyní začíná člověk rovněž chápat, že jeho cíle jsou směšné, ale současně ví, že se o něco snažit musí, protože to ho drží na nohách. Přitom se svému snažení neustále vysmívá a každou chvíli mění cíl, aby bylo legrace ještě více.

Taková existence je náročná, a člověk, který je ve vší vážnosti klaunem, snadno propadne šílenství. To, které má na mysli Calinescu, však je v určitém smyslu dobrotivé a člověka zklidní. Na chvíli se mu zatemní před očima, ztratí řeč, je mu, jako by zapomněl, kým je. Má-li člověk štěstí nebo boží milost, následuje procitnutí do života. Na nicotu, která klauna na okamžik vymazala, se však nezapomíná. Člověk pak zjišťuje, že podstata tkví v bezvýznamnosti.

Zpochybňování sebe sama

Lichter tím formuluje existenciální verzi negativní teologie. Jména a určení neodjímáme Bohu, ale všemu. Zpochybňovat máme v asketickém sebezpytování především sebe sama. Lichter však není teoretik a všem přívržencům své filozofie ukládá, aby se začali učit praktickému sebezapírání. Ale jak, aby tyto pokusy nesklouzly v kazatelství a teatrálnost, před níž Lichter varuje? A co máme dělat? Trýznit se? Rozdat svůj majetek jako svatý František?

Calinescu nic z toho nedoporučuje. Pro začátek stačí, když si uvědomíme, nakolik jsme zaujatí sami sebou, a jak naléhavě se neustále honíme okolo vlastního středu. Uvědomování půjde člověku snáze, udělá-li několik konkrétních a v podstatě prostých kroků. Tím prvním, a banálním, je odstranění zrcadel ze svého domova.

Calinescu sice v šedesátých letech 20. století neměl ponětí o selfie, ale touha, ba potřeba okukovat se mu byla podezřelá již tehdy. Ostatně Lichter jde proti kráse programově. Na svou ošklivost je pyšný, považuje ji za znamení božího vyvolení a jeho nejlepší přítel, nemluvící Leopold Nacht, se zhlédl v nesnadném poslání: zničit všechna zrcadla tohoto světa.

Cvičení se zrcadly je ale jen pro začátečníky. Lichter doporučuje ještě jeden cvik. Co takhle proměnit se na jeden den v žebráka, zajít na Václavák v otrhaných šatech a kleknout si před lidi? Večer budete doma v pohodlí, peníze můžete vyhodit, dát jinému žebrákovi nebo si za ně koupit něco hezkého – jsou totiž na této spiritualitě žebráctví nejméně podstatné.

Bez žebrání průměrnost

Člověk, který neumí žebrat, je odsouzen k průměrnosti. A také ten, kdo nezná hodnotu utrpení. Za největšího z tragických hrdinů proto Lichter považuje biblického Joba. Nikoliv proto, že by trpěl nezaslouženě, ale protože nahlédl, že od významnosti se nelze očistit jinak než bolestí. Utrpení rozhýbá dosud nehybné. Najednou to, co jsme si mysleli, že je neměnné, zaniká, proměňuje se, opadává. Proto se Job vysmívá všem, kteří vůči jeho utrpení spílají Bohu.

Utrpení je vždy zasloužené. Už proto, že někým jsme, musíme trpět. Naším úkolem je stát se ničím, přičemž utrpení zbavuje pout, která svazují s námi samými, čímž brání poznat pravdu. Proto máme v nemoci a utrpení rozeznat rukopis toho, kterého nevěřící Calinescu označuje slovem „Bůh“. Tato síla odnímá to, co máme nejraději, abychom se stali méně sami sebou, ale byli blíže pravdě.

Calinescuova kniha je velkou nadsázkou. A nadsázkou je i sen o společnosti žebráků, v níž nepřizpůsobivými nejsou zlodějíčci, ale občané řádně platící daně, kteří neradi vidí plýtvání svými prostředky. Jak by Lichterova žebrácká společnost mohla fungovat, si lze obtížně představit, o fungování ale nejde. Ani nelze tvrdit, že by se Lichter vyžíval v boření a výsměchu, byť výsměchu, jenž osvobozuje od významu a namyšlenosti, je v knize požehnaně.

Lichter ukazuje, že nikdo nefunguje jen ze sebe a že vhled do toho, co v nás působí nemoc, co v nás otvírá žebrák nebo zraněný člověk, je to nejdůležitější, z čeho můžeme „fungovat“ nebo jen být. Kniha je enigmatická, a proto jí každý porozumí jinak. Jedno však bude společné všem – už nikdy neuvidí žebráka stejnýma očima.