ČÍNSKÝ ŠOK: Lekce čínštiny v univerzitní kavárně a objednávání teplých nápojů

Poprvé v životě jsem se ocitla na delší dobu v zemi, v níž se nedomluvím, ba ani si nic nepřečtu. Tedy pokud to není v pinyinu - hláskovém přepisu čínských znaků v latince, ale i pak nerozumím…

Podobně, ale znatelně méně ztraceně, jsem se cítila kdysi při své pedagogické premiéře ve Finsku. Tam mě ovšem zachraňovala latinka a nápisy ve švédštině (druhém úředním jazyce), ze které bylo leccos vydedukovatelné. Minimálně to, jestli si kupuju sýr, nebo máslo. Tehdy jsem si myslela, že „horší“ jazyk, než ten, ve kterém se vyslovují dlouze dvě souhlásky za sebou a i pro internacionální slova má svá slova (puhelin=telefon), mě nemůže potkat. No, člověk nedohlédne za roh budoucnosti…

Darina Ivanovová Darina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do letošního léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.

Vyzbrojená angličtinou středně komunikativní úrovně (ano, fandím si) jsem se pobytu v Číně neobávala, však se domluvím. Můj jediný předchozí kontakt s Čínou bylo pár overstopů v Šanghaji, kde jsem se přece dohovořila! 

První, co jsem pochopila, bylo, že Peking není jazykově to, co kosmopolitní Šanghaj. A že se tady domluvím akorát tak s „Čechoslováky“, se zahraničními kolegy a s hrstkou univerzitních zaměstnanců, kteří mají kontakt s cizinci v popisu práce. A samozřejmě se svými studenty, kteří se učí anglicky. Frustrující, a to i ukazování počtu na prstech vypadá úplně jinak. Mohli by vyprávět ti, kterým místo dvou piv přinesli osm kousků…

A tak jsem si slíbila, že jakmile se zaběhnu v práci, začnu se učit čínsky. Původní myšlenka, že budu moct chodit na kurz čínštiny na univerzitě, se ukázala jako nerealizovatelná kvůli mému rozvrhu a časové vytíženosti. Zabíhání se klasicky protáhlo, a tak jsem v letu chytala alespoň základní pozdravy a zdvořilostní fráze. Stále mě však strašila slova holandského expata ze zahradní slavnosti na české ambasádě na konci září, že pokud se nezačnu učit do 6 neděl po příjezdu, už se k tomu nikdy nedostanu.

Nakonec dala do pohybu mou jazykovou sinizaci milá čínská kolegyně, která se zmínila o jedné studentce češtiny a čínštiny, která by se ráda po univerzitě věnovala výuce čínštiny pro cizince. Já bych tedy mohla být jejím prvním experimentálním výukovým králíkem. Domluvila jsem se se slovenskou kamarádkou, abych v tom neštěstí nebyla sama, a začaly jsme, my tři ženy. A vlastně tři učitelky. 

Okamžitě jsem pochopila své soukromé studenty z dob nedávných, kteří se mnou ochotně trávili příjemný čas, aniž by si pamatovali cokoliv z předchozí hodiny češtiny. I já se s prázdnou hlavou na hodinu čínštiny těším. A taky bych nevěřila, že dvě rozchechtané studentky zralého věku bude jednadvacetiletá učitelka co pět minut pacifikovat slovy: „Calm down!“ 

Moje slovenská kamarádka velmi záhy vyslovila teorii, že díky nám to děvče nebohé pravděpodobně přehodnotí své budoucí profesní plány. Zatím se drží a po čínsku nás neustále chválí a chválí, přestože já dobře vím, že fakt není za co.

Na lekce čínštiny se scházíme v univerzitní kavárně, kde se prvních pár minut výuky cvičíme v objednávání našich oblíbených teplých nápojů. Zdá se, že naším jediným pokrokem v čínštině je tedy zatím to, že se umíme představit, pozdravit, rozloučit, poděkovat a objednat si „kafé nátché“ (caffe latte), „naj tčá“ (mléčný čaj) a „móčchá nátché“ (matcha latte). Velmi užitečné, zvlášť když se v noci nutně potřebujete domluvit s taxikářem…