Čech v Paříži: Zarazila mě přehnaná byrokracie a otevírací doba

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Přehnaná a na naše poměry nesmyslná byrokracie. Při koupi sim karty na kredit chtěli po mně občanku, kterou si okopírovali. Tohle u nás nehrozí. No a pak hlavně problémy s otevírací dobou. Zatímco v Praze člověk koupí cokoliv cestou do práce či do školy či při pozdním návratu, tam před devátou ranní otevírá maximálně pekárna. V neděli pak mají zavřeno všichni. Když mi to někdo říkal první dny po příjezdu, nevěřil jsem. Vyrazil jsem v neděli do města, že přece někde musí být něco otevřené, alespoň na nádraží. Marně sem chodil po celém městě a stejně nenakoupil, musel jsem se najíst v restauraci.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Překvapilo mě výrazné třídní rozdělení, což bylo patrné hlavně ve škole, ale i mimo ni. Vůbec název školy dával danému studentovi jistý status, jelikož šlo o soukromou a jednu z nejprestižnějších univerzit, někteří lidé si mě hned škatulkovali jako „bohatého“ a „úspěšného“. Co se týče třídního rozdělení, bylo hodně vidět, kdo je onen „buržoust“. I v rámci školy pak vznikaly různé skupinky, které se pak mezi sebou nebavily. Většinou to byli buržousti, rozuměj dobří Pařížani, a ti druzí.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Do Česka sem se po roce a půl vrátit musel. Nicméně Francii jsem věrný i nadále a pravidelně se tam vracím. Paříž je město měst a mnohdy mi dost chybí, tudíž svůj návrat na delší pobyt bych si dovedl představit.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí?
Já jsem na sladké, a přestože francouzské sladkosti jsou delikátní a dají se koupit leckde, není nad typickou českou cukrárnu. Prostě koňaková špička, žloutkový věneček a punčák. Jedna z prvních věcí, kterou jsem udělal po návratu, byla, že jsem zamířil do cukrárny.

Lidovky.cz: Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Typicky česká jídla jsem nevařil. Naopak po návratu jsem pár Francouzů provázel v Praze. Vždycky jsem s nimi zašel na borůvkové knedlíky. Koukali na ně dost divně a lehce nedůvěřivě. Nakonec jim ale vždy chutnaly. Jen s tím rozdílem, že většinou snědli jeden či dva. Pro ně jsou to dost sytá jídla, takže hlavní chod tohoto typu o čtyřech či pěti knedlících nezvládají.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Děti nemám. Nicméně jsem přesvědčen, že čeština je natolik ovlivněna angličtinou, francouzštinou, či němčinou, že mnohdy si člověk poradí i bez slovníku, stačí jen zabrousit do odborné či akademické sféry. Je ale třeba dosáhnout i v rodném jazyce jisté erudice, aby si člověk mohl hrát se slovy. Budiž příkladem slovo impertinentní, to je totiž stejné jak v češtině, angličtině tak francouzštině, jen je s odlišnou výslovností. Člověk si tak poradí i bez šprtání s tím, co běžně v rodném jazyce používá.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Přestože vzdálenost Praha - Paříž je téměř stejná jako Praha – Marseilles, tak pro mnoho (nejen) Francouzů je Česko země takřka nezařaditelná. Samozřejmě mnoho lidí zná buď Prahu, pivo, modelky, sportovce či Václava Havla. Povětšinou jde o znalosti povrchní či zkreslené. Naopak výjimkou nejsou ani dotazy, jestli je carský hrad opravdu pěkný (myšlen byl samozřejmě Pražský hrad)? Či jestli naše země má vůbec nějakou historii, když jsme se se Slovenskem rozdělili vlastně teprve nedávno.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Bohužel toto téma je dost smutné. Při tamním pobytu jsem se zcela odřízl od českých zpráv. A musím zkonstatovat, že po návratu, kdy jsem se opět připojil a začetl do českých zpráv, jsem se styděl. Ten rozdíl je propastný. Řekl bych, že základní veličinou celé tamní kultury je pojem „diskuze“. Ta prostupuje všemi úrovněmi a celou společností. Ať je to způsob vyjadřování studentů, diskuze v hodinách, ve všech médiích obecně a rovněž politická diskuze. My v tomto ohledu selháváme na celé čáře.