Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

ČÍNSKÝ ŠOK: Pekingská moderní architektura, žádný déšť a všudypřítomný prach

Cestování

  5:27
Jaké to je přijet do Číny a začít zde žít a pracovat? O své postřehy, problémy, ale i úsměvné momenty se s čtenáři serveru Lidovky.cz podělí vysokoškolská vyučující Darina Ivanovová.

Interiér vchodu do Národního divadla foto: Darina Ivanovová

Přiznávám, že o Pekingu jsem věděla před svým příjezdem pramálo, protože nikdy nebyl středobodem mých cestovatelských plánů. A jak už to tak v životě bývá – odříkaného chleba největší krajíc. V mých představách při vyslovení názvu Peking figuroval maximálně obrázek Náměstí Nebeského klidu a Zakázaného města. A z moderní architektury jen Ptačí hnízdo. Zbytek byl zastřen smogem, který byl pro mě synonymem k jménu čínské metropole.

Logicky tak bylo prvním překvapením, že i tady je docela často modré nebe a sluníčko. Druhým překvapením byl počet a velikost parků, stejně jako starostlivost o zeleň ve veřejném prostoru. Jak jsem pochopila, zvýšená péče, zvlášť zavlažování, jsou nezbytné, aby vůbec stromy a květiny přežily. V Pekingu bylo na podzim skoro pouštní sucho, od konce srpna tu pršelo jen třikrát, z čehož s jedním deštěm jsem se k mé lítosti minula, neb jsem právě dlela mimo Peking. 

„Bambusová“ budova Shellu
Nejvyšší budova China Zun

Nikdy bych nevěřila, že mi déšť bude tak chybět. Absence deště s sebou nese příšernou prašnost, všudypřítomný prach nemá co spláchnout. No a když do toho ještě zafouká (a to celkem často), plíce a okenní parapety truchlí. O mých (povětšinou původně černých) botách nemluvím…

Dalším objevem pro mě byla pekingská moderní architektura. Při modernizaci Číny se prý na Peking pozapomnělo, moderní stavby ho začaly oživovat až s příchodem olympiády. Krom Ptačího hnízda jsem při jedné z procházek viděla budovu státní televize CCTV, která stojí nedaleko stále nedokončené nejvyšší stavby Pekingu. Budově televize se hanlivě říká „Trenýrky“, já bych řekla, že spíš tvarově připomíná podvlíkačky. Mně osobně se tahle rozkročená stavba opravdu líbí, pochází od nizozemsko-německého týmu architektů. 

Darina Ivanovová

Darina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do letošního léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.

Darina Ivanovová

Odráží v sobě své další skleněné sousedy, náklady na jejich věčné mytí si při zdejší prašnosti vůbec nedokážu představit. Jedním z blízkých sousedů je zmiňovaná neotevřená nejvyšší budova Pekingu (v žádném případě Číny) s názvem China Zun. Štíhlou, v pase projmutou stavbu, jsem viděla poprvé v zářijovém slunci. Byla to láska na první pohled. Elegantní, svižný tvar v kontrastu s okolními, oproti ní poněkud robustními budovami. Pobavilo mě její zakončení, tedy nejnižší patra, viditelné jen z bezprostřední blízkosti. Podobá se rozvlněné, nebo snad nazdvižené sukýnce. Budova měla být dokončena a otevřena v roce 2018, do jehož konce zbývají 3 týdny. O tom, proč byla její stavba pozastavena, jsem slyšela různé teorie. Jedna z nich je, že z veřejně přístupné vyhlídky v nejvyšších patrech by byla dohlédnutelná místa, která mají být očím turistů skryta.

Národní divadlo je další nová stavba, která mě nadchla svou originalitou. Obrovská budova oblého, vejčitého tvaru jakoby pluje v jezírku, které ji obklopuje ze všech stran. Má netradiční vchod, vchází se do ní podzemím, autorem je tentokrát francouzský architekt. Kochala jsem se touhle budovou natolik, že jsem na ochozu před jezírkem zapomněla svoje dioptrické brýle na čtení. Když jsem se pak pro ně vracela za padajícího soumraku z blízkého Náměstí Nebeského klidu, byla jsem odměněna ještě krásnějším pohledem než za denního světla. Brýle tam samozřejmě už nebyly, pohádka se nekonala.

Národní divadlo v Pekingu
Autor: