České špitály ovládá paternalismus. Lékaři chtějí neprávem rozhodovat o životech, říká advokátka

LN: Již delší dobu kritizujete přístup českých porodnic v neposkytování dostatku informací. V čem konkrétně selhávají?Problém spočívá v tom, že dochází k nepochopení podstaty informovaného souhlasu. Ten vychází z principu, že každý člověk má právo rozhodovat sám o sobě i o svém těle. Informovaný souhlas je matoucí termín, protože implikuje výsledek, ale právo klade důraz na proces, aby výsledek mohl být skutečně projevem autonomie vůle.

Záchranka se má matce omluvit za převoz dítěte z domu do porodnice, rozhodl soud

Důležitý je dialog, zdravotník nejprve poskytne informaci, poté dochází k jejímu vyhodnocení ze strany ženy a následuje rozhodnutí rodičky o tom, jaký způsob péče zvolí. Aby se žena mohla rozhodnout, musí být informace kvalifikovaná, tento zákonný požadavek bohužel často zůstává nenaplněn.

LN: Jak tato kvalifikovaná informace vypadá?
Jde o to, že rodička dostane informaci o zamýšleném způsobu péče, případně o výkonech, musí znát přínosy a rizika. Informace musí být podaná neutrálně, nesmí být čitelný světonázor zdravotníka a současně je jeho povinností nabídnout alternativy k první nabídce. Musí absentovat jakýkoli nátlak a je nutné, aby nabídka byla individualizovaná.

U nás však dochází k tomu, že lékař předloží ženě své rozhodnutí a vyzve ji, ať ho podepíše. Ale informovaný souhlas není sběr podpisů. V porodnictví dochází k nedostatku informací i na strukturální úrovni, na vině je ministerstvo zdravotnictví.

LN: V čem konkrétně?
Aby se žena mohla rozhodnout pro porodnici, je důležité, aby měla relevantní informace potřebné k výběru. Ministerstvo zdravotnictví ale záměrně utajuje data, která poskytují obraz péče konkrétních porodnic. Rodička nemá informace o procentech císařských řezů nebo o intervencích do porodu. Ačkoli data existují, ministerstvo je zveřejnilo pouze v anonymní podobě, porodnice tedy nejde až na určité výjimky přesně identifikovat.

I z anonymních dat ale určité skutečnosti vyplývají. Typově stejné porodnice mají diametrálně odlišný způsob péče, je patrný i rozdíl mezi invazivními Čechami a šetrnější Moravou. Některá perinatální centra mají třeba podíl císařských řezů 40 procent, jiná 20 procent. Někde se provádí nástřih v 64 procentech případů, někde v 36 nebo jen v 15 procentech. Už z toho je zjevné, že v Česku neexistuje standard kvality péče.

Rodička nemá kvůli zatajení lékařů informace o procentech císařských řezů nebo o intervencích do porodu.

LN: Pokud má rodička na výběr z několika porodnic, na které další informace má ze strany porodnice právo?
Rodička má právo na veškeré informace, které se týkají všech aspektů zdravotní služby. Obecně by měla mít představu o tom, jaký typ péče porodnice poskytuje, jestli podporují přirozený průběh či volí urychlování, jestli podporují svobodnou volbu polohy, zda dochází k řízenému tlačení, zda podporují bonding matky a dítěte, tedy zda dítě pokládají na tělo matky nebo jej separují. Měli by jí sdělit, jaké jsou komplikace vedoucí k císařskému řezu, vysvětlit, jakým způsobem lze podpořit fyziologii porodu.

LN: Týká se nedostatečná informovanost pacientů i ostatních specializací ve zdravotnictví?
Vnímám to jako obecný problém. Za svou právní praxi jsem ještě neviděla právně bezvadný informovaný souhlas, který beze zbytku splňuje všechny zákonné náležitosti. Běžnou praxí je vytvoření dokumentu, v němž je stručně popsáno, jak bude nemocnice postupovat. To nemá s informovaným souhlasem cokoli společného. Člověk se pak nerozhoduje kvalifikovaně a jeho následné vyjádření není právně platné.

