Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Domů se v Portugalsku chodí až za světla, říká Češka

Češi v cizině

  7:00
Kateřina Schauerová se do Portugalska přestěhovala, protože chtěla poznat další evropský stát. Do Česka se většinou vrací na zimu a pak zase cestuje. „V menších městech se mi stalo, že nás spojovali s Ruskem případně se jim vybavilo Československo. V Lisabonu a v mužském kolektivu jako první zaručeně zazní Karel Poborský, legenda místního klubu FC Benfica,“ říká. Server Lidovky.cz přináší další díl seriálu Češi v cizině.

Kateřina Schauerová foto: Archiv Kateřiny Schauerové

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Na první den si vzpomínám naprosto přesně, let měl téměř pětihodinové zpoždění a já se dostala na místo pobytu asi ve čtyři hodiny ráno místního času. Byla jsem naprosto uchvácená tím, jak mi bez zaváhání všichni pomohli, i když nemuseli. Předem domluvený odvoz z letiště platil, ubytování platilo, taxikář mi odnesl kufr až do výtahu. Všichni se usmívali a byli nápomocni, jako bychom byli staří přátelé, přestože jsme se viděli poprvé. Uprostřed noci. Nic podobného se mi jinde nestalo. Další vzpomínku mám z následujícího dne, kdy jsem se poprvé vydala zkoumat okolí. Na každé druhé restauraci byl v nějaké podobě poutač „Choco Frito“ a já si říkala, co to proboha může být, smažená čokoláda? Ve skutečnosti se jedná o nejtypičtější místní pochoutku, smažené sépie. Výborná záležitost, musím říct. Nicméně to prvotní zmatení mysli opravdu stálo za to.

Kod je Kateřina Schauerová?

Vystudovala humanitní obor na Střední odborné škole Sociální Péče a vzápětí se vydala do světa „na zkušenou“. Z původně plánovaných 6 měsíců ve Velké Británii se staly téměř tři roky. Po návratu do Čech pracovala dva roky na pobočce jednoho z mobilních operátorů a poté rok ve finančním sektoru. V roce 2013 je jí podařilo dostat se do odvětví, které ji opravdu zajímá a baví, a to videohry. Několik měsíců strávila v Madridu, kde získávala zkušenosti u jedné z nejznámějších společností v tomto oboru – Electronic Arts. Následovalo krátké intermezzo zprostředkování zahraničních obchodních styků pro český e-shop a nyní je zpět ve videoherním průmyslu, kde působí jako komunitní manažerka pro jednu z nejhranějších on-line her současnosti. Český trh však po několika měsících vyměnila za severoamerický. Pracuje přes internet, což jí umožňuje vcelku pohodlně cestovat. Zpravidla jde o dlouhodobější pobyty. Cestování patří vedle videoher k jejím největším koníčkům.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Nedá se říct, že bych s tím narazila, protože jsem se se stejným zvykem setkala již dříve ve Španělsku, a v o něco málo chladnější podobě i v Polsku, nicméně poměrně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem si opět přivykla na instantní objetí a polibky při seznamování. S nataženou rukou jsem si ze začátku často připadala jako z jiného vesmíru, protože nepochopena zůstala viset ve vzduchu a místní zrozpačitěli.
Spíš bych to otočila, totiž co bylo krajně nezvyklé pro mě. Mám ráda noční život, tady všechno oproti Česku ožívá později, dokonce tak pozdě, že už je to vlastně brzy. S partou přátel jsme trávili příjemný večer u jednoho z nich, který i vařil, (mimochodem to bylo poprvé, co jsem ochutnala jedno z místních tradičních jídel – vařené šneky), a poté jsme se vydali do víru města. V místní hospůdce jsme pokračovali zhruba do čtvrté ráno, když někdo navrhl zajít ještě na diskotéku. Když jsme tam dorazili, místo bylo poloprázdné. Nepřekvapilo mě to, takto to obvykle vypadá i v Česku. Kamarád se ke mně naklonil a zakřičel mi do ucha, že jsme tam bohužel moc brzo. Myslela jsem, že jsem špatně rozuměla, nicméně o hodinu později klub skutečně praskal ve švech. Domů se tedy zásadně chodí jako slušní lidé, za světla. Také mě překvapilo, že téměř nikde v obchodech nenajdete vyvěšené otevírací hodiny. Prostě tam buď někdo bude, nebo ne. Doporučuji zejména v menších městech nezkoušet něco sehnat mezi jednou a třetí odpoledne, pravděpodobně neuspějete. Dále se často setkáte s tím, že se při vstupu do bytu nezouvá. Vlastně to po nějaké době chápu, ráda chodím naboso a doma tak mám plosky nohou věčně olepené všudypřítomným pískem.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Do Česka se v posledních letech vracím na zimu, stejně je to v plánu i tentokrát. Přátelé se smějí, že jsem takový přelétavý pták naruby. A vlastně mají pravdu. Mimo to létám moc ráda, i když už jsem se dopravovala vším možným, včetně jedné čtyřdenní cesty náhodným kamionem, na kterou dodnes ráda vzpomínám. Cestou zpět mám ještě v plánu navštívit na pár dní Paříž, mám už zaplacenou letenku. Z Francie už se do Česka nějak dostanu. Pravděpodobně spolujízdou. Většinou mě po čase něco táhne zpátky do rodné země, nicméně brzy po aklimatizaci zase ven. Portugalsko mě tak okouzlilo, že se tu možná příští rok zase ukážu. Jídlo, počasí, kultura a v neposlední řadě spousta skvělých lidí, které jsem měla tu možnost poznat. Lákají mě ale i další místa, aktuálně rozpracovaný seznam nápadů má čtyři položky, kromě Evropy se tam objevuje i něco v Americe a Asii. Nechám se překvapit, většinou věci tak nějak plynou a já sem tam zalovím a něco vytáhnu.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
I když si v české kuchyni nijak obzvlášť neholduji, po půl roce mi neskutečně chybí svíčková i vepřo-knedlo-zelo. Možná to bude způsobeno i tím, že si sama pro sebe v podstatě nevařím. Přátelům jsem ale uvařila guláš, pěkně z hovězího. Bohužel bez knedlíku. Přesto byli nadšení. Chystám se také na bramboráky. Obecně mi místní pokrmy velmi chutnají, jsem všežravec a ráda zkouším nové věci. Navíc žiju pár minut od oceánu, ryby a ostatní mořské plody jsou tu jednoduše všude. Nepřeberné množství rozličných druhů. Tresku, portugalsky bacalhau, tu najdete všude. Místní vám řeknou, že mají na každý den v roce jiný recept a nebudou daleko od pravdy. Taky potkáte kraby, makrely, olihně, sardinky. Pokud se v době oběda procházíte městem, klidně se vám může stát, že v úzké uličce hned za náměstím narazíte na rodinku, která si venku právě griluje nějakou tu rybu. A sedí u toho na gauči, který evidentně pro tuto příležitost vynesli z obýváku. Možná vás i pozvou ke stolu. Proto to tu miluji. Další atypickou záležitostí jsou podniky zvané Pastelaria. Dalo by se to popsat jako mix hospody a cukrárny. Najdete je na každém rohu. Jde o velmi oblíbené místo setkávání lidí, hlavně starší generace. Kdo má rád sladké, určitě musí ochutnat Pastéis de Nata, košíček z listového těsta plněný pudingovým krémem ze žloutků. Úplně nejlépe pak uděláte, pokud si na jeden či dva dny zajedete do lisabonské čtvrti Belém, po které dostal své jméno – Pastéis de Belém. V malé pekárně na rohu jich údajně denně prodají několik tisíc, čemuž není těžké uvěřit, jelikož je tam neustále fronta. Dostanete je ještě teplé s malým balíčkem skořice. Naprosto úžasná záležitost.

Češi v cizině

Sledujete rubriku Češi v cizině a zdá se vám, že v seriálu některé země chybí? Jsou to zrovna ty, ve kterých žijete? Ozvěte se nám.

Pokud se s námi chcete podělit o svoje názory a dojmy, napište nám na adresu cesivcizine@lidovky.cz. Uveďte svoje jméno a krátce popište místo, kde žijete a důvod, proč jste do zahraničí odjeli. Jako předmět zprávy uveďte "Češi ve světě".

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Děti nemám, nicméně do budoucna bych si určitě přála, aby byly kosmopolitní. Život je potom řekněme jednodušší. Nevadila by mi ani bilingvní domácnost, v podobné jsem sama vyrůstala a určitě to beru jako velké plus. Děti jsou schopny všechny informace nasávat a zpracovávat s lehkostí, jakou jim můžeme jen závidět.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
To záleží na tom, kde a před kým to řeknete. V menších městech se mi stalo, že nás spojovali s Ruskem, případně se jim vybavilo Československo. V Lisabonu a v mužském kolektivu jako první zaručeně zazní Karel Poborský, legenda místního klubu FC Benfica. Velmi mě překvapilo, jak často slýchám o Milanu Kunderovi, nejčastěji ve spojitosti s jeho Nesnesitelnou lehkostí bytí. Poměrně hodně mých zdejších přátel navštívilo Prahu nebo alespoň znají někoho, kdo ji navštívil a pochvalovali si ji. Jediné mínus jsem zaznamenala na adresu pražského orloje. Že prý je přeceňován. Nechci působit jako kulturní barbar, ale ani mě tato naše památka neoslovila, takže jsem se vlastně nedivila.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politika jde upřímně mimo mě, takže nejsem nejvhodnějším kandidátem na zodpovězení této otázky. Obecně si troufám říci, že zdejší politická kultura se od té české nijak zásadně neliší. Zaujalo mě, jak se země snaží udržovat velmi úzké vztahy s ostatními portugalsky hovořícími zeměmi, s nimiž ji spojuje také společná historie. V té souvislosti je cítit, jak jsou Portugalci na svou historii hrdí. Objevitel a mořeplavec Vasco da Gama je zde snad nejčastěji skloňovanou a zřejmě nejuznávanější historickou postavou.

Autor: