25. května 2018 6:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Holeček o Nepálu: Prý klasika… Co to vlastně znamená?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Marek Holeček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marek Holeček | foto: Marek Holeček

Nu dobrá a co to slovní spojení „ normální klasika“ vlastně označuje. Něco ověnčeného historií, zapadané prachem, nebo s čím bychom si již neměli lámat hlavu. Jelikož se svět od té doby mnohokrát přetočil a my bereme jisté věci za klasický základ, na kterém mohly růst ty další.

Jistě, přesto se vždy jedná o etalon kvality a tím i hodnoty, která dokáže přestát zub času. Tak jako harmoničnost tónů Mozarta, živá plátna ze štětce od van Gogha, sošnost a proporčnost uvězněná v mramoru z Michelangelova dláta, trojrozměrný svět Gausseho, či schopnost tvrdě a osvíceně vládnout světu jako královna Viktorie. Myslím, že máme definováno a mohu se odrazit dál.

Mé putování s „píšťalkama Pavlem a Lukym“ končilo odchodem z Namche Bazaaru (3440 m n.m.), nabrali jsme směr na třetí pól světa pod Chumulangmu. Samo údolíčko je kouzlem přírodních krás. Nejen s výhledy na sněhobílé obry, ale i v úbočí obrostlé vysokohorským deštným porostem, obsypané květenou, včetně dravých řek s modrozeleným nádechem, či padající vodní tříští z vodopádů. Také je třeba přidat fakt, že cestu lemuje spousta lodží dychtivě lačnících po svých hostech. Kde vám prodají předražený čaj a esenci atmosféry lidí žijících v podhůří. Ale i Budhistické stúpy ověnčené plápolajícími praporky, vystavěné na strmých výspách, či chrámy, které mi atmosférou evokují pohádkovost z dětských časů.

Nám přálo štěstí. Respektive, sněhu bylo tři…. hromady. Což nebylo zrovna to pravé ořechové, ale v kempu pod sedlem nikdo. Takže jsme postavili stany u plesa, udělali žrací pohodu pro naše žaludky a s prvním setměním šli spát. Ráno stoupáme vzhůru a s přibývající výškou, se čím dál víc naše kroky propadají do sněhové vaty. Nejúspěšnější z nás v dané disciplíně byl Pavel. Zaprvé byl objemově nejsolidnější chlap a za druhé, šel poslední. Čímž rozšlapával již rozšlapané.
Při pohledu na něj s přibývající strmostí žlabu, jeho počínání připomínalo jeden krok nahoru a sjeté dva dolu. Teoreticky neměl tudíž šanci. Ovšem je to hoch bojovný a navzdory protivenstvím, po pár hodinách stojí vedle nás na hřebenu.

Vše si užíváme a kroky pokračují až do Chukungu, což už je několik hodin od odbočky směrující pod Everest. Však naše cesta se stáčí ještě více k východu, podél himalájského nanuku Ama Dablam. Ten kopec opravdu tak vypadá, jako kdyby ho tam nějaký obří mimino v nějakém rozmaru zapíchlo. Zde dáváme sbohem i našim nosičům Manimu a Ghopalovi, kteří nám nesli na svých bedrech náklad. Od dalšího rána si poneseme pěkně svůj osud již sami. Ufff, nu což. Ranní kuropění přineslo na morénu lenivě převalující se mlhy. Drobná pěšinka se mezi šutry občas vytrácí, jelikož tímto směrem, kam máme namířeno, již putuje pouhé promile návštěvníků parku Sagarmatha.

Je to dáno nechvalně proslulým sedlem Amphu Lapcha, nacházejícím se ve výšce 5845m n.m.., jehož překonání je vždy dáno momentální zasněžeností. Ten ať s vysokou pokrývkou, nebo naopak malou, může výrazně znepříjemnit přechod do dalšího údolí Hunku. Nám přálo štěstí. Respektive sněhu bylo tři…. hromady. Což nebylo zrovna to pravé ořechové, ale v kempu pod sedlem nikdo. Takže jsme postavili stany u plesa, udělali žrací pohodu pro naše žaludky a s prvním setměním šli spát. Ráno stoupáme vzhůru a s přibývající výškou se čím dál víc naše kroky propadají do sněhové vaty. Nejúspěšnější z nás v dané disciplíně byl Pavel. Zaprvé byl objemově nejsolidnější chlap a za druhé šel poslední. Čímž rozšlapával již rozšlapané. 

