Ráno jsme na zahradě hotelu zaznamenali přípravu na svatební obřad pod širým nebem, podle dekorace zcela v západním stylu, protože to je tady in. Svatební fotky se ale pořizují dlouho v předstihu před samotnou svatbou na různých atraktivních místech, nevěsta při focení vystřídá i patery šaty.
První ranní zastávkou se stalo nádraží s pokusem vrátit jízdenky na ten den do Pekingu, což se i povedlo, peníze kupodivu doputovaly po 10 dnech zpátky na wechatový účet. Vyzvedli jsme i nové, jak jinak než zaplacené a objednané on line.
Vyrazili jsme pak k řece a narazili na jakousi lodní variantu hop on hop off. Poznávat město z vody mě vždycky baví, stejně jako možnost podívat se na něj shůry (ne však z prosklených kabinek ruského kola, jak se ukázalo předešlého večera). První zastávka byla u Staré kulturní ulice, která je zdařilou replikou historické čínské ulice. Je uzavřená pro dopravu a je v ní nepřeberná spousta krámků a stánků s pouličním občerstvením, různými řemeslnými výrobky od vějířů po všechny druhy amuletů a náramků s polodrahokamy i starožitnostmi, u kterých jen velmi zkušené oko rozpozná falšovanou patinu.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do loňského léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září minulého roku pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Některé vázy vypadaly náramně lákavě, ale nakonec zůstalo jen u nákupu rádoby historických mincí a krásného kaligrafického štětce pro mou kamarádku malířku. Taky jsem koupila červené typické střapečky pro štěstí s malicherným potěšením, že už umím smlouvat o ceně. Znovu na loď a dál po řece až k italské čtvrti. Nevím tedy proč zrovna italské, protože krom pár pizzerií a několika imitací malých benátských vil v ní převažovaly německé pivnice. Jedna z nich byla vzata na milost, protože v ní stála venkovní pípa s točeným- plzeňským! První půllitr do mě zahučel tak radostně, že by mi chuť záviděla i paní Vašáryová alias paní správcová z Postřižin. Pak už jenom procházka po nábřeží, většina lidí měla v teplém podvečeru zuté boty a brouzdala se mělčinou řeky, ve které se proháněli plavci riskující střet s proplouvajícími vyhlídkovými loděmi.
Přesuny se tentokrát konaly výhradně metrem, to v Tianjinu je druhé nejstarší pevninské po pekingském, i tak je ale mladší než pražské, bylo otevřeno v roce 1984. Moc neasijských turistů jím asi nejezdí, byli jsme vděčným objektem pozorování spolucestujících, zvlášť malých dětí. Při pokusu o komunikaci většina z nich instinktivně vrtěla hlavou a odtahovala se. Že by je rodiče strašili před spaním blonďatými hlavami!?
  |
U hotelu probíhaly dozvuky svatby, nevěsta měla zcela princeznovské šaty a k nim – domácí papuče. Svatebčané byli oblečeni dost různorodě – od lakýrek a pěkně padnoucích obleků až po sportovní trička a džíny. Na naše poměry byl svatební večer tichý, nehlučný, bez hudby, bez zábavy. A s desátou hodinou umřel úplně. Měla jsem pocit, že svatba měla mít evropský ráz, ale trošku nevěděli jak na to, a dekorace zahrnující všechny myslitelné cedulky ve francouzštině to nespasila.
Je pravda, že i já se skleničkou bílého a na zahradní židli jsem toho večera na chvíli podlehla „evropskému“ pocitu. Těžko ho definovat, ale jsem si jistá, že mých nonstop 10 měsíců v Asii v tom hraje velkou roli… Nic naplat, řečeno s českým géniem začínám se těšit domů, do Prahy (nikoliv však do Podolí).
Tady se bude oddávat a má to vypadat co nejvíce evropsky
