Embéčkem kolem světa. Bláznivý nápad?

Na začátku bylo…

Bláznivý nápad dvou studentů objet ve Škodě 1000 MB z roku 1969, neboli v „embéčku“ za 7 měsíců zeměkouli se zrodil příslovečně po vypitých pěti pivech v brněnské hospodě U kormidla. Přestože nám tehdy, jako studentům psychologie a žurnalistiky, bez jakékoliv technické znalosti aut, kteří se domluvili jen anglicky a na účtu disponovali dohromady asi mínus sedmi tisíci korun, nikdo nevěřil. O jeden a půl roku později jsme vyrazili z mého rodného Olomouce východním směrem. Naši čtyřicet let starou bílou dámu jsme pojmenovali „Julie“… Čekaly nás 4 světadíly, 22 zemí a 35000 kilometrů.

Říjen, Skovorodino, Rusko

Podvečer. Zuhelnatělé pahýly stromů - pomníčky brutálních cestářů, se tyčí v usínajícím slunci. Stavitelům připadalo příliš pracné stromy překážející realizaci dopravní tepny vykácet. Les raději vypalovali. Klestili tak cestu pro Amurskou dálnici - šestnáct set kilometrů hrůzostrašné polňačky spojuje dvě východosibiřské metropole, půlmilionovou Čitu a milionový Chabarovsk.

Rusové staví silnici více než čtyřicet let a až na dílčí úseky ji dodnes nedokončili. Potoky, řeky, kaluže. V zimě závěje a led, v létě bláto a prach. Výmol střídá díru a asfalt zůstává jen zbožným přáním. Jako by silnice materializovala zoufalství místních obyvatel, mnohdy potomků obětí komunistických čistek a vysídlování. Dlouhá, mrazivá zima, izolace, bezvýchodnost nuzného života a krásná, ale bezútěšná pustota Sibiře až příliš velkou část z nich přivedla k apatii spojené se dnem láhve vodky.

Bum. Křáp!, vrrrrrRRRRRRRRRRR!!!!

Ze zamyšlení mě probere prudký náraz podvozku. Julie vřeští v agónii. Okamžitě zastavujeme. Výfuk rotuje v objímce jako hadrový panák ve větru. Po pár zacloumáních mi jeho spodní díl zůstane v ruce. Můj slovenský druh, Martin jej schová do kufru.

Přepadne nás obava pramenící z naší automechanické neznalosti. Do nejbližšího lidského sídla je to čtyřicet kilometrů, tedy vzhledem ke kvalitě cesty dobré dvě hodiny řízení. Dojedeme? Nepřivodí zkrácený odvod zplodin Julii srdeční infarkt? Máme štěstí. Za půl hodiny se objeví nenápadná odbočka vedoucí do lomu. Julie zastaví v jeho středu. Dvě prastaré ocelové mašiny ozářené oranžovým světlem lamp skřípavě metamorfují kámen na štěrk. Ten drcen v bolestech kvílí, pláče nad ztraceným tvarem i nad svým osudem stát se součástí amurské dálnice.

Když se chce, všechno jde

Mašiny prožily nejlepší léta už před několika dekádami. Jejich konstrukce se rozpadá, výkon je mizivý. Pro místní vládu je však přijatelnější zaměstnat několik svářečů, než zakoupit nové stroje. V oblasti s alarmující nezaměstnaností tak zabijí dvě mouchy jednou ranou. Jednak vytvoří pracovní místa a také díl peněz určených na pořízení moderních hydraulických drtičů zbude na ukojení potřeb politiků a nekompetentních úředníků stavět si nová přepychová sídla.

Po pevném stisku ruky a kratším rozhovoru s blonďatým mužem, Dimou, se ujistíme, že ječící Julie je na správné adrese. Objímku ji svaří zdarma. Navíc nás ujistí, že auta na ulomený výfuk neumírají. Potom nás Dima pohostí polévkou a ustele nám na dřevěných lavicích v dělnické budce. Původním povoláním kněz po zbytek noci obsluhuje monstrózní stroje. V kraji se příliš málo věří v boha, než aby našel uplatnění jako kazatel. Jednodušší než přimět lidská srdce k víře je lámat kámen.

