Žijeme v době digitálního rokoka

Víkendy tráví na chalupě, jezdí škodovkou, nenosí drahé oblečení. Když po něm fotograf chce, aby si vzal sako, odpoví, že to asi nepůjde. V práci žádné nemá. Kdybyste o něm nic nevěděli, považovali byste ho za typického příslušníka střední třídy. Mýlili byste se. Tenhle nenápadný drobný člověk patří mezi třicítku nejbohatších Čechů. Kdyby se udílel titul nejméně okázalého českého miliardáře, Dalibor Dědek, zakladatel a spolumajitel firmy Jablotron, by dozajista bral zlatou medaili.

V rozhovoru pak mimo jiné říká: „S naší civilizací je něco špatně. Bojím se, že kdyby najednou stroje škytly a elektřina přestala proudit, bude spousta lidí bezradná. Jsem pro to, abychom všechny ty mobily a technické vymoženosti nechali čas od času stranou.“

LIDOVÉ NOVINY: Není zvykem, aby šéf technologické firmy kritizoval přetechnizovanost současného světa. Vy jste ale výjimka. Často si na to stěžujete a tvrdíte, že žijeme v době digitálního rokoka. Co si pod tím představit?

DĚDEK: Připadá mi, že se opájíme tím, co umíme. Dokázali jsme vytvořit švýcarský nůž, ve kterém je všechno od párátka přes vidličku po baterku. To samé v elektronice. Budete ale doma jíst švýcarským nožem? Má-li mít produkt smysl a prodat se, pak na něm musí být od prvního pohledu vidět, co to je a jak se to používá. Nemůže to fungovat tak, že musíte nejdřív hodinu studovat manuál.

Potíž je v tom, že lidi mají pocit, že za své peníze toho musí dostat co nejvíc. Potřebují kufřík, v němž mají něco přenést z místa A do místa B. Když jim v krámě ukážou kufřík, který má 70 přihrádek, z nichž většinu nepoužijí, dají mu zpravidla přednost před tím jednoduchým, ačkoli stojí oba stejně. Nesnáším třeba termín inteligentní dům. Co si pod tím představit? Že budeme ovládat z mobilu varnou konvici nebo kávovar, do kterého ručně strčíme kapsli a pak na mobilu zmáčkneme zelené tlačítko? Tomu říkám digitální rokoko.

LIDOVÉ NOVINY: Vy se myšlenkou jednoduchosti řídíte i ve svém soukromém životě, že?

DĚDEK: U mě je to možná až přehnaná reakce způsobená tím, že v práci mě technika obklopuje od rána do večera. Takže mě těší užívat si jednoduchého života. Může se to zdát jako hloupost, ale oči mi otevřel zážitek mojí dcery, kterou jsem před lety poslal do USA na letní tábor. Jeden den šly děti poprvé v životě přespat jednu noc v lese a dcera mi pak vyprávěla, že ta děvčata cestou zpět nemluvila o ničem jiném, než že se poprvé v životě v lese vyčurala bez záchodu.

Tehdy jsem si řekl, že je s naší civilizací něco špatně. Bojím se, že kdyby najednou stroje škytly a elektřina přestala proudit, bude spousta lidí bezradná. Jsem pro to, abychom všechny ty mobily a technické vymoženosti nechali čas od času stranou.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se díváte na některé představy, že nám stroje jednou vezmou práci?

DĚDEK: Prosím vás, to už se říkalo někdy koncem 17. století. Stroje nás neohrožují, ony samy nic nevymyslí. Vždyť je krásné, že tu monotónní práci za nás udělají mašiny a my se můžeme věnovat přemýšlení.

LIDOVÉ NOVINY: No ale co s lidmi, kteří nechtějí přemýšlet?

DĚDEK: Jsem přesvědčen, že lidská společnost se dělí na ovce a ovčácké psy. Ovce jsou užitečné, ale jsou tu od toho, aby jim někdo řekl, co si mají oblékat, co mají jíst, co mají dělat. Nechtějí vzít odpovědnost za svůj život do vlastních rukou. Takových je většina. A pak jsou tu lidé, kterým to nedá a snaží se společnost někam posouvat. A podle mě je třeba najít rovnováhu, aby ti ovčáčtí psi brali na ty ovce trochu ohled. Což se ne vždy daří.

LIDOVÉ NOVINY: Občas vás přirovnávají ke Křižíkovi. Máte nějaký podnikatelský vzor?

