Někdo je nadšen, jiní hovoří o největším průlomu do Ústavy České republiky za 19 let její existence a prezident Václav Klaus o „fatální chybě“. Řeč je o přechodu k přímé volbě prezidenta, oproti všem skeptickým předpovědím schválené ve středu 8. února i Senátem Parlamentu ČR. Z programového hlediska byla podpora přímé volby prezidenta „povinná“ pro ČSSD, která její zavedení podobně jako referenda dlouhodobě prosazuje.
Totéž však paradoxně platilo i pro strany vládní koalice, ačkoli zejména pro ODS přímá volba od ďábla bývala. Nečasova koalice si totiž zavedení přímé volby hlavy státu dala do koaliční smlouvy a do vládního programu, neboť na tom trvaly nejen Věci veřejné, ale pod vlivem souručenství s hnutím Starostové a nezávislí také „topka“. A Nečasova strana na přímou volbu prezidenta koaličním partnerům při vzpomínce na trapnosti provázející Klausovu prezidentskou volbu v únoru 2008, jež veřejnost dokonale znechutily, přikývla.
Pozor, časová rezerva je minimální!
Ústavní zákony prezident nepodepisuje, a proto je jeho přímá volba po legislativní stránce víceméně hotovou věcí. Teprve dodatečně však bude muset být schválen příslušný prováděcí zákon, v tomto případě speciální volební zákon pro přímou volbu prezidenta. K jeho přijetí je třeba nikoli už třípětinová, ale jen nadpoloviční většina hlasů všech poslanců a přítomných senátorů, což by neměl být problém.
Podle článku 40 Ústavy však musí volební zákon schválit ve stejném znění obě komory Parlamentu, čili Senát k němu nemůže připojit pozměňovací návrhy, zákon sněmovně vrátit a ta jej případně přehlasovat. Jinak řečeno, stranická vedení ČSSD a koaličních stran budou muset dohlédnout, aby „jejich“ zákonodárci případnými „vylepšováními“ prováděcího zákona přímou volbu už příštího prezidenta nakonec nezhatili. Časová rezerva je totiž minimální!
Stranická vedení ČSSD a koaličních stran budou muset dohlédnout, aby „jejich“ zákonodárci případnými „vylepšováními“ prováděcího zákona přímou volbu už příštího prezidenta nakonec nezhatili
Klausův mandát vyprší 7. března 2013, a aby se dala včas odstartovat registrace kandidátů a další procedury až po samotnou volební kampaň, zákon o provedení přímé volby musí vstoupit v platnost k 1. říjnu 2012. Jakékoli zdržení by uskutečnění přímé volby příštího prezidenta, jež se podle Ústavy musí konat mezi 6. lednem a 5. únorem 2013, znemožnilo. V extrémním případě by to znamenalo, že by Václavu Klausovi 7. března vypršel mandát a od následujícího dne by byla Česká republika bez prezidenta. Jeho kompetence by přešly dílem na premiéra a dílem na předsedkyni sněmovny a případně na Senát, kdyby v té době byla sněmovna rozpuštěná.
Proto pokud, jak to bývá obvyklé, nebyl prováděcí zákon Parlamentem projednáván současně s primárním zákonem, v tomto případě s novelou Ústavy, s níž tvoří jeden celek, zaplať pánbůh aspoň za to, že všech 79 paragrafů prováděcího zákona už prošlo oponenturou a ministr vnitra Jan Kubice jej právě předkládá k projednání vládě. Snad to tedy přece jen stihneme, ty první přímé volby prezidenta od nynějška za rok.
Voliči mohou být zklamaní
Otázkou je, co si od nich slibovat. Zastánci přímé volby zdůrazňují, že občané získávají možnost více než dosud ovlivňovat politiku. „V tomto směru věřím lidem v České republice, věřím voličům, že bude-li přímá volba, tak budou vybírat prezidenta velmi zodpovědně,“ prohlásil senátor a místopředseda ČSSD Jiří Dienstbier mladší. Doufejme, poněvadž v naší situaci, kdy jsou občané politikou většinově znechuceni a politikům nedůvěřují, tomu může být i jinak.
