Živote, co s tebou...

Vzpomínkové či intimní knihy jsou specifické, neboť vyžadují jinou disciplínu. Aby jejich sdělení bylo sdělné, je třeba udržovat rovnováhu mezi osobitou zpovědí a věrohodnou, tedy obecně platnou kulisou dané doby. Jen tak mají náležitou schopnost vypovídací i svérázně informativní.

Deníky osobností, zpravidla vydávané posmrtně, směřují ještě více k ryze subjektivním záznamům a smysl jejich případného zveřejnění je založen na časovém odstupu i editorském posouzení. Na konci loňského roku se objevila nejen v tomto smyslu mimořádně povedená kniha – Matouš. Deník z let 2003–2006 Jiřího Cieslara. Svým záběrem, naléhavostí a upřímností ji lze srovnat s legendárními Událostmi Jana Hanče.

Neomylný instinkt

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

„V roce 2003, když se otec již poněkolikáté ve svém životě dostal do svízelné psychické situace a zvažoval dobrovolný odchod z tohoto světa, vstoupil do jeho života psycholog a terapeut Matouš Řezníček. V té době, zřejmě jako forma meditace, se ve svých 52 letech začal učit psát na počítači všema deseti. A tehdy také po desítkách let přestal psát papírový deník a začal svou ,elektronickou‘ deníkovou éru v souboru s názvem ,Matouš‘.“

Takto popisuje okolnosti vznikání „knihy“ Jiří Š. Cieslar – syn filmového kritika, publicisty, redaktora a pedagoga Jiřího Cieslara (1951–2006). Ryze intimní či dokonce podrobné zdravotní komentáře však čekaly deset let na zveřejnění. Cieslarovi pozůstalí – rodina a děti – se nemohli shodnout na vhodnosti či smysluplnosti publikování otcových zápisků.

Zmíněný nejstarší syn Jiří, hlavní iniciátor této deníkové knihy, popisuje v předmluvě postupný proces: „Možná to bude znít divně, ale když otec (ne)očekávaně zemřel, věděl jsem, že jeho deník, ten ,elektronický‘ z posledních tří let, musí vyjít. V té kritické době jsem ale trochu necitlivě podcenil postoj naší rodiny, jejíž významná část se ostře postavila proti. Nakonec jsem musel ustoupit a přijmout slova jedné z mých sester: ,Pokud to bude někoho zajímat i po 10 letech, nechť tátovy deníky vyjdou!‘“

Editor Jan Šulc, který knihu vzorně připravil k vydání, měl opět správný odhad či neomylný instinkt. Vzniklo nejen důstojné vzpomínkové gesto, ale i počin dokládající stálou opravdovost i nadčasovost pozoruhodného svědectví.

Vědec i bohém

Jiří Cieslar byl výjimečná osobnost filmové, respektive kulturní odborné veřejnosti a inspirující pedagog (od roku 1995 byl vedoucím katedry filmové vědy na FFUK). Jeho kritické či badatelské knižní studie byly precizní, zajímavé i objevné – Luis Buñuel, 1987; Filmové zápisky 90–93, 1993; Concettino ohlédnutí, 1996; Hlas deníku, 2002; Kočky na Atalantě, 2003.

Jeho veřejné přednášky či semináře přinášely informace, podněty i dialog, a také bytostnou snahu po efektní osobní prezentaci. Cieslar byl vědcem i bohémem, pohotovým glosátorem i skrytě pochybujícím člověkem – intelektuálem. Více než obyčejně miloval filmy – zejména se zaměřoval na italskou, francouzskou a českou kinematografii –, živé diskuse, myšlenkový a neotřelý pohyb, krásné ženy a také alkoholové či „drogové“ opojení a vypjatě obohacující, někdy však devastující prožitky.

V nastaveném, či spíše nepozorovaně se rozbíhajícím tempu, však stále více dával, než bral – žil „na dluh“ tělesné i mentální kondice, přičemž deficit vnitřního uspokojení povážlivě narůstal. Dostavila se krize, dezorientace a vyčerpání osobní i profesní. Vše si průběžně zapisoval, snad i analyzoval, ale vlastní sebereflexe se stávala stále tristnějším svědectvím.

Nepostradatelná role

„Pořád nechci věřit tomu miráklu – moudrosti těchto dnů, která se rozjela pondělím (22. prosince 2003) setkáním s Matoušem, po víkendovém semináři, kdy jsem neděli zničil poslední pijatikou s Alešem ve Zdaru... absolutně neuvěřitelné, na takového člověka jsem čekal dlouhých 52 let, co má v makovici i v čuráku, všude...“

Takové jsou okolnosti započatého „čištění“ a zrodu deníkového příběhu. Do Cieslarova života totiž vstoupil Matouš Řezníček – psycholog a terapeut – později osobní rádce, kamarád a přítel, ale také hlasatel nemilosrdné pravdy. Jeho role v Cieslarově odvykání a harmonizování (hledání sebe sama) se stala klíčovou – a nepostradatelnou.

Postupně se orientujeme i v dalších, mnohdy jen naznačených aktérech Cieslarovy spletité existence, v reáliích – fakultě, redakci, terapeutických sezeních a společenstvích, přátelích, rodině, milenkách i platonických láskách. Překvapivě – a ku prospěchu věci i spádu – se lze jen výjimečně dočíst něco bližšího z okruhu Cieslerovy profese, kulturní scény či z filozofického uvažování a směřování, zkrátka o jeho světonázoru.

Naopak se stále více noříme do nálad, rozporů a problémů citlivé a osamělé duše atraktivního muže středních let. A to je dobře. Historky „z natáčení“ či flámování rychle stárnou a pro nezúčastněné bývají nejen díky vzpomínkám filtrovaným iluzorní pamětí či alkoholovou clonou odtažité.

