2. ledna 2018 11:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Holečkova Antarktida 2018: Když se s vámi houpe svět

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Jachtaření má své působivé kouzlo. Svět z mořské hladiny nabízí úplně jiný... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jachtaření má své působivé kouzlo. Svět z mořské hladiny nabízí úplně jiný... | foto: Archiv Marka Holečka

ANTARKTIDA Poslední rozkazy od kapitána: „Odvázat lana, ještě támhleto, nezapomenout odtlačovat od mola, táák a pozóóór, ať nikdo nesklouzne do vody“. Vytáhnout všechny „fendry“, to jsou takové ty balóny, které má loď na boku, aby se neomlátila o druhé lodě, případně i o samotné kotviště v přístavu. Altego II. vycítila volnost a hned se radostí zhoupla v první vlnce ze zpětně nabyté svobody.

„Kluci v akci“.
„Ptakoň modrooký“.

Vytahujeme přední „Genu“ a též hlavní plachtu. Vítr se hned zmocní plachtoví, aby bylo jasno, kdo je tady hlavním pánem a loď pod jeho vedením se pozvolna začíná pohupovat v bocích. Zdá se mi, že uslyšela neodolatelné vábení dálek, tu líbivou melodii, kde bude moct své taneční dovednosti rozbalit na plné pecky. Za zády pomalu mizí Ushuaia, kde s přicházejícím šerem se nesměle rozsvěcí první světla. Okamžitě mi vytanou vzpomínky a obrázky z předchozích výprav. Je vůbec možné, že pluji již potřetí do těchto nejbouřlivějších vod? Proboha a proč vlastně. Jsem snad nějaký mořeplavec. To tedy ani náhodou. 

GPS trasa platby z Ushuai:

  • 28. 12 14hod 30min argentinského času
  • S 55° 46´ 2718 ; W 66° 1´4030
  • 29.12 6 hod argentinského času
  • S 56° 39´ 0600 ; W 65° 43´ 0200
  • 30. 12 18hod argentinského času
  • S 59° 55´ 0100 ; W 64° 43´ 0600

Miluji snad moře, nebo zvedání mořské hladiny? Jak se to vezme. Samo sebou válet se ve stínu palem a poslouchat u nohou šumivý příboj vln, k tomu usrkávat v zavěšené hamace ledový drink, není až tak zlá představa. Pak se skulit a zaplavat si u atolu mezi pestrobarevnými rybkami, ve vodách teplejších než…., použijeme raději přirovnání šálek kávy. Však, od idylického ráje, jsem daleko o tisíce kilometrů směrem na jih. Tady má životnost v případě vypadnutí z lodě, se počítá na pár minut. Přesto už zase jsem na palubě a chladivý vítr nutí mé oči až k slzení. Oni si postupně přivyknou, to vím. 

Promnu si je a opětovně se zadívám na krásu podél kanálu Beagle. Z ocelově šedivé hladiny se zvedá dramaticky zvlněná krajina. V úpatí jsou podmáčené patagonské dubové lesy, křoviny a vřesy, kde vodohospodářství řídí důmyslné stavby bobřích hrází. Nad nimi se zvedají suťové stráně, nebo ostré skály. Tam kde dosahují potřebné výšky, už jejich vrcholky mají bílé čepičky. Dokonce s odplutými mílemi, proplouváme i okolo bělostných ledovců, padajících od vršků, až do slané hladiny kanálu. Cítím, že jsem šťastný a užívám si v tichosti tří nesourodně znějících slov „klid divoké přírody“. Mezitím v podpalubí se chystá uvítací merenda. Dost možná, že to bude na dalších pět dní poslední sousto pevné stravy s hltem dobrého argentinského vína. 

