31. ledna 2018 15:35 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Holečkova Antarktida 2018: Zpátky do země, kde slunce chodí spát

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Marek Holeček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marek Holeček | foto: Archiv Marka Holečka

Po delší odmlce jsem opětovně zde, abych vám vypověděl běh posledních dní z naší Antarktické mise. Jistě dlužím závěr, a že byl zase pikanterie, není již nejmenších pochyb. Jen rozdýchání vyžadovalo svůj čas. Zdravím tedy ještě z Ushuai, kam jsme nakonec po několika bouřích dopluli a znova stojíme na pevné zemi Tiera del Fuego.

Hurááá, jsem svobodný a jsou z nás opět „pozemšlapky“. Jak slastný pocit. Okamžitě se mi vybaví závěr z první výpravy, kterou jsem okomentoval slovy „jebu jachtařinu“ a už nikdy víc. Nic proti mořeplavcům, ale mé pocity jsou obdobné, k tomu umocněné o další zkušenost. Jen mi nejde do hlavy, že lidská mysl vytěsní během těch pár let vše negativní a zůstanou jen krásné vzpomínky. 

Ježíšmária, já se tak těším. Až teprve tady, u stolu dochází k uvolnění. Ještě stále živé vzpomínky jen pár desítek hodin nazpět, vyloudí z nás, už jen úsměv na rtu. Však sto mil před Cape Horn, nás hnal 45 uzlový uragán, téměř na skasaných plachtách 9mílí za hodinu
Tučňáci na Antarktidě

Buď je to mojí omezeností, nebo pozitivnější část mysli, mi dává šanci prožívat nové příběhy, aniž by tam zůstala pachuť z těch předchozích. Jinak to nedává jakýkoliv smysl a na loď bych už na tak dlouho dobu v životě nevlezl. A řeknu vám proč. Nabízená svoboda nekonečných mořských horizontů, je smrsknuta vždy a pouze na palubu, ve které se pohybujete. Z čehož vyplývá jediná odpověď, pro ty z nás, co jsou zvyklý na pravidelný pohyb, ba co víc, mají na něj vybudovanou závislost. Jste v pasti malé konzervy, zmítané ve vlnách, bez možnosti úniku. Hýbe se za vás akorát trup lodi, nikoliv vy. 

Vzápětí vám dojde, že si neužíváte nabízený prostor, ale stali jste se vězni pár čtverečných metrů. Rajská představa svobody se rázem rozpouští ve slaném nekonečnu. Také je zajímavé jak centrum rovnováhy se dokáže přizpůsobit a vyrovnává vlnící svět, kde jsem byl několik týdnů hostem. Stoupám na molo a mé kroky se podivně pohupují, jako kdybych byl zcela na káry ožralý, přestože je vše na oko pevné. Fajn, když se motám, tak ať opravdu a spěchám s ostatními motáky do nejbližší reštiky na lahodný steak, který bezpochyby zdatně prolejeme skvostným Malebecem z argentinské Mendozi. 

Ježíšmária, já se tak těším. Až teprve tady, u stolu dochází k uvolnění. Ještě stále živé vzpomínky jen pár desítek hodin nazpět, vyloudí z nás, už jen úsměv na rtu. Však sto mil před Cape Horn, nás hnal 45 uzlový uragán, téměř na skasaných plachtách 9mílí za hodinu. Zpěněné vlny tloukli s brutalitou do boků lodě a přelívaly kokpit. V nitru paluby se odehrával divný nakloněný svět, chvílemi s výkyvem i více než padesát stupňů. V jednom okamžiku nárazový vítr ještě přitvrdil a opíral se silou až pětapadesát uzlů. Ten nám mrcha na několika místech natrhal hlavní plachtu. Teprve až v kanálu Beagle ubral ze své zlověstnosti. Tak na zdraví „hošové“.

Potkali jsme tučňáka

Nezbývá než vše závěrem zrekapitulovat a tím uzavřít výpravu splněných snů.

Pojďme na věc. Plavba tam a zpět do zemně stínů, ledu, pohádek, divných živočichů, bludných ker, krásných a bezejmenných hor zdárně proběhla. Vzpoura na lodi se nakonec nekonala a celá banda zůstala do poslední chvíle v pohodové symbióze. Kluci ze Slovenska Mišo a Juro si udělali několika lety nad bělostnými štíty zadobře. Ani jednou nelízli hladinu, takže měli kliku, respektive jsou to chlapci šikovní. Také něco k tomu i polezli. Mě s Mírou se zadařil parádní kousek při výstupu na do té doby nevylezený Monte Pižďuch, který má tím pádem i své jméno. Samotné lezení může klidně aspirovat na jednu z nejtěžších mixových cest na Antarktidě. 

Však poměřovat lezení na vahách nejde, body za „krasolet“ také nejsou a góly, či vteřiny patří jiným disciplínám. Jinými slovy, kam nakonec se schová, je mi upřímně jedno. Samotná výstupová cesta byla pak trefně pojmenovaná Bloody Nose. Odpověď najdete na fotkách a v krátkém šotíku, který je součástí článku. Další plavčíci Martin a Sušky si sjeli několik sjezdů a dělali parádní zázemí zábavy od hraní na kytaru, pití vína, až po ohnivé debaty. Dokonce Martin si může nalípnout titul prvního českého splitboartdisty v krajině ledu. No a Galas, jako vždy chytal své filmové obrázky z celé akce. Je to můj stín na výpravách a jsem tomu upřímně moc rád. 

Jelikož dovednost je jedna strana mince, ale když se spojí s talentem, tak nejen já, ale i vy se máte ve filmech na co těšit. Není nic zadarmo a oběť aspoň v podobě utopeného dronu musela na závěr přijít. Jak to okomentoval sám Galasník, vzápětí co se „helikopotvůrka“ dotkla hladiny a zmizela pod ní, tak klidným hlasem pronesl. „ Svině je v pr.., teď můžeme s ním pod vodou filmovat jedině už tak velryby“. Na něco jsem zapomněl? Asi ne a to je konec Expedice Antarktida 2018. Zároveň ať žije nová, která za pár měsíců si začne psát nové nepopsané stránky?

Marek Holeček, Lidovky.cz
  • 0Diskuse




Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce
Stát chce finančně podporovat mikrojesle a dětské skupiny, aby maminky mohly jít do práce

Ministerstvo práce vyslalo do připomínkového řízení návrh, aby státní rozpočet financoval dětské skupiny a nově také mikrojesle. Do nich chodí hlavně děti, které nezískaly místo ve státní školce, ale jejich rodiče nastupují do práce dřív než po třech letech mateřské dovolené.