LN: Pokud se ale pacient nedožaduje dalších informací a vysloví souhlas, byť daný z technických důvodů na formuláři, z jakého důvodu by neměl být platný?
Součástí práv jednotlivce je i právo na vzdání se informace. Pokud klient nechce být nositelem informace a chce převést zodpovědnost na zdravotníka kompletně, nemusí informace přijímat. I to je součást práva, o kterém musí být poučen. Jinak zdravotník není povinnosti informovat zproštěn.

Seznamy o kvalitě porodnic v utajení. Matka, která marně žádá o informace, podává žalobu

Chápu, že provoz nemocnice může být složitý, přesto se musí přizpůsobit platnému právu. Lidsky rozumím, že zdravotníci to nemají úplně jednoduché. Ani jejich potřeby nejsou ošetřeny, sami pracují za podmínek, za nichž je těžké dodržet právní principy. Na druhou stranu, když si to srovnáte se soukromými poskytovateli, zde informovaný souhlas funguje daleko lépe.

LN: Spočívá problém v tom, že nemocnice stále netuší, jak by se v této oblasti měly chovat?
Přesně tak. Nerozumí osobnostním právům a jejich významu pro život člověka, mají obtíže chápat, že jsou poskytovateli služby. Zdravotníci mají často hypertrofované sebepojetí a chtějí rozhodovat o životech jiných lidí a tomu odpovídá patriarchální represivní přístup. Spíše musí dojít ke změně myšlení než ke změně technických parametrů.

LN: Jaké další chyby podle vás poskytovatelé služeb dělají?
Vedle potíží s informovaným souhlasem absentují standardy poskytované péče. Právo říká, že zdravotníci musí poskytnout takovou péči, která odpovídá posledním poznatkům vědy a medicíně založené na důkazech. Tato pravidla nejsou omezena porodnicí nebo hranicemi státu, jsou univerzální.

U nás tyto postupy scházejí, v různých nemocnicích dostanete různý standard péče. Péče se odvíjí od zvyklostí dané nemocnice, na základě setrvačnosti, i konkrétních lidí. Rezignace na dostupnou úroveň vědeckého poznání je největším problémem českého porodnictví. Evropský soud pro lidská práva ostatně náš stát vyzval k tomu, aby začal reflektovat vývoj medicíny i práva.

Dalším tématem je ochrana soukromí, a to i směrem ke zdravotnické dokumentaci. Dokumentace nejsou v nemocnicích dobře zabezpečeny, jsou přístupné širokému množství osob. Prakticky každý, kdo se přihlásí do interního systému nemocnice, si může vaši dokumentaci prohlédnout.

LN: Jak se právo dívá na porody doma?
Volba místa porodu je projevem práva na soukromí a rodinný život, jak už bylo soudy mnohokrát vysloveno. Bohužel ženám je ve svobodné volbě bráněno nepřímo, stát jim totiž odpírá zdravotní službu. Brání porodním asistentkám, aby péči u domácího porodu poskytovaly. Porodním asistentkám nevydává podnikatelské oprávnění a za poskytnutí péče bez licence jim hrozí sankce až do výše jednoho milionu korun.

Dochází tím k diskriminaci všech žen, neboť jim stát již na legislativní úrovni vzal právo učinit volbu o svém těle. Taková restrikce nemá na jiné úrovni lidského života obdoby, jde o projev širší otázky postavení žen ve společnosti. Stát tím totiž ženám říká, že nejsou kompetentní k tomu, aby samy posoudily, jak budou rodit, že nejsou způsobilé rozhodovat o svém životě. Koncept, že ženy jsou vadné a musí za ně rozhodovat stát, otec nebo manžel, je historicky známý.