Dva z nás už ze zkušenosti vědí proč. Je to kapitán Jíra a já. Pak Martin, který tuší, jelikož se také občas plaví v kapitánské čepici podél břehů středomoří. Ostatní jsou nedotčení téměř jak lilie. Je blbost je strašit peklem, které dokáže rozpoutat tento pruh moře mezi Ohnivou zemí a královstvím ledu. Pravdou je, že od samotných mořebijců, se předávají šeptandou historky z generace na generaci o zdejším démonu hlubin. Ten prý dokáže pohltit celé lodě, které jaktěživ už nikdo nikdy neviděl. Však nechme strašáky těm, kteří se chtějí bát. Přesto se tomu nedá vyhnout, jelikož i názvy míjejících míst nesou v sobě tragičnost okamžiků. Třeba takový Mys Bouří, nemá zrovna v sobě obsaženo slunečnou oblohu, že? Ba naopak. Pokud si projdete vězeňské museum v Ushuai, kde je sekce o místních vyhlazených indiánech a historii města, ale také o mořeplavectví, které nám dá jistý pohled na ona neštěstím opředená místa. 

„Ploutvák ocasovitý“.

Třeba úspěšnost ztroskotaných lodí okolo tohoto obávaného mysu, vyobrazená na mapě desítkami křížků, kde jsou uváděny pouze číslovky 1 až… objetí, je více než alarmující. Jeden by řekl, obeplout Mys Horn se rovná čistokrevnému šílenství. Natož pustit se na volné moře, kde nejste už nikterak chráněni pevninou, je rovno naprosté sebevraždě. Ať tak či onak, pokud chci dál dolů na jih a nepoužiji vymožeností 21ního století v podobě letadla, které mě z Punta Arenas mrskne na antarktickou pevninu, nebo obří zaoceánské mrchy vezoucí pasažéry v pohodlí restaurace s výhledem, tak jiné volby není. Apropo, ani nechci uvažovat o jiné alternativě, jelikož takto mě neposedné srdce velí. Chceš něco zažít, vidět běsnící živly na vlastní kůži a tak nesmlouvavě blízko? Jistě, to opětovně chci. 

Odměna budiž ti vyryta hlubokým dlátem, v podobě nesmazatelného zážitku, nebo možná také zatracením. Nicméně žádný prožitek sám od sebe nepřichází, bez předchozích obětí. Včetně podstoupení rizika, které uprostřed Václaváku z podstaty věci se v této podobě nenachází. Přitom bacha, nestačí jen zvednout ruku nad hlavu a říci: „ Já chci“. To okamžitě shoříte z 99,9% jak papír. Pokud nemám dobře zažitou dovednost, musíte mít k tomu někoho, kdo vás přes úskalí v rámci možností provede. No, a jelikož já jsem suchošlapka, drápající se po všem, co roste od metru nad mořskou hladinou, až do oblak, kde se cítím jistý, tak na houpavý slaný svět, jsem si našel kamaráda Jirku Denka s duší námořnickou. Je pravdou, že souznění proběhlo, asi tak před 8smi měsíci, při jedné přednášce jachtařů na každoročnímu sletu v Libštátě. Tam si mě naverbovali, jako exota lezoucí po horách a protipól k jejich světu. Následný pokec s Jírou dal základ dohody, která bez velkých prostojů, byla upečena za patnáct minut. 

Vypadalo to asi takto: „Jedu tam a tam, tak pojeď taky. Hmmm, proč ne, stejnak jsem se tam chtěl vrátit. Čili razíme“. Život není pro váhající střelce a s jasným heslem „urvi, co urvi ve vymezeném čase“. Vždyť těch sluncí nad hlavou nikdo z nás nemá předplaceno do nekonečna, jistota nad jistoty. Tím byli zpečetěny naše společné cesty. Ale, abych nevypadal jak jantar, nalétnuvší bez rozmyslu na sladký cumel, tak následně jsem si dohledal vše potřebné o člověku, kterému mám svěřit svůj život, z důvodu nemít ani stín pochybností. Jelikož má znalost s plavbou je v kategorii protřelejšího závaží, od něhož se předpokládá jediné, že nebude dělat na palubě problémy. Že jsem udělal rozhodnutí skutečně dobré, jsem skálopevně přesvědčen. Pak už bylo jen nasnadě sehnat parťáky pro poťouchlé plány.