Na západ je cesta dlouhá

Když jsme plánovali naší cestu, domnívali jsme se, že Embéčko je natolik jednoduchý stroj, že nám jej kdekoliv na světě opraví. Tento předpoklad se ukázal jako správný. Rusové nám nejen vždy ochotně pomohli ale často nás i po několik dní hostili. Avšak ve Spojených státech Amerických už tomu bylo jinak...

Prosinec, Oregon Dunes, USA

„Ne. Bojím se, že zapadnu…,“odvětí mi v kempu majitel masivního, dvoutunového džípu s náhonem na čtyři kola a s navijákem. Přitom naše prosba byla snadno splnitelná: Sednout do auta, jet dvě stě metrů po asfaltce a tři sta metrů po písečné cestě a vytáhnout zapadlou, osmisetkilovou Julii.

Druhý Američan s podobným těžkotonážníkem nás kostrbatě přesvědčoval, že má vytahování aut zakázané. Třetí, poslední, nám doporučil zavolat si odtahovou službu. Zář televizních obrazovek v přistavených karavanech prozrazuje, že majitelé aut mají dnes večer na práci důležitější věci než záchranu cestovatelů v nesnázích.

Co si člověk neudělá, to nemá

Odtahovkou by se nám však náš ztřeštěný nápad udělat si na pláži večerní piknik značně prodražil. Navíc, jestli do rána nedokážeme Julii vyprostit, téměř jistě kolem pojede nějaký slídivý šerif, který nezapomene naše problémy náležitě dolarově ohodnotit. A tak za hlasitého rachotu vymontujeme čtyři víka z popelnic. Ani způsobený rámus nevytrhne obyvatele kempu od fanatického zaujetí virtuálním světem.

Dva monumenty. Embéčko a Golden Gate Bridge

Několik hodin pak střídavě podkládáme těžká víka pod zadní kola Julie. Crčí z nás pot, těžce oddychujeme. Kolem nás se majestátně tyčí obrovské písečné duny, matně se zrcadlí světlo ze srpu měsíce. Krůček, po krůčku se však vracíme na Highway Number 1, cestu obkreslující pacifické pobřeží a vedoucí do Mexika. Jen co Julii zbavíme nánosů křemičitého písku, objeví se šerif. O fous jsme unikli zákonné pokutě. V USA se totiž za blbost platí.

Všichni jsou už v Mexiku…

Děsivé historky o zavražděných, zmrzačených, mučených a unesených lidech a přebujelé korupci v Mexiku nás provázely celou cestou Spojenými státy. Snadno tak nabudete dojmu, že pokud z Mexika vyváznete pouze okradení, můžete mluvit o políbení Štěstěnou.

Opak byl pravdou. Julie se zde opět stala středem pozornosti místních. Přívětiví Mexičani nás zavalili tortilami, salsou a chilli a když už nás zastavil nějaký příslušník „zkorumpované“ silniční policie, až na výjimky to bylo jen proto, aby nám poradil cestu. Podobné to bylo v centrální Americe…

Leden, Masaya, Nikaragua

“STACIONARSE EN DIRECCION DE SALIDA“ (Volně přeloženo parkujte ve směru výjezdu). Nápis složený z černých tiskacích písmenek se skví na žlutém patníku. Julie k němu natěsno přirazí. Hrana kráteru s domorodým názvem Masaya je od ní vzdálená sotva pár metrů. Jako chřtán draka dští kvantum plynů, znemožňujících prohlídku obnaženého hrdla. Kouř vyzývavě obaluje bílý kříž označující místo, kde se pošetilý páter Francisco de Bobadilla marně excorcistickým zaříkáním snažil vyhnat ďábla ze sopky.

Zatímco ukládám balenou vodu do batohu, abych zajistil dostatek tekutin k výstupu na vedlejší vyhaslou, nachovou trávou porostlou sopku Comelito, k Martinovi přistoupí mladá policistka. Něco mu významně vysvětluje. Současně ukazuje na černý nápis na patníku. Naše „No Hablo espaňol!“ ji neodradí. Naštěstí se Martinovi podaří na parkovišti odchytit turistku, mladou Polku, která mluví španělsky.

„Prý máte auto otočit naopak, čumákem od kráteru“ překládá. „Proč?“ dožaduji se vysvětlení. „Abyste v případě erupce stihli ujet.“ Strčil bych ruku do horoucí lávy za to, že naše Julie by žádné erupci neunikla. Proto mi nezbývá, než věřit, že páter ďábla moc nerozzuřil.

