Poprvé na něj míříme z malého města Tasiilaq vzdáleného přibližně hodinu a čtvrt plavby rychlým člunem. Když dorazíme k rozpadlému molu a vypneme motor, první, co vnímám, je klid. V bezvětří se hladina moře bez jediné vlnky leskne jako zrcadlo. Dokonce ani ptáky nezahlédnu létat po obloze.
  |
Mrtvá krajina je děsivá a zároveň překvapivě nádherná. Ve srovnání s obrovským prostorem, který mě obklopuje, vypadá jeden a půl kilometru dlouhá přistávací dráha na břehu fjordu jako skákací panák z dětského hřiště.
V období druhé světové války mezi lety 1942–1947 zde byla vybudována letecká základna americké armády kódově označovaná jako Bluie East Two. Některé zdroje odhadují, že Američané v Grónsku vybudovali až kolem třiceti základen, radarových a meteorologických stanic. Z toho tři byly letecké.
K navigaci, meteorologii a také k dotankování letadel mířících z Ameriky dál směrem k Evropě sloužila i základna Bluie East Two. Proto tady kromě opuštěných vojenských aut a budov zůstaly po konci války desítky tisíc převážně prázdných barelů od leteckého paliva. Pětasedmdesát let je postupně pohlcuje příroda.
Zdálky opravdu vypadají jako podivné rezavé rostliny obepínající skály. Fascinovaně si prohlížím vraky vojenských aut. Jsou jako sochy barevně sladěné s okolní krajinou. Na neutěšenou situaci na někdejší základně upozornil v letech 2014–15 americký fotograf Ken Bower. Hlavně na sociálních sítích tím vyvolal velký ohlas. Nátlak veřejnosti po zveřejnění reportáže donutil politiky problém řešit.
Další základny čekají na objevení
Pod nohama mi praskají střepy rozbitých lahví od coca-coly. Mrazivý klid najednou naruší kovové skřípění, které vydává rozpadající se železná konstrukce bývalého hangáru. Údolím, které je obklopené přes čtrnáct set metrů vysokými štíty, se nese jako nářek připomínající, že sem nepatří.
Teprve teď, když už se zdá, že si příroda dokáže poradit, začínají na místo připlouvat dánské nákladní lodě a odvážet odpad, který po sobě američtí vojáci zanechali. Někteří z místních obyvatel mají „americké květiny“ rádi a proti jejich odstranění protestují. Říká mi rybář který nás sem přivezl. Už je ale nejspíš pozdě.
Dánská vláda podepsala závazek, že během několika příštích let nepořádek odveze. Přebírá tak odpovědnost za to, že Američanům základnu, která pomáhala chránit Evropu i Grónsko, dovolila postavit. Je tedy poslední šance vidět jeden z mála příkladů, ve kterém začíná mít příroda navrch v boji s lidskou bezohledností.
Když se na základnu jedu podívat podruhé, nechtějí mě sem kvůli přípravám na odklízecí práce pustit. Nakonec usmlouvám alespoň necelou hodinu času. Další bývalé vojenské základny, radarové a meteorologické stanice v nekonečné a jen těžko dostupné Grónské krajině ale na svoje objevení teprve čekají.
