Podzim. Už za chvíli. Normální člověk tak trochu myslívá na smrt. Ano, už to začíná, nahnilá jablka, listy v barvách diadémů královského pokladu. Mlha. A tak dál. A právě do toho mi volali z Olšanských hřbitovů, ať si laskavě odnesu pradědečka. Jenom hlavu.
Jako znalý Pražák jsem se nijak nepodivil, naopak, ocenil jsem, že Správa města mrtvých má tak obdivuhodný cit pro realitu, protože víme, jak se tam krade.
Vždyť Olšanské hřbitovy jsou obrovské pohřebiště. Ty asi dva miliony zesnulých převýšily počet obyvatel hlavního města už dávno. Kdo by to ohlídal, těch asi třicet tisíc hrobek, desítky tisíc dalších hrobů, válečné hroby, kaple, hromadné hroby padlých v dávných bitvách i bezejmenné hroby popravených z padesátých let, celou tu nekropoli.
Policejní stanice tu sice je, ale zrůdy, co vykrádají hroby v tomhle nepřehledném terénu, prostě všechny pochytat nelze. A to jsou v Čechách prznitelé hrobů poměrně nová živnost, s tradicí takového Egypta či Peru, kde se vykrádáním hrobek živí celé rody, srovnat nelze.
No jo, jenže ti naši chmatáci jdou po hrobech, co se zavřely tak nedávno! Proti pruďasovi, jako je Ludvík Vaculík, jsem sice učiněný beránek, ale chytit takového zlodějíčka, otřískám ho o nejbližší hrobku, nebožtík snad promine.
Vlekl jsem tehdy těch asi patnáct kilo bronzu, čili odlitek hlavy pradědečka Ferdinanda, mimochodem novináře, sňatý z náhrobku, po olšanských cestách, závěje listí pod nohama. Budu mít pradědečka doma a zlodějům ho nevydám. A Správě Olšanských hřbitovů jsem blahořečil. Není to lecjaký úřad, jeho svěřenci jsou mrtví a Správa jim i pozůstalým projevuje svou úctu tím, že nelže. A to je velká věc.
O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN
