Po bombových útocích v březnu letošního roku došlo ke zvýšení bezpečnosti nejen v ulicích, ale i důležitých institucí jako je Evropský parlament. Vojáky potkáte v hlavním městě Belgického království téměř na každém kroku, v ulicích, na letišti, u každé významnější budovy. To samé platí o množství policistů. Ti jsou k vidění převážně ve velkých hloučcích i o dvaceti, třiceti osobách. S ohledem na zvýšená bezpečnostní opatření se taktéž vyplatí koukat na cestu. Chodníky totiž často „okupují” zátarasy z drátů.
Po útocích není ve městě již téměř stopy, sama jsem narazila jen na smuteční tabuli ve stanici metra Maalbeek, kde došlo k jednomu z útoků.
Brusel, ačkoli se o něm mluví jako o ne příliš hezkém městu, nabízí mnoho architektonických památek a zajímavých míst, včetně známého náměstí Grande-Place s gotickou radnicí, vítězného oblouku či Atomia.
Protesty a nefunkčí linky metra
Pro návštěvu jedné z dominant Bruselu Atomia jsem si vybrala ne zrovna příznivý den. Většina linek metra, které mimochodem nepatří k úplných skvostům, toho dne totiž kvůli svátku a protestům nejela. Byla jsem ovšem odhodlaná najít navazující tramvaj číslo 19. Problém nastal u východu metra stanice Simonis, kde široko daleko žádné koleje nevedly.
Do té doby se mi vždy poštěstilo nalézt někoho, kdo vedle francouzštiny ovládal také angličtinu, v Simonis, jsem ovšem narazila na jazykovou bariéru. Ta se projevila především v momentě, kdy se mi jedna Bruselanka francouzsky snažila vysvětlit, že to musím zpátky do metra, kam mě téměř silou tahala zpátky a já se jí naopak snažila sdělit, že sice francouzsky nemluvím, ale stále se opakující nápis u nástupiště nemůže znamenat nic jiného, než že metro k Atomiu jednoduše nejede, neboť stanicí projíždělo jedno prázdné za druhým.
Nakonec se mi podařilo narazit na slečnu, která mi nabídla, že mě tam se svým bratrem-dvojčetem hodí. V první chvíli mi hlavou proběhlo, zda je dobrý nápad nasedat kedvěma neznámým lidem a ještě v cizím městě, ale jejich vstřícnost a touha vidět onu zvětšeninu krystalové mřížky železa, mě přesvědčily, že je. Ostatně všichni obyvatelé Bruselu, na které jsem měla to štěstí narazit, byli velmi milí a ochotní. Často stačila jen chvilka zmateného nebo nešťastného koukání do mapy a už některý z nich nabízel svou pomoc.
Dva Molenbeeky
Cestu se dvěma mladými Belgičany jsem využila především ke zpovídání o místních zvycích i názorech na témata, která nejen v našich médiích dlouho rezonovala. Kromě Molenbeeku, místa, kde se ukrýval strůjce teroristických útoků v Paříži Salah Abdeslam, tak přišla řeč na nepoužívání popelnic nebo národní jídla, kterým jsou hranolky a vafle. Při svém putování městem se mi podařilo narazit na jeden z nejvyhlášenějších stánků s hranolky Maison fungující od 60. let, kde jsou prý lidé schopní stát frontu i dvě hodiny. Okolní restaurace umožňují vzít si hranolky s sebou a dát si u nich jen pivo, které oproti českému není tak hořké.
Ohledně Molenbeeku i (ne)bezpečnosti ve městě jako takové mluví Bruselané jako o něčem, co se možná až příliš dramatizuje. Molenbeeky jsou totiž „dva“. První je normální část města, u toho druhého je ale už prý dobré mít se na pozoru.
Obecně ale lidé v něm žijící nevnímají Brusel jako nebezpečnější město než jiné. Já sama jsem se za celý pobyt necítila nijak v nebezpečí, i když ve mně Brusel vyvolával silné obavy.