První meteorit „přečetl“ Zdeněk Ceplecha před 50 lety u nás
Od roku 1951 se Zdeněk Ceplecha, tehdy ještě student Přírodovědecké fakulty UK, soustavně zabýval výzkumem meteorů v Astronomickém ústavu Akademie věd. Ke konci téže dekády už provozoval na tři desítky do různých směrů nastavených fotografických komor, a to (zatím) na dvou místech – „doma“ v Ondřejově a o 40 km jižněji v Prčici. Nad nimi rotovaly clony tvaru uvázaného motýlka, které časovaly expozici tak, že se ze snímku dal odečíst chod času, tedy spočítat také rychlost zachycovaného tělesa.
V úterý 7. dubna 1959 krátce po půl deváté večer se na nebi rozzářil jasný meteor (takovému se říká bolid). Za sedm sekund přelétl téměř celou oblohu a začínající noc proměnil v den. Dvě minuty poté se ozvalo zahřmění (jako po blesku či průletu nadzvukového letadla).
V tu chvíli doktor Ceplecha koukal ve svém ondřejovském služebním bytě na televizi. Po záblesku za oknem duchapřítomně nastavil jasnost obrazovky tak, aby ozařovala stěny stejně intenzivně jako předtím bolid. (Srovnání pak ukázalo, že jas úkazu předčil Měsíc v úplňku.)
Ještě týž večer odešla do ČTK první výzva svědkům.
Po vyvolání exponovaných desek se ukázalo, že bolid zachytilo pět komor v Ondřejově a pět v Prčici. Konfrontace s mapou ukázala, že zjištěná dráha se proťala se zemským povrchem někde na Příbramsku. Po zpřesňujících výpočtech (zřejmě ještě pouze na mechanickém sčotu a logaritmickém pravítku) je 18. dubna vymezena oblast pravděpodobného dopadu. Začíná systematické pátrání.
Mezitím už 9. dubna rolník Václav Vršecký našel na svém poli v katastru obce Luhy u Kamýku nad Vltavou zvláštní černý kámen tvaru bochníku a váhy 4,5 kg. Ležel kousíček vedle dvaceticentimetrové jamky. V domnění, že jde o něčí zlomyslnost, to sedláče pustilo z hlavy. Naštěstí jeho manželka poslouchala zprávy...
Podrobnější vyhodnocení desek spolu s výpočty ukázalo, že původním tělesem byla něco přes tunu těžká planetka obíhající kolem Slunce po eliptické dráze mezi Venuší a Jupiterem (ano, ceplechovci určili i její dráhu před srážkou se Zemí!). Do atmosféry vstoupila rychlostí 21 km/s. Ve výšce 98 km už se její povrch třením o vzduch ohřál a začal se odpařovat. Vzniklý plyn se ionizoval a začal svítit. Ve výšce 40 km, téměř přesně nad Prčicí, se těleso rozpadávalo. Hlavní kus přestal zářit ve výšce 13 km poblíž osady Luhy.
Celkem mělo na zem dopadnout 17 úlomků o úhrnné hmotnosti něco přes 50 kg (ten lužský byl druhý největší). Našly se ještě tři menší. Odborníci je zařadili mezi chondrity (druh kamenných meteoritů s obsahem železa). Dnes trůní v mineralogických sbírkách Národního muzea.
Příbramské meteority vstoupily do dějin astronomie – vůbec poprvé se totiž na základě snímků podařilo určit celou dráhu bolidu v atmosféře i místo jeho dopadu a pak tam něco skutečně najít! Však také tehdejší předseda Mezinárodní astronomické unie Fred Lawrence Whipple symbolicky označil Československo za bolid celého meteorického světa.
Od té doby se něco podobného podařilo snad jen pětkrát: v letech 1970 v USA a 1977 v Kanadě pomocí kamerové sítě, 1992 v USA a 2000 u nás na Ostravsku ze záběrů náhodných pozorovatelů, a konečně roku 2002 v Bavorsku – tam byl průlet zdokumentován s pomocí původní Ceplechovy sítě rozšířené mezitím do Evropy.
