Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Chlebíčky a kachna se zelím patří ke světovému dědictví UNESCO, míní Američan

Cestování

  6:17
Američan Darren Crown přišel do Česka v roce 1992 a živí se zde jako učitel angličtiny. „Když jsem se stěhoval, tak jsem nakonec zvažoval Budapešť nebo Prahu. Vybral jsem si Prahu, protože - za prvé Češi nejsou blázniví nacionalisté jako Maďaři, a za druhé Češi (na rozdíl od Maďarů) mluví jazykem pocházejícím z planety Země,“ říká.

Darren Crown foto: Lidovky.cz

Lidovky.cz: Co vás na Česku nejvíc překvapilo při vaší první návštěvě?
Toto je stále moje první návštěva. Jsem migrant. Přijel jsem se záměrem tady zůstat. Cestou sem v roce 1992 jsem ve vlaku jedné ženě z Británie řekl, že jsem uprchlík ze Spojených států. Nedělal jsem si legraci.

Lidovky.cz: Kdy jste se rozhodl, že tu chcete zůstat nastálo? Co vás k tomu vedlo?
Rozhodl jsem se v prosinci 1991, než jsem se vydal sem. Přijel jsem koncem února 1992. A co konkrétně mě přivedlo do Prahy? Můj diagnostikovaný psychopatický starší bratr, který mého mladšího bratra zrovna vyhodil z okna. Byl opravdu nebezpečný, a možným řešením bylo odjet někam hodně daleko, kde mě nenajde. Ten vyhozený bratr žije nyní někde v lesích ve Vermontu. Další starší bratr se později odstěhoval do Thajska. Oba ze stejného důvodu. Další faktor byl, že jsem dělal doktorát na univerzitě a neměl jsem moc peněz. Počátkem 90. let přišla v Kalifornii recese, zrušili placená studentská místa, která studenti jako já potřebovali, aby mohli na škole zůstat. To byl konec mé akademické dráhy. Čirou náhodou jsem se v té době zrovna setkal s německým termínem Flucht nach vorn – mou situaci to naprosto vystihovalo. Jen před pár lety jsem zjistil, že čeština zná tentýž výraz – útěk kupředu. A je to pořád nejvýstižnější odůvodnění toho, proč jsem tady. Můj otec krátce předtím zemřel, a já jsem zdědil kolem sedmi tisíc dolarů, ze kterých jsem zaplatil cestu.

Darren Crown

Darren Crown se narodil v americkém Sacramentu (Kalifornie). Do Česka přišel začátkem 90. let a začal zde vyučovat angličtinu. Napsal knihy Angličtina na rovinu I. a II. Dále se věnuje překladům, korekturám a poskytuje jazykové konzultace individuálně i firmám.

Zbytek byla vylučovací metoda. Chtěl jsem zapadnout, takže žádná Afrika, žádná Asie. Rád jím vidličkou a nožem. Tedy Evropa. Tehdejší Evropské hospodářské společenství normálně neumožňovalo imigraci z USA, stejně jako dnešní EU. Nicméně země bývalého sovětského bloku byly tehdy otevřenější. A tak jsem nakonec zvažoval Budapešť nebo Prahu. Vybral jsem si Prahu, protože - za prvé Češi nejsou blázniví nacionalisté jako Maďaři, a za druhé Češi (na rozdíl od Maďarů) mluví jazykem pocházejícím z planety Země.

A pokud jde o vyučování angličtiny. Vždycky jsem chtěl učit, byl to odjakživa můj sen. Studoval jsem anglický jazyk a literaturu na univerzitě, abych mohl jednou učit. Přišel jsem s výbornou kvalifikací. To byla moje obrovská výhoda. Jsem šťastný. Miluji svou práci. Nedovedu si představit život bez vyučování.

Lidovky.cz: Co vám na Češích nejvíc vadí? A co na jejich angličtině?
Jednou z těch věcí je to, že až moc řeší, co si o nich myslí ostatní. Opravdu hodně se tím zabývají, zbytečně moc prostoru v novinách se věnuje příběhům jako „Obskurní patagonský profesor umění si myslí, že Češi mají významnou úlohu“. Do jisté míry to souvisí s velikostí státu, ale zdá se, že Češi prostě potřebují víc uznání (nebo ujištění) než jiní. O důvodech, proč to tak je, se vedou diskuze mezi historiky a intelektuály. Většina z nich směřuje k událostem na Bílé hoře. A totéž platí o angličtině. Jako by si Češi mysleli, že je to nějaké měřítko jejich inteligence a hodnoty. To je nesmysl! Ve skutečnosti to jen většinu z nich paralyzuje strachem. Třeba Nizozemci jsou úplně jiní. Jejich standard je jednoduchý - chtějí dělat byznys. Daří-li se byznysu, alles ist gut. Usilují o takovou jazykovou úroveň, se kterou mohou být úspěšní. Muž, který prodává hranolky někde v Amsterodamu, je spokojený a v pohodě se svou úrovní angličtiny, vysoce postavená obchodnice zase se svou. Angličtina je pro ně užitečným nástrojem, ne kletba nebo břemeno.