Jen pro realističtější opis v čem spočívá proplutí Drakea, předávám odpověď těm zasvěceným, neboli Jirkovi. Čili Jíro, co pro Tebe jakožto protřelého „mořeplavce“, znamená plavba v těchto zeměpisných šířkách…?

Mys Horn je pro mořeplavce něco jako Mount Everest pro horolezce. Už jen dostat se sem s vlastní lodí představuje doslova uplutých tisíce námořních mil (1 Nm = 1.852 m) - často extrémně nepohodlných a protrpěných a někdy vysloveně nebezpečných. Poprvé jsem vystoupil na Mys Horn a doplul na Antarktidu a zpět v r.2010. Po návratu z Antarktidy jsem proplul celou Patagónií (1300Nm) a dokončil na N.Zélandě svou plavbu kolem světa. Plavba v oblasti Patagonie, Mysu Horn a na Antarktidu a zpět byla jednoznačně nejnáročnější ze všech mých plaveb. Nicméně ihned po odplutí z těchto končin se mi začalo stýskat a z celého srdce jsem začal toužit po návratu. Tato oblast vás prostě „dostane“... Návrat sem se mi podařil v r.2016 i s manželkou Petrou a dcerkou Haničkou (3 roky). A pak jsem potkal Máru Holečka… slovo dalo slovo, podání ruky to zpečetilo …a vznikl projekt “Antarktida s Márou“

Proč je tato oblast nebezpečná? Střetávají se tu v úzkém místě dva oceány (Atlantik a Pacifik), kolem jižního cípu Jižní Ameriky proudí převážně ze západu prudké větry, které naráží na vysoké hory a sráží je do Drakeova průlivu. Zde prochází v podstatě bouře za bouří. Setkávají se tu v podstatě 4 různé klimatické oblasti, které mezi sebou zápolí. To vše často vytváří v okolí Mysu Horn a v Drakeově průlivu pod ním velmi náročné a hlavně nevyzpytatelné a často doslova drsné podmínky. Je to prostě druhá nejbouřlivější oblast na celém světě… Výjimkou nejsou 6m vysoké vlny a větry 100km/hod (55 knots = 1Nm/hod), teploty kolem 6°C. Vypadnutí z lodě znamená rychlou smrt s minimální šancí na přežití…Plavba na plachetnici může být opravdu velmi drsná…

Další proměnnou je posádka. Kromě mne je tu 7 chlapů, ale zkušenosti s plavbou mají jen 2. Jak to zvládnou? Nikdo dopředu netuší, koho skolí mořská nemoc. Plujeme v Beagle Channel, máme krásné počasí, posádka je veselá. Je to ale veselost z nedostatku zkušeností a představivosti… Plujeme v místě, kde se mi před týdnem během 10 min změnil vítr z 10 knots na 72 knots (130km/hod)!!! a prožili jsme tvrdou bouři. Pár hodin na to plujeme kolem zátoky, kde ztroskotala polská loď „Naša chata“ a kapitán a jeho syn zahynuli… Má posádka je stále veselá… já nikoliv… já totiž vím, co vše se může ještě odehrát…

Otevřené moře začíná svoji show. Trup lodě se mrská všemi směry a v kajutách si každý z nás připadá jak ve stísněném šejkru na ovocný koktejl. Jediný rozdíl je v obsahu ingrediencí, kde podstatnou část tvoří naše zmítající těla z nápadnou podobností ožralců, těsně před upadnutím do deliria tremens. Do pár hodin, již první nešťastníci vyprazdňují své žaludky. V průběhu noci je již slyšet pouhé bolestivé suché dávení. Když procházím uzounkou uličkou na noční šichtu, sledování horizontu a radarového budíku, mám pocit, že se prodírám zákopem padlých bojovníků. Jen jednou jsem spatřil vyvalené oko, které beze-slov prosilo, ať tu natřásačku vypnu. Kamaráde nejde to, vítej v Drakeu!!!

Marek Holeček
  • 1Diskuse