Obstarat si na petičních arších alespoň 50 tisíc podpisů, což je podmínkou nezávislé kandidatury, dokáže asi snáze než „homo politicus“ třeba úspěšný televizní bavič, hokejová hvězda, Karel Gott (promiňte, Mistře, jde jen o příklad!). Ale co horšího, také obyčejný populista, který se umí „masám“ vlichotit anebo má potřebné miliony, aby si příznivce koupil. Obzvlášť nebezpečná situace by nastala, kdyby populistický kandidát postoupil do druhého kola přímé volby a proti demokratickému protikandidátovi integroval voliče podobně obskurních kandidátů, kteří skončí v kole prvním.
Tím, že bude prezident volen přímo lidem, bude mít automaticky mnohem silnější mandát, než kdyby byl volen nepřímo 281 poslanci a senátory
Očekávají-li občané, že prezident zvolený přímou volbou dá věci do pořádku, by pak jistě byli velmi zklamaní, kdyby na Hradě usedl někdo o třídu dvě nižších kvalit než prezidenti volení nepřímo Parlamentem. Ano, Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Václav Havel i Václav Klaus se stali prezidenty nepřímou volbou a také díky zákulisním dohodám, ba čachrům, ale byli a jsou to úctyhodní prezidenti.
Silnější mandát
Buďme však optimisty. A věřme, že alespoň při první přímé volbě hlavy státu si dáme záležet a vybereme ji zodpovědně. Jak vysoko si totiž onu pomyslnou laťku napoprvé nastavíme, takový bude v dalších prezidentských volbách výchozí standard. Všechno další je z říše neznáma a skrývá to v sobě mnohá rizika. Tím, že bude prezident volen přímo lidem, bude mít automaticky mnohem silnější mandát, než kdyby byl volen nepřímo 281 poslanci a senátory.
Zastropování finančních nákladů na kampaň před přímou volbou prezidenta připraví o výhodu kandidáty, kteří budou mít podporu stranického zázemíUž jen tím, upozorňují skeptici, se vychýlí dosud v Ústavě pečlivě vyvážené tři pilíře – moc zákonodárná čili Parlament, výkonná neboli prezident a vláda, a soudní. A protože ústavní systém je uzavřený celek, oč silnější bude mandát prezidentův, o to slabší bude postavení vlády. Poněvadž ale prezident úměrně k silnějšímu mandátu nezískává zároveň větší kompetence (o jednu, abolici, čili o právo přerušit či zastavit již započaté trestní stíhání se od nynějška bude muset dělit s pověřeným členem vlády), nebude vlastně moci svůj silný mandát pozitivně využít. Významná část ústavních expertů proto připouští, že už ve volební kampani a posléze ve funkci hlavy státu bude proto mít tendenci vymezovat se negativně, zejména vůči vládě, s níž se dělí o moc výkonnou.
Asi by se to nestalo, pokud by byl prezidentem zvolen někdo, kdo jako Miloš Zeman míní, že hlava státu má společnost spojovat, a ne rozdělovat, a politické strany mít k dialogu. Ocitne-li se však v prezidentském křesle osobnost polemická s neodbytnou potřebou na sebe poutat pozornost a osvědčovat vlastní důležitost, bude dělat problémy. Například zdržovat jmenování a odvolání ministrů, velvyslanců či soudců, podepisování zákonů, bude mít nutkání zasahovat vládě do zahraniční politiky či jmenovat jí členy bankovní rady ČNB „na truc“.
Demokratičtí kandidáti
To a mnoho dalšího by „prezident-brzdič“ mohl provozovat bez omezení, anžto bude neodvolatelný. A dokonce v případě velezrady jej už nebude kompetentní pohnat před Ústavní soud Senát rozhodnutím nadpoloviční většiny přítomných senátorů, ale nově třípětinová většina všech poslanců a přítomných senátorů, což je zcela nereálné. Nikoli od věci proto ve středeční rozpravě v Senátu jeho místopředseda Petr Pithart v pozoruhodném projevu, vlastně filozoficko-právním eseji, varoval před tím, že z přímo zvoleného prezidenta se může jednoho dne vyklubat – vůdce! Nikdo ze zatím známých či tušených kandidátů na úřad Klausova nástupce ambici stát se „führerem“ jistě mít nebude.
