Pět chlapíků mladšího středního věku v zastrčené holešovické vinárničce vytáhlo inštrumenty a začalo zkoušet. Mezinárodní skupina - zpěvák z Německa, harmonikář z ciziny, již se nepodařilo blíže určit. Nebyla to kapela trpící přehnanými ambicemi, hrála samé prověřené kusy - o špitále u svatého Jakuba, kam hrdina odvezl umřít svoji drahou, o nebezpečné Jolene, jež chce vypravěčce odlákat muže, o škodlivosti kokainu. Samé americké kusy, na něž publikum, složené z manželů Štindlových, dámy ze sousedství a dvojice manažera a sekretářky s otevřenými notebooky, reagovalo vstřícně a velkoryse. Byli to hráči a zpěváci cizích písní, v občerstvovnách různého druhu skoro vždy vítaní. My Středoevropané asi máme americké písně v krvi, oslovuje nás mýtus, který jsme si o té zemi vytvořili, mýtus o volném prostoru, co člověka vyzývá, aby šel, kam ho napadne, ztratil se v něm nebo tam i něco našel, a v němž jsou touhy i smutky okysličené hudbou, přicházející z přítomnosti i věčnosti. Tomu kouzlu podléhají lidé různého uměleckého založení - od táborákových pěvců, přes Karla Maye po Wima Wenderse.
Nejlepším zdejším zpěvákem cizích písní pro mě byl Petr Kalandra, ve středu by mu bylo šedesát let, zemřel o patnáct roků mladší. Jistě, byl to taky autor skupiny Marsyas, hrál věci kolegů z kapely, nejvíc si ho ale pamatuju jako frontmana Blue Session, příležitostné kapely, která hrála americké fláky na profesionální úrovni a se zanícením amatérů. Pamatuju si ho na pódiu v Lucerně, pod ním nadšený dav. Možná si tehdy připadal, jako kdyby byl někde ve Fillmore, ti lidé v hledišti asi taky - byla to společná sugesce, naivní a svým způsobem dojemná. Nakonec zahráli Knockin’ on Heaven’s Door. Možná po Kalandrovi nezůstalo příliš rozsáhlé dílo, možná jsou jeho dílem právě ty okamžiky, které nenuceně, možná bezděčně vytrhnul z vězení prchavosti.