DĚDEK: To snad ani ne. V životě jsem ale přišel na jedno. Člověk se nedokáže poučit ze svých chyb a nedokáže se poučit z úspěchů jiných. Když se ale díváte na chybu někoho jiného, nemáte sebemenší servítky říct: To je ale blbec, proč to dělá takhle špatně? Když vám něco nevyjde, svádíte to na počasí, kurz, zkrátka na vnější okolnosti. Nechcete si připustit, že jste udělal chybu.

LIDOVÉ NOVINY: Příští rok vám bude šedesát. Bilancujete trochu, máte takový ten typicky chlapský pocit, že po vás musí něco dobrého zbýt?

DĚDEK: Tenhle pocit mám od dob, kdy jsem začal něco dělat. Kdysi se tady střídaly delegace, které chtěly Jablotron koupit, a jednou už visel prodej na vlásku, nakonec jsem si ale řekl: Probůh, přece bys neprodal vlastní dítě.

LIDOVÉ NOVINY: V Jablonci hodláte zakládat vlastní lyceum. Budete tam učit?

DĚDEK: Rád bych. Mě věda vždycky hrozně zajímala. Té současné vyčítám jednu věc: někdo kdysi řekl krásnou větu, že se z vědců stali vrtači studní. Soustředí se na strašně úzkou specializaci a jdou v ní hlouběji a hlouběji. Ale nemají ponětí o spoustě vazeb. Chybí tady osobnost typu Einsteina, který dokázal propojit hodně věcí dohromady. Dnes známe mnoho detailů, ale nedokážeme je propojit dohromady.

Do školy jsem chodil strašně dlouho a odnesl jsem si jeden poznatek: je neuvěřitelně málo pedagogů, kteří dokážou složitou věc vysvětlit jednoduše. Ale je mnoho těch, kteří dokážou z jednoduché věci udělat vědu. Už na základní škole se spousta dětí začne bát matematiky a fyziky, protože jim to děláme složitější, než to je.

Vždyť fyzika je úžasné dobrodružství, fantastická pohádka, příběh jako řemen. A my jim do toho motáme rovnice. Pak jdou všichni raději studovat práva. Proto bych chtěl ve své škole zavést hodiny fyziky podle Dědka, kde nebude jediný vzoreček.

LIDOVÉ NOVINY: Nemáte pocit, že navzdory všemu tomu typickému českému skuhrání se máme vlastně skvěle?

DĚDEK: Samozřejmě že se máme skvěle! Česko je krásným místem k žití a podnikání. Oni ale ti remcalové postupně vymírají, není to zdaleka tak špatné, jako to bývávalo. Mnoha lidem dřív vlastně vyhovovalo, že tu měli komunisty, na které mohli remcat. Stejně jako předtím remcali na Hitlera a císaře pána.

Mně strašně otevřelo oči, když jsem začal jezdit třeba do Číny nebo na Tchaj-wan. Když jsem se tamních lidí ptal, jak to u nich funguje s důchodem, tak na mě vyvaleně hleděli. Žádný důchod neměli. Stejně jako neměli dávky v nezaměstnanosti. A přesto ti lidé žili. A žili spokojeně. Všechny, co remcají, bych poslal na půl roku do Číny a viděli byste, jak by se jim pak v Česku líbilo. To je to samé, jako když Češi nadávají na Evropskou unii. Přitom vstup do EU byl pro nás tak úžasný průlom.

Když si vzpomenu, jak jsem počátkem devadesátých let jezdil vystavovat do Hannoveru, tak na nás koukali, jako by nás někdo právě setřásl ze stromu. O produkty zájem nikdo neměl a ptali se nás na takové věci, jako jestli známe kávu a jíme příborem. Když jsem jezdil do Birminghamu na největší evropskou výstavu zabezpečovacích systémů, deptalo mě, když se nás imigrační úředník ptal, jestli máme zpáteční letenky, a proč tam vůbec jedeme. Připadal jsem si jako občan třetí kategorie.

Pak jsme se stali členy Evropské unie, já na letišti ukázal občanku a šel jsem dál. Češi jsou hrozně líní se jen podívat na internet, kolik miliard k nám díky EU přiteklo. Jistě, jsou země, kde se za ty peníze postavily dálnice a školy. To, že se u nás za ty samé peníze postavily hotely a různá hnízda, to je jiný příběh. To je naše hloupost, za to EU nemůže.

