5. dubna 2019 4:40 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

ČÍNSKÝ ŠOK: Co je hutong a jak se tam žije? Často mají i společné, ničím neoddělené záchody

Zrestaurované hutongy s obchůdky | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zrestaurované hutongy s obchůdky | foto: Darina Ivanovová

Jaké to je přijet do Číny a začít zde žít a pracovat? O své postřehy, problémy, ale i úsměvné momenty se se čtenáři serveru Lidovky.cz podělila vysokoškolská vyučující Darina Ivanovová.

Když jsem loni přiletěla v poslední srpnový den do Pekingu a měla jsem se ubytovat, upřímně jsem se zhrozila. Byla jsem nevyspalá, protože jsem jako obvykle při dálkovém letu bděle řídila společně s pilotem (a pravděpodobně i autopilotem), taxikář chrčel a plival po celou cestu z letiště, poprchávalo a byla krutě brzká ranní hodina. 

Myslím, že i pětihvězdičkový hotel by se mi zdál v téhle konstelaci lehce nehostinný. Nu a do toho vás přivezou k omšelému paneláku u vodního kanálu, který není zrovna voňavý, a vchod do domu si nezadá s vybombardovaným Bejrútem. Z nabízeného bytu jsem samozřejmě viděla předem video, ale znáte to. Realita se dá hodně načančat a určitým záběrům se decentně vyhneme, že? Například tomu, že v kuchyni krom dřezu nic není, a to opravdu nic, ani sporák, o lednici nemluvě (a venku 30 ve stínu). Rázem jsem pochopila z reakcí čínského doprovodu, že naše představy o standardu bydlení se budou velmi rozcházet.

Darina Ivanovová

Darina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do loňského léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září minulého roku pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.

Darina Ivanovová

Po krátkém ubytovacím extempore na koleji pro cizince a měsíčním bydlení v kampusovém hotelu, jehož zařízení bylo v kondici možná před 40 lety, jsem dospěla k pronájmu bytu v kampusu. To už jsem byla dostatečně uvyklá prostředí, abych s bytem mohla být jakžtakž spokojená. Světlý malý byt s lodžií mě smířil se zanedbaným schodištěm a chodbou k němu vedoucími. Stěny chodby jsou pop artově „vyzdobeny“ desítkami razítek s telefonními čísly na rozličné služby (předpokládám, při své neschopnosti číst znaky) a propletenci elektroinstalace, která se tu vede zásadně venkem a byla by noční můrou každého českého elektrikáře. Bydlím hned u západní brány u kampusu, což mi připomíná další zvláštnost při orientaci po městě- pokud se optáte, kde něco je, první pokyn vždy zní, na kterou světovou stranu se máte vydat. Kde je ten palác? Dejte se na sever! I u východu z metra nechybí informace, na kterou světovou stranu právě vycházíte. Přiznám se, že tenhle systém orientace mi v prvních týdnech činil velké potíže.

Hned vedle „mé“ západní brány začíná to, co je zmíněno v každém v průvodci po Pekingu, tedy hutong. Před příjezdem jsem si myslela, že je to jen jakási malebná zástavba z malých domečků ve stylu Zlaté uličky kdesi v turistickém centru. Opravdu se jedná o přízemní domečky, nikoliv však barevné, jejich barva je tradičně světle šedá. Tvoří celé dlouhé úzké ulice či aleje a natrefíte na ně opravdu leckde, ač jich řada byla zbourána. Uprostřed čtvrtí s výškovými budovami působí nepatřičně, skoro jako dávná vesnice ve městě. Dávná doslova, hutongy mají historii dlouhou přes 700 let. 

Vesnici evokují svým půdorysem, obvykle mají jeden či dva vnitřní dvory. Mají jen velmi malá, spíš symbolická okna. A na ulici před nimi to žije společenským životem stejně jako na vesnici, lidé posedávají na židlích, rozprávějí, pokuřují, hrajou karty, suší prádlo, vystavují čerstvému vzduchu ptáčky v klíckách. Ten pravý hutong má i společné záchody, které jsou natolik společné, že jednotlivé turecké záchody (obvykle jich je vícero pohromadě) nejsou ničím odděleny, a tak ti, kdo se vyprazdňují ve stejný moment, mohou směle pohovořit face to face. Řada hutongů byla zrestaurována a zmodernizována, slouží jako útulné kavárny, restaurace a obchůdky. A v řadě z nich se stále normálně žije.

Nevím, jestli bych zvládla to, co má známá, která přijela jako doprovod své (dnes už šestnáctileté) dcery, jež tady měla pokračovat ve studiu čínštiny. Po příjezdu je ubytovali u čínské rodiny právě v hutongu. Když před ním taxík zastavil, obě protestovaly, že to je určitě mýlka, že ony mají stoprocentně bydlet někde jinde. Taxikář byl neoblomný a rodina hostitelů čekala. Unaveně souhlasily, že to tedy první noc dají a pak alou do evropského standardu. Ano, konal se happy end. V hutongu zůstaly po dalších pět studijních měsíců dcery, s rodinou se sžily a spřátelily. Poznaly to, co běžně cizinec žijící v Pekingu nezažije a neprožije. Trochu to Lence závidím. A taky se těším na její další hutongové vyprávění, až si sem zanedlouho z Čech odskočí.

Darina Ivanovová

Najdete na Lidovky.cz