17. listopadu 2018 5:49 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

ČÍNSKÝ ŠOK: Zaplavat si ve veřejném bazénu? Musíte složit zkoušku

Ptačí hnízdo | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ptačí hnízdo | foto: Darina Ivanovová

Jaké to je přijet do Číny a začít zde žít a pracovat? O své postřehy, problémy, ale i úsměvné momenty se s čtenáři serveru Lidovky.cz podělí vysokoškolská vyučující Darina Ivanovová.

Má kamarádka sinoložka tvrdí, že je to výhoda nebýt zatížená žádnou předchozí zkušeností s Čínou, že ona už je příliš „ponořená“. Asi bude mít pravdu. Skýtá to ovšem i momenty, kdy v běžném životě objevuju věci tisíckrát objevené, zakouším slasti i strasti objevitele, aby mi pak byl můj čerstvý objev kontinentálních rozměrů dovysvětlen a shrnut výše uvedenou kamarádkou do lakonické, jednoduché věty s mateřsky něžným podtónem. Mám ji za to ráda.

Jedna z mých prvních výprav po Pekingu vedla do olympijského areálu ke stavbě, kterou jsem obdivovala daleko dřív, než po její zmenšenině u Olbramovic byla pojmenována známá kauza. Ptačí hnízdo, oficiálním názvem Národní stadion, je pravděpodobně první stadion, který zažije otevírací ceremoniál letních i zimní olympiády (2022). 

Darina Ivanovová

Darina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do letošního léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.

Darina Ivanovová

Vjem „naživo“ nezklamal, celý ocelový kolos působí lehce a vzdušně, i když už lehce omšele. Se vstupenkou se dostanete i dovnitř na samotný stadion. Nevím, jestli je tak důmyslně konstruované hlediště či se jednalo o optický klam, ale fakt se zdálo, že druhý konec atletického oválu byl lehce a jasně dohlédnutelný. Se setměním se dá projít i po ochozu v úrovni střechy, na to se ještě těším. Večer se mění barva podsvícení stadionu stejně jako u protilehlé budovy – Water Cube (Vodní kostky), která skrývá kromě aquaparku a výstavních prostor i to nejdůležitější- plavecký bazén. Její design pláště připomíná vodní bublinky. A co mě překvapilo -povrch je měkký na dotek, jedná se o speciální tvrzenou fólii naplněnou vzduchem.

Bazén je funkční pro veřejnost, dvě hodiny plavání za 60 juanů. Jak jsem měla zjistit později – dvě hodiny úmorného plavání. Manžel neodolal představě zaplavat si ve stejném bazénu jako osmkrát vítězný Michael Phelps a mě jako vodomila přesvědčovat dvakrát nemusel. Personál u vchodu do bazénu nemluvil anglicky, a tak nám předložil písemné instrukce na kartónu ohledně chování v bazénu v angličtině, souhlasně jsme zamručeli, že rozumíme (aniž bychom zvýšili pozornost) a vydali se k odděleným vchodům. Pak už se naše zážitky rozcházejí. Šatna mě zaskočila svým sparťanským nekomfortem, ale už jsem si štrádovala k bazénu, rozdělenému podélně na mělkou (asi 1 metr) a hlubokou část, suverénně tedy k té hlubší. 

Personál u vchodu do bazénu nemluvil anglicky, a tak nám předložil písemné...
Jedna z mých prvních výprav po Pekingu vedla do olympijského areálu ke stavbě,...

Na vítězném postupu mě zarazil plavčík, který mi ukázal další příkaz – chceš-li plavat v této části, musíš složit plaveckou zkoušku, tři bazény na jeden zátah nebo šlapání vody s rukama nad hlavou půl minuty. Přišlo mi to docela vtipné, že mě - PLAVKYNI, bude někdo prověřovat, zvolila jsem druhou variantu. 

Vážnost situace mi došla, když si plavčík stoupl nade mě se stopkami a ve stejnou chvíli vykázal nekompromisně z vody jiného, čínského adepta, jako nezpůsobilého. Zkrátím to – první pokus nebyl uznán, protože jsem při šlapání kousek poodplavala, druhý protože jsem se dotkla vztyčenou dlaní stěny bazénu, třetí pokus byl už otázkou cti a rozhořčeného ponížení. Zadařilo se. Manžel stále nikde. 

Nezbývalo než začít pendlovat v určené dráze. A občasný pohled vzhůru k proskleným venkovním ochozům, zda tam neuvidím manžela, který mohl „doplavat“ na absenci plavecké čepice. Nakonec jsem ho, nephelpsovsky ufuněná po pár bazénech v rekreačním tempu, spatřila ve vedlejší mělké části, s totálně naštvaným výrazem ve vypůjčené otřepané čepici. Jak se ukázalo, pro plavání v hloubce bylo zapotřebí průkazky s fotem, která se měla u oné části bazénu předložit. Což manželovi rukama nohama sdělili, když už měl plavky na sobě (a my oba u vchodu svorně pominuli). 

Myslím, že velmi dobře pochopili, co jim na to řekl, a pustili ho dál. Ne tak další zaměstnanec, který po něm požadoval čepici. Manželova tvář pravděpodobně už hovořila za vše, takže jiný, chápavější zaměstnanec už za ním běžel a nabízel ji zdarma k zapůjčení. Stejně však potupně skončil v mělké části, co taky jiného, bez průkazky… Vydržela jsem plavat jen o půlhodinky déle než manžel, který znechuceně opustil slavný bazén, řka, že bude zatím promazávat fotky.

Netuším, zda plavčíka přemohl můj suverénní nástup do bazénu, či se mu zželelo Evropanky, pravda je, že mně byl daný dokument prominut. Zkouška zdatnosti mě ale neminula. Během ní jsem si okamžitě vzpomněla na vyprávění výše zmíněné kamarádky, jak kdysi plavala pod dohledem věkovitého plavčíka v univerzitním bazénu při stejné zkoušce. A já to pokládala za vtipnou historku z dávných časů.

Darina Ivanovová

Najdete na Lidovky.cz