Lidovky.cz: Jak vznikl nápad psát knihu Angličtina na rovinu, měl jste pocit, že ostatní lektoři neřekli vše na rovinu?
Vždycky jsem se pohyboval tak trošku na hraně – jsem jazykovědec se smyslem pro humor a humorista zajímající se o jazyk. Taky jsem v jedinečné situaci, lektor angličtiny a zároveň student češtiny. Za ty roky jsem v českých novinách viděl pár sloupků o angličtině od anglických mluvčích. Byly vždycky anglicky a byly vždycky dětinské. A nikdy neměly valný úspěch. Napadlo mě, že by Češi mohli mít zájem o skutečnou popularizaci anglické gramatiky, navíc v češtině. A taky jsem si říkal, že pokud dokážu studenty rozesmát při probírání anglického předpřítomného průběhového času, dokázal bych nejspíš napsat něco, co by mohlo Čechům pomoci získat trochu nadhledu.

Lidovky.cz: Co jsou nejklasičtější chyby, které Češi dělají, když se chtějí naučit anglicky?
Snaží se udělat angličtinu stejně komplikovanou jako čeština. Angličtina je ve své germánské podstatě velmi primitivní jazyk. Britští barbaři, kteří plenili a drancovali Anglii v pátém století, nebyli složití lidé. Výsledkem toho bylo, že mluvili jazykem, který obsahoval mnoho krátkých slov a neměl moc fantazie. Čeština taková není. Jednou se mě jedna studentka ptala, jak se řekne zpoplatněné. Dívali jsme se do několika slovníků, ale našli jsme jen samé právnické termíny. Nic, co by řekl normální smrtelník. Vypadala hodně zklamaně, když jsem jí řekl, že nejlepší překlad je „you have to pay a fee for it“. Podívala se na mě jako malé dítě, kterému jste vzali všechny bonbóny. Ujistil jsem ji, že to přesně odpovídá tisíc let utvářenému analytickému charakteru angličtiny a jejímu zcela přirozenému a historicky danému smyslu pro perifrázi čili opsání. Ale nepomohlo to. Cítila se podvedená. Myslím, že se tak cítí dodnes. Skutečností ale zůstává, že všichni studenti, které jsem kdy poznal a o kterých mohu říci, že dosáhli mistrné úrovně angličtiny, ti všichni říkají totéž: že jednoho krásného dne jim docvaklo, že to, co po celou dobu považovali za primitivní, méně inteligentní a druhořadou angličtinu, byl ve skutečnosti normální způsob, jakým prostě angličtí mluvčí hovoří.

Lidovky.cz: Co si myslíte o českém humoru? Líbí se vám? Je hodně odlišný od toho, na který jste zvyklý?
Myslím, že můj humor byl vždycky český.

Lidovky.cz: Zajímáte se o českou historii? Je v ní něco, co vás zaujalo?
Česká historie mě fascinuje! Všechny důležité okamžiky evropských dějin za posledních tisíc let se nějakým způsobem odehrávaly právě tady. Ale co mě fakt dostalo? Asi cynická představa, že Libušin kůň šel přímo za Přemyslem, protože už dávno znal cestu. Ale to jsou mýty, ne historie. Záchrana Palackého pomníku během nacistické okupace například. Líbí se mi ten příběh. To dějiny utvářené malými lidmi, ne těmi důležitými, vám skutečně řeknou něco o dané zemi. V tomto duchu se mi z české historie asi nejvíc líbí příběh pražského erbu, konkrétně meče v něm. Ferdinand III. jej tam nechal umístit jako poctu dobrým Pražanům, kteří bránili Prahu v roce 1648 ve jménu katolické církve proti protestantským Švédům. Ti – jaká ironie – přišli osvobodit protestantskou Prahu od katolíků. Když si představíte, jak se na to asi museli dívat obyčejní lidé, jak asi kroutili hlavou nad tím pokrytectvím, není divu, že z toho Češi nakonec vyšli jako snad nejvíce ateistický národ na světě. A já to respektuju. Když pocházíte jako já ze země, kde vás jistou formou křesťanství rutinně cpou, ať se vám to líbí nebo ne, vítáte to jako starého dobrého přítele! Vlastně se díky tomu cítím hezky česky. Je to jedna z věcí, ve kterých je tato země mnohem svobodnější než Spojené státy.

Lidovky.cz: Pijete pivo? Jak vám chutná česká kuchyně?
Američané pijí pivo ledově vychlazené, protože jedině tak nemá žádnou chuť. Fakt žádnou. Je to jediný způsob, jak se dá pít. Teplé americké pivo je dobrý nápad snad jedině v případě, že chcete zvracet. Řekněme, že jste se rozhodl spáchat sebevraždu a spolykal jste spoustu prášků. Jenže jste si to rozmyslel a nutně potřebujete něco, čím ten smrtící koktejl dostanete ze žaludku. V takové situaci je teplé americké pivo dobrá volba. Tím chci říct, že jsem sem přišel jako totální pivní barbar. Považuju se za takového primitiva, který se úspěšně adaptuje na mnohem vyspělejší kulturu. A pokud jde o jídlo, vlastně až teprve před pár lety, když mě tu navštívil můj jídlem posedlý synovec, jsem pochopil, že české jídlo je skutečná kuchyně: soustava prvků a pravidel, jsou jako malířská paleta, a dohromady utvářejí typicky české pokrmy. Myslím, že chlebíčky a kachna se zelím a knedlíkem patří ke světovému dědictví UNESCO.

