„Kdyby náhodou, zapal ji,“ udílí instrukce. Pokud bude podle něj medvěd „nažranej“, může jej rozbuška teoreticky zaplašit. Hned jsem klidnější.
  |
Grónsko: Ráj, ve kterém nechce nikdo žít |
Plujeme už téměř hodinu fascinující krajinou jako z pravěku. Cestou míjíme několik velryb, které dělají fontánky nad hladinou. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby nad námi proletěl ještěr. Říkám si, že tady bych určitě nechtěl, aby mě Eskymák vysadil a odjel pryč.
Na břehu malé zátoky uprostřed pustiny potkáváme skupinku malých kluků lovících ryby. Jejich rodiče sbírají na nedalekých stráních místní druh nesladkých borůvek. Přijeli do zátoky z asi dvanáct kilometrů vzdálené pobřežní vesničky Tiniteqilaaq. Idylický výjev bere brzy za své.
Odhadem šestiletý kluk nahodí vlasec, za půl minuty tahá z řeky rybu, šlápne na ni, škubnutím vytrhne vlasec a hází ji za sebe do bahna, v němž se ryba pár minut plácá, než vydechne naposled. Tak se to opakuje stále dokola. Kluci soutěží, kdo nachytá víc ryb. Přítelkyně Jakešova kamaráda Ivana se otáčí, aby se na to nemusela dívat. Vyrážíme nahoru údolím na místo, kde se utáboříme.