Z právního hlediska je u domácího porodu jen potřeba nahlásit narození dítěte na matriku, z praktického nalézt porodní asistentku a vstřícného pediatra.

Stát odpírá ženám zdravotní službu při domácích porodech, brání asistentkám, aby u nich poskytovaly péči

LN: Je problém, že domácí porod není upraven zákonem?
Osobně nejsem úplně příznivkyní přebujelé právní regulace. V tomto případě je to právně zcela nadbytečné, ale z hlediska české reality a i toho, že jsme v rakousko-uherském prostoru, kde společnost cítí potřebu upravovat každou maličkost nějakým předpisem, by to možná pomohlo...

LN: Alternativou mezi domácím porodem a porodem v nemocnici je porodní dům, potažmo ambulantní porod. Lze tak řešit spory mezi lékaři a ženami, které chtějí rodit v intimnějším prostředí?
Z hlediska práva i základní slušnosti do výběru místa porodu lékaři nemají co mluvit, jsou to jen poskytovatelé služby. Nepřísluší jim na základě své ideologie hodnotit nebo komukoli přikazovat, co má a nemá dělat, zasahovat druhému do soukromého života.

Porodní domy jsou určitá cesta, která by mohla současné nastavení prolomit. Z věcného hlediska jde o centrum porodních asistentek, jež zde poskytují péči. Pokud porod neprobíhá fyziologicky, dojde k transferu ženy do porodnice.

LN: V úvodu jste zmínila, v čem poskytovatelé zdravotnických služeb selhávají. Jedná se čistě o problém aplikace, nebo by i samotné právo zasloužilo některé změny?
Zákon o zdravotních službách respektuje lidskoprávní vývoj a je v zásadě dobrý. Právní úprava je kvalitní, i co se týká ochrany osobnosti. Problémem je až aplikace v praxi. Vzdálenost mezi právem a zdravotnictvím mi někdy připadá nekonečná.

LN: Jak se na to dívají soudy?
V případě, že dojde k zásahu do osobnostních práv v souvislosti s poskytováním zdravotní služby, tedy zásahu do svobody, soukromí, rodinného života, cti, důstojnosti, soudy často neposkytují těmto právům ochranu, omezují se na zjištění fyzického zdravotního stavu.

Typicky v porodnictví třeba dojde k nástřihu hráze proti vůli ženy a soud nakonec spor ze stolu smete s postojem: „Vy máte zdravé dítě, tak co chcete?“ Dochází tak k paradoxní situaci, kdy je třeba možné vysoudit relativně vysoké odškodné za pomluvu v tisku, ale pokud je ženě rozstřižena vagina proti její vůli, ona se cítí ponížená, ovlivňuje to její další reprodukční chování, pak je to potvrzeno jako legitimní.

LN: Jak se k soudním sporům stavějí pacienti, jichž se zásahy týkají?
Vést soudní spor je velmi nákladné, finanční stránka hraje v přístupu k právu důležitou roli. Zatím se vedou hlavně spory v excesivních případech vadného poskytnutí zdravotního výkonu. Spory týkající se duševní integrity člověka jsou spíše průkopnické. Moje zkušenost je taková, že pokud se personál chová slušně a s respektem, člověk není objektem, tak příjemce péče je schopen akceptovat i pochybení.

Zdrojem sporů je špatná komunikace a to, že klienti nemají nad službou, a tím ani nad svým tělem, kontrolu. Příkladem může být zmiňovaný nástřih hráze, který představuje vrchol násilí u porodu. Pokud jej zdravotník udělá bez svolení ženy či na základě vadné informace, je to na úrovni znásilnění, se všemi důsledky z toho plynoucími. Pro klienty i lékaře je příjemnější partnerské prostředí, jen je k němu třeba ještě ujít nějakou cestu. Zvyklosti s mocenským rámcem se proměňují pomalu.