- Půvabné Janě Bobošíkové (Suverenita), která už svou kandidaturu ohlásila, by to přinejmenším neslušelo.
- U dalšího již potvrzeného kandidáta, předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga, velkého Evropana a obhájce lidských práv, jsou obavy z vůdcovských sklonů absurdní.
- Demokratickými prezidenty, i když každý z gruntu jiným, by nepochybně byli i všichni další adepti, o nichž se hovoří: Miloš Zeman, rozhodne-li se kandidovat, expremiér „úřednické“ vlády Jan Fischer, který si už jako nezávislý kandidát sestavuje svůj tým, Přemysl Sobotka či Miroslava Němcová z ODS, Jan Švejnar, Vladimír Špidla a stále prý i Pavel Rychetský, o nichž se špitá v ČSSD, stejně jako Zuzana Roithová z KDU-ČSL.
- Komunisté prý uvažují o kosmonautovi Vladimíru Remkovi a polistopadovém ministru obrany generálu Miroslavu Vackovi, ale při minulé prezidentské volbě nakonec nasadili nikoli „rudou“ Janu Bobošíkovou!
- Velkou neznámou budou nicméně nezávislí kandidáti, zejména pokud by se v prováděcím zákonu k přímé volbě podařilo v Parlamentu prosadit zprůhlednění, a především omezení nákladů na předvolební kampaň. Prý je to věc k diskusi, potvrdil šéf poslanců „topky“ Petr Gazdík. Bodejť by ne, když většina stran (ne ale TOP 09) je ještě finančně zdeptaná volební kampaní z let 2009–2010 a letos je čekají důležité volby senátní a především krajské, jež také nebudou zadarmo.
Zastropování finančních nákladů na kampaň před přímou volbou prezidenta však připraví o výhodu ty kandidáty, kteří budou mít za sebou podporu stranického zázemí, a tedy dá šanci prosmýknout se do druhého kola i zčásti asi rizikovým kandidátům nezávislým. Dohodnout se na zastropování ve stranicky složeném Parlamentu bude tedy asi dost nesnadné.
Finanční náklady
Přímá volba prezidenta vyjde podle ministerstva vnitra na něco víc než šest set milionů korun. Demokracie není prostě levná záležitost, jistě je mnohem nákladnější než například diktatura, jež se někdy obejde i bez „voleb“. Větším problémem než jak nalézt co pět let šest set milionů ve státním rozpočtu bude po zavedení přímé volby prezidenta prakticky neustávající předvolební neklid. Posuďte sami:
- Na podzim 2012 se uskuteční volby do třetiny Senátu a do krajských zastupitelstev.
- Zkraje roku 2013 (poprvé bude kampaň i dvě kola volby v zimě, za možná nevlídného počasí, jež nepřeje slušné volební účasti) se bude konat přímá volba prezidenta.
- V roce 2014 by se měly zjara uskutečnit „velké“ volby do Poslanecké sněmovny a do Evropského parlamentu a na podzim do obecních zastupitelstev a do třetiny Senátu.
- Jen rok 2015 zatím vypadá, že si od voleb oddychneme.
- V následujícím roce však už opět budou volby do třetiny Senátu a do krajských zastupitelstev.
Hrozí tedy neúnosná kadence voleb a volebních kampaní, jež voliče otráví a nejspíš způsobí pokles volební účasti. Jistým řešením by bylo sloučení termínů některých voleb, tedy redukce roků, v nichž se bude volit. Pozor ale na neblahou zkušenost první republiky! Například volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu se tehdy konaly současně nebo s minimálním odstupem. Důsledkem bylo stranicky téměř shodné složení Poslanecké sněmovny i Senátu.
Pořádáním voleb několikerého typu současně bychom sice ušetřili, ale politická strana, jež by právě měla navrch, by takříkajíc brala všechno. Pro velké ambiciózní strany je to možná varianta lákavá, pro demokracii kvůli riziku jejího zabetonování však nebezpečná.