Při pohledu na něj s přibývající strmostí žlabu jeho počínání připomínalo jeden krok nahoru a sjeté dva dolu. Teoreticky neměl tudíž šanci. Ovšem je to hoch bojovný a navzdory protivenstvím po pár hodinách stojí vedle nás na hřebenu. Žádné dlouhé rozjímání, jelikož z nebes začalo drobně sněžit. Intuitivně za špatné viditelnosti se hrneme někam příkrým šutrovištěm dolů. Později se dovídáme od místních gajdů, tahajících své ovečky na provázkách, že více než tři týdny tudy nikdo neprocházel. Přitom stále nedůvěřivě po očku sledovali, kdy se za zády konečně objeví armáda našich nosičů. Neobjevila samo sebou. A pozor, ještě se většinou chodí v opačném směru, kdy nosiči spustí ze sedla lana, aby „members“ mohli následně slanit do údolí.

Tak vida, jak chlapci se projevili hrdinně. Mohu je tímto na dálku pochválit. Nicméně další den docházíme do BC pod Mera Peak , kde v kamenné ohradě přehozené plachtou čekáme další den na usmíření s bohy. Kydá bílý hnůj a není na krok vidět. Pod tímto chatrným přístřeškem se tísníme s dalšími nosiči, jež si narentovala americká tříhlavá rodinka. Poměr amíků a šerpíků je 3:8. Amíci spí ve stanech a my děláme uvnitř družbu. Možná že to byla chyba. Páč nepálský hoši neviděli vodu a mýdlo již hodně dlouho a k tomu, ještě ve spánku přihodili chroptění. Nebylo divu, že první ranní paprsky následujícího dne, které naznačily pouhý příslib hezkého počasí, využíváme a pálíme do High Campu na Mera. Tam za mlžné difuze a nepříjemného tepla došlapeme kolem poledne. Však známe tu ruletu osudu, která bez možnosti cokoliv si u ní předplatit, vydá svůj jasný verdikt. Tentokráte se ale štěstěna v průběhu noci přilepila, jak bobek na košili, v náš prospěch.

V bezmračném ránu nikterak nespěcháme a vyrážíme pro poslední vrcholové metry až po šesté hodině. Sice úsvit jsme propásli, ale také všeobjímající zimu. Teď při našem sípavém dýchání nám z boku pěkně hřeje slunce a kolem deváté stojíme ruka v ruce na všku Meru Central. Přitom celý prokreslený Himálaj jak na dlani. Na východě Kanchenjunga, pak ostré hrany Makalu, Chamlangu, Baruntse, hradba Lhotce Shar a Lhotce (8516 m n.m.), včetně Nupce (7861 m n.m.). Za nimi se pne král králů Everest (8848 m n.m.) s poddanými Ama Dablam (6812 m n.m.) a Pumori (7161 m n.m.). Celou scenérii horizontu uzavírá Gyachung Kang (7952 m n.m.), Cho Oyu (8201 m n.m.), Langtang (7234 m n.m.) a nejblíž s námi sousedící štít, trčící jak ostré kopí, s vrcholem Kyasharu (6780 m n.m.). Kluci si užívají svůj velký šestiapůltisící vrchol. Mám za ně upřímnou radost.

Vše však končí a nové začíná. Po následujících dvou dnech jim dávám v Lukle ahoj a vyrážím na další štaci. Vždyť už někde tam ve stráních nad Namche Bazarrem u Lundenu pobíhá, podoben mlsnému kozlu, můj parťák Zdenda Hák Háček. Konečně mě čeká ryzí horolezectví. Hlavně se rozebíhá další dějství, kdy cílem je prolézt novou cestou na Kyazo Ri. Její kolmá panenská západní stěna mě loni setřásla. Nezbývá než dát z Hookem další platný pokus. Uvidíme, co nám letos mrška nachystá.

Balím noťas, dávám ho do opatrovnictví kavárny Java v Namche a vyrážím. Takže, několik následujících dní bude ode mne klid. V mezičase si užívejte doma slunečných dnů a já jdu mrznout. Abych ale uzavřel kapitolu, ta „classica trek“, i když to byla klasika, je zapsána jako úžasný zážitek. Vše umocněno díky těm „extraligovým píšťalkám“, kdy na pár týdnů jsme si byli oporou. Přiznám se, už teď se mi po nich stýská. Tak hoši, v Práglu na pivu a dík.

Namaste Mára

Marek Holeček, ČTK
  • 0Diskuse