LIDOVÉ NOVINY: Část své firmy jste koncem loňského roku prodal, co vás k tomu vedlo?

DĚDEK: Někdy po padesátce jsem si uvědomil, že bych nerad, aby Jablotron zhynul s Dědkem. Nejsem příznivcem toho, že by se pozice a posty měly dědit, historie ukázala, že to není dobře. Takže jsem se začal poohlížet, kdo by to po mně převzal. Podnikání jsem vždycky považoval za něco, co jde trochu mimo mou osobu, nikdy jsem nechtěl být majitelem firmy, chtěl jsem v nějaké zajímavé pracovat. A jelikož tu žádná nebyla, nezbylo mi, než si ji postavit.

Nakonec se mi na několikátý pokus podařilo najít člověka, který byl schopen usednout za řídicí páky Jablotronu. Bylo to strašně těžké, předat firmu za pochodu a následníkovi přitom nepodrážet nohy. Za těch 20 let v čele společnosti si člověk vytvoří určité vazby a má obrovský vliv, aniž by musel promluvit.

Stačilo, abych zašel za lidmi z vývoje, něco mě tam zaujalo a ti chlapi si řekli: Hele, Dědka to zajímá, na tom budeme makat. Takže pak byla na konci měsíce hotová nějaká hloupost, a to, co mělo být uděláno, hotovo nebylo. Pan Miroslav Jarolím je ale člověk dostatečně vehementní, který je schopen říct: Hele, Dědku, nemotej se mi do toho.

LIDOVÉ NOVINY: Bylo těžké vidět, že to nakonec funguje i bez vašeho každodenního vedení?

DĚDEK: Spousta majitelů firem je přesvědčená, že by to dělali lépe než jejich zaměstnanci. Já sám jsem třeba netrpělivý, když vidím, že to někdo dělá jinak nebo pomaleji, než bych to zvládl já. Jenže pak jsem si uvědomil, že se začínám stávat úzkým hrdlem své firmy. Že jsem si té práce nechal moc a že firmu brzdím. Když jsem potom panu Jarolímovi předal agendu, tak najednou někteří lidé pod jeho vedením rozkvetli.

LIDOVÉ NOVINY: Momentálně vlastníte 60 procent holdingu, plánujete svůj podíl postupně odprodávat?

DĚDEK: Zatím jsem o tom neuvažoval, rozhodně netoužím po tom, dělat si potíže s penězi. Jsem rád u toho, když se něco děje, byť samozřejmě moje pozice není taková jako v minulosti a mám teď třeba víc času, abych si mohl trochu užít s vnoučaty. Na druhou stranu, jelikož už člověk nemusí řešit ty tisíce potíží a průšvihů, které se každodenně objevují, má možnost dívat se na všechno s nadhledem.

Někdy trochu s nadsázkou říkám, že zatímco kolega Jarolím se stará, abychom peníze vydělali, já pečuji o to, abychom ty peníze, které zrovna nepotřebujeme, utratili a použili na něco smysluplného. Abychom pomohli lidem, kteří to potřebují. Do této oblasti spadají aktivity, jako je stavba domova důchodců tady v Jablonci.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká je tedy vaše současná pozice ve společnosti?

DĚDEK: Řekl bych, že první úloha, kterou tu mám, je být něco jako farář. Oni se ke mně chodí vypovídat. Mluví o tom, jaké problémy právě řeší, mně pak někdy vstávají hrůzou vlasy na hlavě a jim se uleví. Já tuhle jejich potřebu moc dobře chápu. Když jsem sám vedl Jablotron, kolikrát jsem si říkal, proč já nemůžu zajít o patro výš, zabouchat na dveře a říct: Hele, Pepo, máme problém, hrozný problém.

Druhá úloha je v oblasti rozvojových plánů, kdy se snažíme budovat další pilíře, na kterých bude firma v budoucnosti stát. To je tvůrčí činnost, která mě hrozně baví. No a třetí oblast je něco, čemu se říká filantropie. Já to slovo nemám rád, prostě se snažíme být užiteční ostatním. Trochu zazlívám současné společnosti, že neustále hledá viníka, proč se nemá lépe. Všichni by si přáli, aby to tu vypadalo jako ve Švýcarsku, a mají pocit, že někdy někdo přijde a zařídí to. Jestli ale chtějí, aby tu bylo lépe, musejí pro to v první řadě něco udělat sami.

