V štěstí. Osud jej obdařil příležitostí pracovat ve studiu dvou zásadních osobností: švýcarského novátora Le Corbusiera a Američana Franka Lloyda Wrighta, pravděpodobně nejvýznamnějšího architekta dvacátého století. A dobře se znal i s třetí hvězdou architektonické moderny Adolfem Loosem. Šancí, které mu život nadělil, dokázal Karfík bezezbytku využít ve své tvorbě.
Ve 30. letech byl hlavní osobností Baťovy projekční kanceláře ve Zlíně a pro jeho firmu navrhl desítky staveb po celém světě. Protože mu to ale po válce dosti komplikovalo život v západní části Československa, odešel na Slovensko, kde pak působil jako profesor na bratislavské technice. Po odchodu na odpočinek působil krátce také na Maltě, kde na prahu své osmdesátky navrhl vilu pro tamní prezidentku. Karfík byl pravým světoběžníkem a o svých osudech a práci dovedl poutavě vyprávět.
Příležitost seznámit se s ním, jsem dostal až na sklonku 80. let, kdy mu bylo již téměř devadesát. I přes kmetský věk byl mimořádně živý, veselý a projevoval neuvěřitelnou paměť. Domluvili jsme si spolu rozhovor (později vyšel v Revolver Revue), a protože jsem měl tehdy rozbité auto, cestovali jsme z hotelu na okraji Prahy složitě městskou dopravou. Místo únavy se rozpovídal architektonický doyen natolik, že prakticky nebyl k zastavení.
zadní strana Gočárova československého pavilonu s plastikou Otakara Švece
Krátce po sametové revoluci navštívil Vladimír Karfík Spojené státy, kde konečně mohl převzít jmenování čestným členem Americké asociace architektů, které mu bylo uděleno již v roce 1984. Poté měl přednášku v Klubu architektů v pražské Letenské ulici, na níž představil jak své americké stavby pro Baťu, tak i nové budovy, které ho během cesty zaujaly. V té době se mu se zpožděním dostalo řady poct doma i v zahraničí. Pojďme se však na jeho osudy podívat podrobněji.
Kam jen to spějeme!
Vladimír Karfík se narodil ve slovinské Idrii na prahu nového století. Studoval v Praze na technice, kde byli jeho učiteli poměrně konzervativní profesoři Josef Fanta, Rudolf Kříženecký nebo Antonín Engel. Bylo to těsně po první světové válce a mladí posluchači měli již jiné vzory, na technice se ovšem ještě projektovalo v historických slozích. Karfík vzpomínal, jak u Fanty musel navrhovat středověkou katedrálu. Trochu ji vylepšil, udělal v ní šikmou podlahu a perforovanou věž, prý aby byly lépe slyšet zvony. Když to starý pán viděl, prohlásil prý: „Proboha, kam to ta naše škola spěje, to je katastrofa.“
Naštěstí tu byla i jiná místa: pražské bary a kavárny nebo taky korza, jako bylo to na Národní třídě. Tam se mladý aspirant architektury setkával třeba s Jaroslavem Seifertem nebo Karlem Teigem. Velký význam pro něj měly i pražské přednášky Adolfa Loose nebo Le Corbusiera; postupně pak došel k závěru, že je třeba poznat svět.
Vyrazil tedy do Mekky světového umění – Paříže.
Nejdřív se ucházel o místo u propagátora železobetonových konstrukcí Augusta Perreta, ale nebyl úspěšný. Pracoval tam však tehdy jeho starší kolega, architekt, malíř a scénograf Bedřich Feuerstein, a ten mu zprostředkoval práci u Le Corbusiera, který zrovna hledal spolupracovníka. Švýcar (vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret; 1887 - 1966) už byl tehdy respektovaným experimentátorem a teoretikem, stál u základu architektonického purismu a funkcionalismu, ale světovou star samozřejmě ještě nebyl. Pracovnu měl v chodbě bývalého kláštera na Rue de Sevres, kde byla strašná zima, a Karfík dostal mimo jiné za úkol topit.
U Le Corbusiera v letech 1925–1926 pracoval na projektu vily a urbanistickém plánu Voisin. A jak na svého zaměstnavatele vzpomínal? „Choval se vlídně, ale na rozdíl od jiných architektů nedokázal navázat skutečně přátelské styky, tu a tam cosi vyložil, ale velmi krátce. Nebyl žádný konstruktér a přitom se tenkrát začal hlásat konstruktivismus. Sám ho akceptoval, ačkoli neměl žádné technické vzdělání, on byl absolventem zlatnické školy pro návrhy hodinek a bižuterie, takže mu to technické cítění chybělo.“
Pavilony, medaile a silná koruna
V Paříži se také Karfík vídal s Adolfem Loosem, poněkud výstředním světoobčanem, který pendloval mezi Vídní, New Yorkem, Chicagem, Paříží a Prahou. V roce 1925 se ve francouzské metropoli konala Světová výstava dekorativních umění, v rámci níž byla postavena řada zajímavých pavilonů. Le Corbusier byl autorem novátorského modulu L’Esprit Nouveau – jakési obytné buňky, jejímž átriem prorůstal strom.
Byl tu i velmi avantgardní konstruktivistický pavilon SSSR od Konstantina Melnikova, který patřil k dalším senzacím akce. Perret s Feuersteinem navrhli divadelní budovu se třemi scénami. Pozadu nezůstali ani Čechoslováci, náš pavilon projektoval Josef Gočár, interiéry byly dílem Pavla Janáka a Františka Kysely. Výrazné byly i plastiky – Štursovo Vítězství – tedy známý chlapec s vavřínovou ratolestí, a Švecův Sunbeam – což je dynamická plastika závodníka na motorce.
A jak náš pavilon hodnotil Vladimír Karfík? „Byla to taková žehlička. Dostal cenu a to byl začátek úspěchu našich pavilonů, které pak vždycky na každé výstavě nějaké to vyznamenání dostaly, dokonce i zlaté medaile, a vždycky byly pozoruhodně detailně provedeny“.
V Paříži se Karfíkovi líbilo, měl tu řadu francouzských i českých přátel, navíc byl hmotně zajištěn, ačkoli mu Le Corbusier platil spíše symbolicky. Dostával totiž peníze od otce z domova a česká koruna měla tehdy skvělý kurz. Neklidná povaha a touha poznat další země – i ty podstatně vzdálenější – jej však vedly k tomu, aby se vypravil do Ameriky...
