„Za půl hodiny doraz do přístavu. Dva Dánové se tam jedou podívat, a když jim přispěješ, vezmou tě,“ překvapuje mě Peroni. Máme sice domluvené, že nás na základny těsně před odletem z Grónska vezme kamarád polárníka Miroslava Jakeše George, ale nechce se mi riskovat, že zrovna v ten den budou příliš vysoké vlny. Raději se na místo podívám dvakrát než vůbec. Hodinu a půl jedeme v dešti na odkrytém člunu. Představuji si, že nafotím kontrast mezi nádhernou přírodou a hrozivým odpadem, který po sobě zanechali američtí vojáci po konci druhé světové války. Když dorazíme na základnu, překvapí mě, jak krásné je to místo.
  |
Prázdné barely od paliva a vraky amerických vojenských aut se za víc než 70 let barevně propojují s přírodou. Zdálky barely vypadají jako rezavé rostliny obepínající skály. Zvlášť v kontextu tak obrovského prostoru. Místní jim proto říkají „american flowers“. Vojenská auta jsou jako sochy. Připadám si, že stojím ve venkovní expozici muzea moderního umění. V zálivu kotví červená dopravní loď. Má vše postupně odvážet. Alespoň auta bych nechal na svých místech, říkám si. Bojím se přiznat, že rád vidím v krajině po dlouhé době i něco jiného než jen omrzlý kámen.
Doslova hejna velryb potkáváme na zpáteční cestě. Některé plují jen pár metrů od člunu. Zpívají, vyfukují fontánky a plácají ocasy do vody, jak se nám snaží uniknout v hlubinách moře. Nezapomenutelná podívaná. Běhá mi mráz po zádech. Dánové euforicky vykřikují nadšením. Prší a fouká ledový vítr. Když řidič člunu zastavuje u sedmadvacáté velryby a cesta se protahuje, propadám zoufalství. Měl jsem se lépe obléci. Jen ať už nepotkáme žádnou další velrybu!
V přístavu mi pípne v kapse pozvání na večeři od Peroniho. Město Tasiilaq slaví 125. výročí od založení a on pořádá velkou oslavu. Do města se přistěhoval z Itálie před 40 lety a stal se legendární postavou. Zaměstnává ve svých podnicích spoustu Eskymáků a různě je podporuje.
Na stole mám připravené italské rizoto jako předkrm. Když ho dojím, servírka mi nese pečenou rybu. „Ale to jste nemusela, ani nemám hlad,“ blafuju radostně při pohledu na voňavé jídlo. Servírka se hned otáčí a mizí i s rybou v kuchyni. Peroni se směje mému smutnému pohledu. Ne tady znamená ne, vysvětluje mi.
Cestou z večeře jdu do sportovní haly na kraji města. Eskymáci společně slaví výročí. Pitvořící se tlustý komik v dámských šatech a zelenou parukou přivádí obecenstvo do euforického transu. Následné hodinové avantgardní tanečně-divadelní představení mladých umělců by se určitě stalo v Berlíně senzací. Poprvé slyším současnou avantgardní hudbu. Publikum ani nedutá. Na závěr večera přichází zase tlustý komik. Tentokrát převlečený za jeptišku. V ruce drží lahev vodky a opilecky žvatlá „Alelujá, alelujá!“. První scénka, které jakž takž rozumím. Krátký skeč bourá sportovní halu.
Jdu černou tmou. Nesvítí ani hvězdy. Najednou v dálce ozáří oblohu ohňostroj. Před stanem zase hledám v kapse klíče. Asi si nezvyknu.