Když jdu parkem a vidím poházené papíry, můžu buď remcat na špatnou úklidovou službu, anebo se ohnu a ty papíry seberu. A budu mít dobrý pocit, že jsem udělal něco nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Proto jsme si u nás ve firmě stanovili základní oblasti, v nichž bychom tuto společnost chtěli změnit k lepšímu. Při naší velikosti to možná zní velkohubě, ale pár věcí se nám povedlo.

LIDOVÉ NOVINY: Nemáte pocit, že byste mohl být společnosti ještě užitečnější, kdybyste šel do politiky?

DĚDEK: Nejste první, kdo se mě na to ptá, ale já bych do politiky nemohl. Mám několik vlastností, které by mi nedovolily v politice fungovat. Za prvé, dokážu rychleji mluvit než myslet. Pak nemám trpělivost. Potřebuji, aby se věci rychle hýbaly kupředu, a nejsem schopen s někým pologramotným diskutovat o něčem, co je úplně jasné. Já třeba fandím Babišovi a pořád věřím, že to myslí upřímně, a obdivuji ho, že do té politiky vlezl.

Mimochodem poté, co se stal ministrem financí, jsem na tom ministerstvu byl. A když jsem to viděl, tak jsem si říkal, že by to byl možná skvělý hotel, ale jak chce odsud někdo řídit finance? Nejde jen o tu budovu, ale i o tu atmosféru v ní. To si raději uvázat na krk kámen a skočit do Orlické přehrady než jít do politiky.

Ale abych se vrátil k Babišovi, v jednom se plete. Stát nelze řídit jako firmu. Do firmy si pracně vybíráte lidi a je to neustálý proces ladění týmu. Volby vám semelou dohromady 60 procent psychopatů, kteří jdou do politiky kvůli sobě, a ne proto, aby udělali něco pro ostatní. S nimi pak něco vytvářejte. Proto tvrdím, že stát by měl mít agendy co nejméně.

Kdybych měl tu moc, zařídím, aby firmy dávaly peníze nikoli státu, ale aby je přímo investovaly například do školství, zdravotnictví a podobně. Když dám peníze do nějaké školy, tak si přece velmi pečlivě dohlédnu na to, aby to někdo neukradl.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké jsou základy, na nichž Jablotron stojí?

DĚDEK: Hlavním pilířem firmy je stále vývoj a výroba alarmů. Druhou nejdůležitější částí holdingu je naše bezpečnostní centrum Jablotron Security, které hlídá v Česku na 50 tisíc objektů a každý měsíc přibývá tisícovka dalších. Když prodáváte alarm, prodáváte vlastně krabičku na zeď, která je sama o sobě k ničemu. Když vám to začne doma houkat nebo když na svém mobilu v přímém přenosu vidíte, jak to těm zlodějům jde hezky od ruky, neuděláte lautr nic.

Když zavoláte policii, řeknou vám, že nemají lidi, nemají auta, nevědí, kde bydlíte, a že se tam možná odpoledne zajede někdo podívat. To byl pro nás přesně impulz, proč jsme spustili tuto službu. Dali jsme si za cíl sjednotit trh, protože byl strašně roztříštěný. A pak jsme to chtěli udělat moderně. Měli jsme výhodu, že jsme se mohli na Západě podívat, jak tam fungují takové pulty, a byli jsme až zděšení, když jsme viděli technické podmínky a platformy, které používají. Byly někde na úrovni šedesátých let. Řekli jsme si, že vypilujeme službu, která bude přenositelná na další trhy.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se tam prosazujete?

DĚDEK: Řeknu teď kacířskou věc. Vyrábět alarmy je hrozná řehole, protože děláte produkt, který vlastně nikdo nechce. Kdyby lidi nebyli mizerové a nekradli, nic neprodáme, nikdo si nekoupí alarm pro radost. Proto se snažíme na ten náš produkt nabalit i další služby, které jej trochu zpříjemňují. Když si zapomenete klíče, je tu někdo, kdo vám může pomoct. Nebo když se někomu udělá nevolno a nemůže se hned dovolat záchrance, můžeme pomoct my.