Období tří let

Cieslarův deník dokumentuje poměrně krátké období tří let, a to od již vyhrocené devastace k postupující nápravě preferencí i životního stylu. V pravidelném kontaktu – sezení s terapeutem Matoušem empatickým, ale rázným, sledujeme Cieslarovu proměnu skutečnou i domnělou, vždy však odhodlání, doufání a nové praktikování. „Až se dostaneš do euforie, to tě teprve kopnu do prdele,“ zmírňuje pacientovo nadšení svérázný terapeut.

Nalezená cesta se odráží v radostných zjištěních: „Co je nejpodivuhodnější: zkušenost, jak s nepitím začínám nově vidět pijící, jak tím spíš vnímám své předchozí uvěznění do věčného úletu a klamu... Budu hravě studovat strategii svodů, jimiž mne druzí i pití budou odvracet od nastoupené cesty: 1. Vždyť dvě čtyři deci denně jsou naopak velmi zdravé (28. 12. 03 Ivana K.)... Ano, jde o to, aby to nebylo vnějškové, aby co nejvíc moje úsilí pramenilo zevnitř.“

Cislar v té době méně píše odborné statě a stále více analyzuje vlastní a zásadní momenty: „Já teď bojuju o život, ale vážně... Právě nejvíc je mi třeba nezhebnout, sobě agilně poshovět, abych se znovu nezbláznil a neopájel se jako notorický vůl zase svými třemi obručemi plus těmi dvěma obecnějšími (alkohol, drogy, elle... závislost na odezvě druhých, závislost na naříkání si).“

Neztratit naději

Po terapiích verbálních, tělesných nebo pohybově tanečních, doporučované sauně, jiné stravě či domácích jogínských cvičeních a meditaci se Cieslarovy stavy lepší, ale nebezpečné hlubiny stále číhají blízko stejně jako vzpomínky na alkoholovou etapu či představy o následné podobě budoucího: „Neustále se vracet do přítomnosti, bedlivě se pohroužit do toho, co právě dělám, i třeba s označováním neosobním!!! Třeba teď... píši do počítače, teď si beru triko, teď jdu vařit polévku (vaření polévky).“

Terapeut Matouš však neustále připomíná: „Skutečně nerozkecávej, co teď žiješ. Tím oslabuješ svou identitu, a tedy mohou začít vylézat negativní drápky, vskrytu i ničivé pochybnosti. Tedy cti svou identitu, tím tvoříš sebe. Podstatné je, že jsi prožil, to je víc než pochopil z četby, že opravdu lze prožít osvícení, a tys takovým probuzením prošel...“

Cieslar kvůli „čištění“ „fláká“ přednášky a semináře, odkládá pracovní závazky i důležité cíle, ale neztrácí naději. Mezi vlastními zápisy se v deníku také objevují stručné a podporující citace jiných osobností: „Zrání je přechod od hledání podpory v okolí v hledání sebepodpory.“ (Frederick S. Perls). Právě tento výrok je důležitý a pro Cieslarův příběh zásadní, ba osudový.

Změna k horšímu

„Guru“ Matouš Řezníček, ač se snažil držet odstup, se stával pro pacienta nejen nezbytnou oporou, ale zřejmě i novou (jinou) závislostí. „Je ironií osudu, že Matouš náhle těžce onemocněl a terapie i jejich chystaná společná kniha rozhovorů nebyla dokončena. Na pohřbu Matouše v září roku 2005 otec smutně, byť tehdy ještě vyrovnaně, prohlásil, jak mu jeho nejbližší přátelé, ,otcové‘, umírají. Kdysi to byl Sergej Machonin, pak rodinný přítel Zdeněk Čeřovský a nakonec Matouš Řezníček,“ vzpomíná Cieslarův syn Jiří.

Od Matoušova skonu se Cieslarovy věci a stavy mění – k horšímu. Tolik potřebný dialog už není možný. Zůstává tísnivá samota. Boj pokračuje (nyní již se sebou samým), vrací se nedořešené vztahy s matkou, dětmi, vlastní existencí. A náhle se mu rozpadá také jeho mimomanželský milostný život s Evou B.

„Cítím od první chvíle, že co se stalo, mělo se stát, že je to součást plynutí mnou, ale proč tak brzo, a proč tak na vrcholu? Stejně se do nekonečna budu vracet k pocitu, že v ní jsem poprvé opravdu – za svůj život – čistě a úplně miloval ženu, až na přelomu 52. – 53. roku, že jsem díky ní (ale i Matoušovi) snad i proto poprvé kouskem bytosti vyšel z ega, ze soustředění na to, co cítím já, což jsem nemilosrdně žil až dosud, nic o tom řádně netuše, a poprvé jsem dostal košem právě ve chvíli, kdy jsem překročil sám sebe... Všechno se mi váže k Evě.“

A marně se utíká k sobě: „Žiju, už jen když píšu.“ Deník se chýlí ke konci a s ním i Cieslarův život. V prosinci 2005 ještě sebezpytné, melancholické i varovně bezvýchodné reflexe: „Běloba ulic, zatím neposkvrněná městskou nečistotou, vyvolává vzpomínky na těch pár dnů, co jsem strávil na horách. Vlhnou oči. Živote, co s tebou? A to jsem přece já.“

Poslední věty jsou z 3. ledna 2006: „Dny tíhy, jež nemá chuť – tu lehkost – nemá se zapisovat. Teď po doutníku a kávě škvírou vyhlédla. Díky.“ Jiří Cieslar dobrovolně odešel 16. ledna 2006.