V hotelu mě překvapil robot, který se mnou nastoupil do výtahu a celou cestu do 30. patra se mnou švitořil čínsky, tedy spíš na mě, protože odezvy se nedočkal. Při dalším setkání se mě optal (jak mi bylo přeloženo), zda mě smí doprovodit na snídani. Odmítněte takového fešáka!
Ač nejsem pověrčivá, datum s číslovkou 13 opravdu nebylo šťastné. Pro mě začalo nešťastně už samotným časem vstávání před pátou hodinou a absencí ranního voňavého kofeinu, hotelová restaurace ještě spala svůj sen a my jsme jen vyfasovali improvizovaný studený balíček na cestu (a v něm místo kávy jogurtový nápoj s melounovou příchutí). Naše cesta mířila na jednu ze čtyř buddhistických svatých hor – E-mej-šan, jejíž výška lehce překonává 3 tisíce metrů, a k nejvyšší soše Buddhy na světě – k lešanskému Buddhovi. Oboje patří ke světovému dědictví UNESCO. Jak se později ukázalo, Buddha asi usoudil, že obojího nejsme hodni.
Darina IvanovováDarina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do letošního léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.  |
Po šesté náš autobus vyrazil z Chengdu ke kýženému cíli, aby nám po takřka dvouhodinové jízdě bylo oznámeno, že dálnice byla dnes uzavřena. Budeme se tudíž mnohem pomaleji motat po okreskách, a tak je nutno jeden z našich cílů vyškrtnout z itineráře. S těžkým srdcem byl obětován lešanský Buddha. Dovětek k uzavřené dálnici – byla na ní mlha, a tak byla jednoduše uzavřena až do rozplynutí mlhy, v Číně běžné opatření (a výraz velké důvěry v řidičské umění spoluobčanů). Uzavřenou dálnici jsem zažila už v zimě, důvodem bylo tenkrát náledí.
Když naše čínsko-československá expedice dospěla k úpatí hory (prý) posázené kláštery, dal se už jen parafrázovat začátek večerníčku Rákosníček –„ za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál….“. Přestoupili jsme na místní shuttle bus, jehož řidič s námi vytáčel serpentýny, které v polovině tonuly v mlze, aby nás vyvezl tam, kam poutník dospěje po dvou dnech stoupání. Má kamarádka pravila, že radši usne, aby byla ušetřena vyjukaného sledování aut a autobusů, které se nečekaně vynořovaly v protisměru z mlíka před námi na úzké horské silničce. Následně jsme po turistických chodníčcích za vydatného mrholení vystoupali ke kabinové lanovce (po cestě zakoupeny slušivé pláštěnky, Číňané kupovali i igelitové návleky na boty, které podle mě sice chránily boty, ale umocňovaly nádherný skluz na mokrých kamenech stezky).
  |
U konečné lanovky jsme se pokochali billboardy s foty panoramatu, které nám Buddha ten den odepřel. Buddhisticky vyrovnaným poutníkům to, jak se zdálo, vůbec nevadilo. Při funivém výstupu na náhorní plošinku jsme se minuli s jedinými neasijsky vyhlížejícími turisty od opuštění Chengdu. A co myslíte? O pár sekund později se z mlhy pod námi ozvalo pražsky protáhlé tázavé zvolání: „Českóóó!?“. Byly jsme tak překvapené (my tři spolucestovatelky), že má slovenská kamarádka radostně popřela svůj původ a zahlaholila: „Českóó!“. A kdesi zdola už jen dolehlo přání hezkého výletu, což vzhledem k meteorologickým podmínkám balancovalo na hranici černého humoru. I opice, před kterými jsme byli několikrát varováni, do té sloty nevystrčily čumáky.
Přes nepřízeň počasí byla cítit mystičnost místa a nastaly i humorné momenty, kdy například na vrcholu hory průvodkyně mávla kamsi do cárů bílé hmoty za sebou, ať vejdeme ještě do kláštera. Vyrazili jsme daným směrem, ale bylo tam neproniknutelné bílé nic. Zmateně jsme se zastavili a průzkumnicky se rozešli různými směry. Do kláštera jsem pak takřka narazila čelem a svolala ostatní k jeho obhlídce. Kamarádky tam prý pohovořily s nejkrásnějším mnichem svého života. No jak říkám, mystika!