Don´t worry be happy

Poslední překážku naší cesty kolem světa před návratem do Evropy představovala jihoamerická země - Guyana. Tato bývalá britská kolonie je mixem džungle, reggae, hinduismu, taoismu, viktoriánské Anglie a divokého západu prolezlého plísní. Britové sem totiž po staletí přiváželi osadníky z celého světa – sedm set tisícový národ se skládá z potomků Indů, Afroameričanů a Číňanů. Rasový guláš pak doplňují domorodí indiáni a několik set bělochů.  Nikdy jsem nenavštívil zemi, kde by vše tak bezostyšně nefungovalo. A nikde na světě jsem se nesetkal s lidmi, kteří by byli tak neskonale v pohodě.

Březen, Linden, Guyana

Přívoz zdolává zahnědlou řeku Tanutu. Masivní vor z trámů pohání napevno připevněný motorový člun. Palubu vyztuženou plechy obsadilo asi sedm osob, trojice aut a bagr určený na stavbu silnice – jediná, pět set kilometrů dlouhá spojnice mezi Brazílií a guayanským hlavním městem a přístavem Georgetown protíná džungli. Řidiči si o mostech i pevném povrchu můžou nechat jen zdát. „Šťastnou cestu! A nemějte obavy. U nás ať se přihodí cokoliv, první auto, které pojede kolem, vám pomůže! A dávejte si pozor na „pools!“ Zavolá za námi černý převozník poté, co okouzlen Julií, odmítne obnos za přepravu.

Co má na mysli, pochopíme, když pak o pár kilometrů dál stojíme u prvního z nich. Obrovitá kaluž s vodou barvy smetanového kapučína zabírá celou šíři cesty.  Zapomeneme na všechny doktorské poučky o pijavicích, parazitech a červech, co se vám zavrtají pod kůži a na boso „vystupujeme“ na nejmělčejší místo. I tam však z Julie musíme po průjezdu vylévat vodu. Navíc, se tento brodící postup každých několik set metrů opakuje. Když po zdolání jednoho z takových bazénku Julie zasyčí, zdechne a odmítá nastartovat, prudká diskuse na sebe nenechá dlouho čekat.

Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné

„Nabral si do motoru výfukom vodu a praskol válec,“ osočí se na mě Martin „To je blbost! Příště si to jeď sám!“ ohradím se. Sofistikovaná rozepře psychologa s novinářem se táhne celou dobu, než rozebereme karburátor a ošmirglujeme rozdělovač. Sedm společně strávených měsíců se hluboce podepsalo na našich vztazích. Neumíme si sice život jeden bez druhého představit, na druhou stranu někdy stačí jen málo, třeba povytažené obočí, nepřímý pohled, nervozita v hlase – a oheň je na střeše.  Zbytečně. V mezičase vyschnou elektrické obvody a Julie lehce naskočí. Pokračujeme dál.

V Rusko ochotně pomohl každý

Jen o pár kilometrů dál uvízneme v bahně. Protože hustota provozu je rovna jednoho vozidlo za hodinu, čekání vyplníme četbou. Hned to první disponuje překvapivými rozměry. Náklaďák dovážející materiál a pracovníky na stavbu cesty do vnitrozemí pomůže Julii vybřednout z bryndy. Pak se s Guyančany pustíme do srdečného rozhovoru. Nejenže nás nakrmí smaženými kuřecími křidélky, ale po dalších padesát kilometrů Julii v náklaďáku v těsném závěsu následují jako osobní vyprošťovací služba. Nutno dodat, že muži v tom čase měli budovat silnici.

Květen, Antverpy, Belgie

Julie konečně přeplavila Atlantik a teď si to s námi vesele upaluje po belgické dálnici. Domů dorazíme zítra. Maťo zabrzdí, čtyřicetiletá dáma poslušně zastaví u benzinové pumpy na předměstí Bruselu. Zatímco tankujeme, okukuje naše embéčko muž, který vystoupil z auta se slovenskou státní značkou. Jazykem vonícím domovem se zeptá, kdo jsme a odkud jedeme. Na naši odpověď, že jsme dva vysokoškoláci z Brna, zareaguje: „A to jste se nebáli jet s takovou kraksnou z Brna až do Belgie?“