Proto jsme pracovníky zásahových jednotek proškolili v první pomoci, a dokonce už máme několik případů, kdy zasáhli a třeba pánovi, který dostal infarkt, zachránili život. Pokud jde o export, mají alarmy jednu výhodu. V částech světa, kde ekonomika bují a staví se, zákonitě přibývá míst, která je třeba zajistit. Kde naopak jde ekonomika dolů, tam jde zase nahoru kriminalita. Z tohoto hlediska je trh vybalancovaný a my můžeme vyvážet všude.

LIDOVÉ NOVINY: Kromě Číny vyrábíte stále také v Jablonci. Vyplatí se držet výrobu v Česku?

DĚDEK: Jednu dobu byla místní továrna na zavření, protože vyrábět v Česku při místním poměru ceny a výkonu je strašně těžké. Chtěli jsme ale, aby vývojáři mohli těsně spolupracovat s výrobou. Jen tak můžeme zajistit opravdovou kvalitu. Dnes už je místní výroba v podstatě schopná konkurovat té čínské, protože v Číně šly výrazně nahoru pracovní náklady.

Zhruba polovina toho, co vyrobí jablonecká továrna, je pro holding, zbytek pro externí zákazníky. Říkám, že ta čínská firma je vlastně naše nevlastní dcera. Kdysi jsme si strašně zakládali na tom, že máme v Číně vlastní pobočku. Jenže Čína je země, která se neuvěřitelně rychle mění. Takže místo toho, abychom řešili rozvoj firmy, jsme dumali, zda správně platíme daně a tak podobně.

Nakonec tam tedy máme filiálku, která nám pomáhá s prodejem a která patří jedné velmi ambiciózní čínské slečně. A pak tam je výrobní továrna, která patří jednomu Číňanovi s kanadským občanstvím. On je sice Číňan jako poleno, ale musel mít snad německé předky. Neuvěřitelný pedant na pořádek.

LIDOVÉ NOVINY: Platí, že jsou zloději o krok před vámi?

DĚDEK: Nemyslím si. Ale to neznamená, že se od nich nemůžeme něco naučit. Kdysi jsme dokonce požádali ministerstvo spravedlnosti, aby nám mezi vězni dovolilo udělat průzkum. Bylo to hrozně zajímavé. Říkal jsem si, proč by nám měli něco prozrazovat, jenže agentura, která to dělala, vybrala pár dobře vypadajících blondýn a ti pánové měli tendence vypovídat těm slečnám všechno, co věděli. Pikantní na tom bylo, že zanedlouho byli po amnestii prezidenta Klause tito vězni propuštěni.

LIDOVÉ NOVINY: To asi nebyli úplně rádi, že vám na sebe všechno prozradili.

DĚDEK: To určitě nebyli.

LIDOVÉ NOVINY: Pokud jde o vývoj, kam směřujete? Nedávno jste koupili podíl ve firmě eMan, což jsou softwaroví vývojáři. Kam tedy míříte?

DĚDEK: Vždy jsme se snažili, abychom byli na trhu unikátní. Ne vždycky se to, pravda, vyplatilo. Když jsme třeba přišli s prvním alarmem, který komunikoval s pulty centrální ochrany IT protokolem, všichni nás plácali po ramenou, jak je to úžasné. Jenže žádný ten pult neměl přijímač IT, a navíc se všichni tvářili, že ho ani nepotřebují. Takže jsme si nakonec ty pulty museli postavit sami, prodávat je a přesvědčovat jejich provozovatele, že v tom je strašně velký kvalitativní rozdíl.

Jestli máte supervizi nad objektem jednou za 24 hodin, pak se nedivte, že Karlu Gottovi vykradou vilu, když jim stačí ustřihnout telefonní kabel a na pultu centrální ochrany to zjistí až druhý den. Zatímco u našich pultů bychom to zjistili řádově v desítkách vteřin.

Ale abych se vrátil k vaší otázce, snažíme se být jedineční, proto máme třeba už 15 let k našim výrobkům webové rozhraní. Součástí produktu je aplikace na mobilní telefon. Umožňujeme třeba lidem, aby na bázi alarmu ovládali 32 různých procesů v domě. Ale abych řekl pravdu, ve skutečnosti málokdy využívají víc než čtyři. Chceme to dělat tak, abychom uživateli nabízeli to, co skutečně potřebuje, co mu pomůže. Aby třeba mohl přijet k domu, bliknout světlem a otevřela se mu garáž. Nechceme ale, aby naše produkty byly přehnaně uživatelsky složité.