Lidovky.cz: Zajímáte se o českou politiku? Jaký na ni máte názor? Jste tu již od 90. let, pozorujete velké změny?
Je to jiná země než to Československo, do kterého jsem přišel. Více jak patnáct let jsem hltal noviny, věděl jsem do detailu, kdo komu co provedl. Přestal jsem s tím asi před deseti lety. Rozdíl mezi zprávami a něčí propagandou přestal být v té době znát, a ztratilo to pro mě smysl. A taky jsem měl pocit, že mě to dělalo víc Čechem. Teď je mi to ale trochu líto. Loni v dubnu jsem požádal o občanství a skutečně věřím, že je občanskou povinností být informován. Pořád čekám na rozhodnutí, ale dost o tom všem přemýšlím. Myslím si, že stejně jako dost Čechů, vlastně nevím, co dělat. Britský a americký tisk a politika se taky tak změnily. Podle mě z naprosto stejných důvodů.

I tak si ale myslím, že mým úkolem tady je nabídnout Čechům nějaké vyhlídky. Když zrovna nevyhráváte mistrovství světa v hokeji, myslíte si, že tohle je nejhorší, nejzkorumpovanější a nejblbější země na světě. Kravina! To jsou Spojené státy! Tam se kradou miliardy dolarů, nabourává světová ekonomika, a zloději, kteří spáchali zločiny, nejsou ve vězení, ale dál tahají za nitky. Není tam ani náznak nějakého skandálu nebo rozhořčení. Vy si tady chcete stěžovat na korupci? Jste nevinné děti ve srovnání s tím, co se děje v Americe! Po tzv. Citizen’s United, rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států, je korporátní korupce v politice – v podstatě si koupíte vlastního senátora – chráněna zákonem a nesmí být nijak omezována. Když dáte senátorovi milion dolarů, je to podle Nejvyššího soudu svoboda slova. Zkuste tohle trumfnout!

Český šok

Jak se žije cizincům v Česku? Jsou tu spokojení, nebo jim u nás něco chybí?

Pokud k nim patříte i vy a chcete se s námi podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu internet@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno, národnost, proč jste do Česka přišel a připojte svoji fotografii. Jako předmět zprávy uveďte "Český šok".

Lidovky.cz: Bylo těžké naučit se češtinu? Je to velká výhoda ve vedení lekcí nebo naopak se snažíte používat pouze angličtinu?
Měl jsem štěstí hned v několika věcech. Zaprvé: na vysoké jsem měl skoro pět let latinu, takže skloňování pro mě nebyl takový šok jako pro většinu anglických mluvčích. Zadruhé: prvních pět let tady jsem bydlel v Horních Počernicích, na kraji Prahy, kde lidi mluvili česky. V centru lidi radši mluvili anglicky. Zatřetí: ke svým chybám přistupuju jako jazykovědec. Snažím se pochopit, proč jsem je udělal. Je to velmi užitečná profesionální deformace. A za čtvrté: mám zdravý postoj ke svým chybám. Někdy jsem na ně dokonce pyšný. Nejpyšnější jsem na záměnu slov průměr a průjem, když jsem jedné krásné mladé ženě řekl, že jsem průjemný chlapík. Co se týče používání češtiny při výuce, desítky let se o tom mezi anglickými učiteli vedou diskuze. Přišel jsem na to, že pokud použití češtiny ušetří čas na mnohem důležitější věci, je to velká pomoc. A navíc je mi trapné nutit dospělé studenty, aby si sami nějak přišli na význam základních slovíček jako je break, eggplant nebo adjective (přídavné jméno).

Lidovky.cz: Po čem se vám v Česku nejvíce stýská?
Měl jsem dost chaotické dětství. Než jsem maturoval, chodil jsem celkem do šestnácti různých škol v pěti městech. To znamená, že domov je tam, kde spím, a že mi většinou věci nechybí. Je to klasický příklad toho, že všechno zlé je k něčemu dobré. Ovšem narodil jsem se, byl jsem vychováván a prožil jsem většinu svého života v blízkosti oceánu. Pořád ho fyzicky potřebuju. Vlastně to cítím ve vzduchu, když se do Prahy dostane proudění vzduchu přímo od Severního moře. Myslel jsem si, že jsem blázen, dokud mi jednoho deštivého večera nezavolala tady v Praze jedna přítelkyně pocházející taky ze San Franciska a nezeptala se: „Cítíš to?“ Přesně jsem věděl, o čem mluví, a potvrdil jí, že to fakt cítím. Je to dech otevřeného moře a zůstane vaší součástí, bez ohledu na to, kde jste.

Autor: