S až posvátnou úctou obdivovali sněhovou čepici Kilimandžára, kterou proslavil Ernest Hemingway, a usrkávali přitom gin s tonikem. „Byla to cesta do ráje,“ rozplývají se v rozhovoru s agenturou DPA. Před cestou zpět do Evropy však mají mladí Finové v plánu navštívit ještě jednu turistickou atrakci: mučicí komory ugandského prezidenta Idiho Amina.
Vyhynulá zebra kvaga se vrací do africké přírody |
Paavo a Hanna stojí před šachtou vedoucí do červené půdy ugandské metropole Kampaly. Je zima. „Toto jsou mučicí komory Idiho Amina,“ vysvětluje průvodce Allan Kakembo s rutinou muže, který podobné prohlídky pořádá již pět let. „Zahynulo zde až 25 tisíc lidí: Zastřelili je, ubili klacky, rozsekali mačetami,“ říká.
Idi Amin se k moci v Ugandě dostal po puči v roce 1971 a brzy proslul pod přezdívkami africký kat či Hitler Afriky. Jeho hrůzovládě padly za oběť statisíce lidí. Teprve v roce 1979 učinil jeho krutostem přítrž zásah tanzanských vojsk.
Kakembův hlas se odráží od betonových zdí. Návštěvníci stojí uprostřed velké louže. Kakembo ukazuje na zem a říká: „Do vody pustili proud - dokonalá metoda, jak lidi mučit a zároveň jim zabránit v útěku.“ Návštěvě míst spojených s hrůzami a utrpením v nedávné minulosti se říká „temná turistika“. Je sice malým, ale rostoucím odvětvím turistického průmyslu. Čím dál víc lidí totiž touží spatřit hory kostí v památnících rwandské genocidy z roku 1994 nebo se projít po takzvaných vražedných polích Rudých Khmerů nedaleko kambodžské metropole Phnompenhu. Některé cestovní kanceláře organizují cesty do Černobylu, otrlí jedinci jezdí za poznáním do Iráku či Afghánistánu.
Brit Geoff Hann takové „dobrodružné cesty“ nabízí. Jeho kancelář Hinterland Travel se zaměřila právě na Irák a Afghánistán a pyšní se tím, že v roce 2015 zorganizovala „navzdory chaotickým podmínkám, které právě v regionu panují,“ devět cest do severního Iráku. Hannovi, který v této oblasti podniká již od počátku 70. let, jde prý hlavně o místní kulturu. Že jeho služeb využívají dobrodruzi, kteří chtějí cítit vůni střelného prachu, mu ale nevadí: „Hlavně, že obchod po pár letech stagnace zase roste.“ Hrůzovláda Idiho Amina, kterou od současnosti dělí jen necelé čtyři desítky let, se v Ugandě většinou zametá pod koberec. V temné kobce pod Kampalou není ani jediný panel s informacemi, které by popisovaly nepochopitelné události, jež se tu odehrávaly. Vše působí, jako by někdo oběti odklidil před malou chvílí.
Už několik let je ale zastávka v někdejším ugandském pekle pevnou součástí jednodenních výletů po metropoli. „Po uvedení filmu o Idim Aminovi Poslední skotský král to začalo,“ říká Kakembo. „Hlavně turisté z Evropy a Ameriky chtěli vidět, kde katan prováděl své zrůdnosti,“ říká.
Kakembo je ve skutečnosti malíř a sní o tom, že bude vystavovat v Evropě. Když ale obchod s hrůzou začal nabírat na obrátkách i v Africe, odložil štětec a paletu a nechal se přeškolit. A jeho nové zaměstnání se mu zjevně vyplácí. „V hlavní letní sezoně tu mám v mučicí komoře najednou třeba 30 až 40 turistů,“ říká. Ze vstupného v přepočtu asi 70 korun sice nic nedostane, „ale spokojení zákazníci dávají štědré spropitné“.
Allan Kakembo sní o tom, že průvodcovství brzy přenechá svému následovníkovi. Na facebooku se nedávno seznámil s člověkem, který chce jeho obrazy vystavit v Evropě. Na cestu do ní si ale nejdřív musí vydělat. Po prohlídce mučicí komory Kakembo finské turisty zavádí do své malé galerie. Jeho olejomalby jsou velké a pestré. Ukazují africkou každodennost. Taimisto a Meinanderová se ale jen krátce rozhlédnou a odcházejí. Kvůli umění sem totiž nepřišli.
