29. prosince 2017 13:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

Holečkova Antarktida 2018: Hory, které nemají jména a štíty, na které člověk nevstoupil

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Na obzoru monument Cape Renard. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na obzoru monument Cape Renard. | foto: Archiv Marka Holečka

ANTARKTIDA Horolezcem chtěl být už od mala. Chtěl si plnit své sny. Na jednu takovou snovou expedici do Antarktidy nyní český horolezec Marek Holeček vyrazil. „Za pár dní se ocitnu v pohádkové krajině s čistě bělostným sněhem a ledem modrým jak louka posetá chrpou. Vysokými a strmými horami, které rostou přímo od hladiny do dvoukilometrové výše, přičemž nemají ještě mnohé ani svá jména,“ píše ve svém prvním zápisu z expedice. Lidovky.cz vám přinášejí první ze série svědectví českého horolezce při pouti ledovým královstvím.

Kdy se rozehrává příběh? Už ve chvíli, kdy se objeví v nejasných konturách, jako prvotní nápad v naší mysli? Nebo až ve chvíli, kdy už děláte první reálné kroky vedoucí k jeho realizaci? Nejspíš bude mít každý rozdílný pohled. Jistě, někdo sní a prospí ve snách celý život, aniž by udělal jediný krok navíc. Jiný zas stále něco tvoří, aniž by měl jediný sen. Jsou tací, kteří se chytnou košile jiného a sdílejí s ním jeho čas, přičemž mohou zažít zázraky. Případně také nic. Nebo se sejde kombinace, která zažehne v našem těle plamen, jenž nás vcucne do děje, která roztočí řetězení událostí, o něž se nám ani v nejdivočejším snu nemohlo zdát. Ať tak, či onak, výsostné právo každého z nás, by mělo být uchopit si svůj svět a dívat se na něj po svém. Na tom se asi shodneme.

Můj příběh se začal odehrávat před více jak třiceti lety. Přesto mě neomylně nasměroval právě až sem, do trupu letadla, které právě míří na „nejjihovatější cíp“ jihoamerického kontinentu. Ba co víc, ještě dál. Ale to trochu předbíhám. Takže pěkně popořadě.

Po zabouchnutí dveří základní školy a přesně asi v tom daném momentě, vystaven dotazům co dál, jsem se rozhodl pro světlou budoucnost. Budu horolezcem. Že to byl skvělý nápad, to hned zhodnotili blahosklonným pohledem moji dva profesorští rodiče. „Super synku a čím se asi tak budeš živit?“. No pravda, školy na to nejsou a odpověď nebyla k nalezení. Přesto jsem ale nezaváhal: „Budu se učit po cestě, přičemž život mi ukáže.“ Na malého tvora odvážné tvrzení, nicméně na co čekat, že? Až přijdou první negativní zkušenosti a rány, o kterých jsem neměl ani páru? Houbeles, rovnýma nohama na věc.

Při zpětném pohledu se objevilo překážek nepočítaje a různých odboček, po kterých se dalo jít zcela jinam. Ovšem co je již jisté, že právě teď odkrajuji z čtvrté desítky expedic, které jsem si vysnil, zrealizoval a letím naplnit další.

Čili za pár dní se ocitnu v pohádkové krajině s čistě bělostným sněhem a ledem modrým jak louka posetá chrpou. Vysokými a strmými horami, které rostou přímo od hladiny do dvoukilometrové výše, přičemž nemají ještě mnohé ani svá jména. Obyvatelé jsou ve slušivém smokingu, či kožiších, které by nejedna dáma z Pařížského Champ Élysées mohla závidět. Kolem křižují vodou obří živoucí obludy, obdobné těm z knihy Julese Verna, kteří výdechem pouští nad sebe gejzír vody. 

„Kluci v akci“.
„Ptakoň modrooký“.

Pak bludné kry, lodě bez kapitána putující kamsi bez cíle, až do chvíle,  kdy se rozpustí ve slaných vlnách oceánu. Tak bych mohl pokračovat dál, ale teď koukám skrze okénko na neklidně vlnící se křídlo našeho letadla. Nárazy větru a zmítání stroje ve vzduchu dávají již tušit, že se blížíme k cíli. Už vidím známou zvlněnou krajinu Tierra del Fuego se zasněženými vrcholky, neboli Ohnivou zemi. Pode mnou se houpe jachta na hladině kanálu Beagle a přímo v zorném poli se blíží nejjižnější lidská výspa, městečko Ushuaia (Ušuaja). Naše kola po chvilce prudce narazila na ranway a jsme zase po dvaceti hodinách letu a několika mezipřistáních na pevné zemi.

Už bych mohl konečně vybalit náš záměr co? Tak dobrá. Seskládal jsem sedmihlavou skupinu včetně mě sedmihlavou skupinu kluků ušatých. Lákadlem, na které jsem všechny utáhl, bylo lezení na panenské štíty v Antarktidě. A teď to přijde. Aby cesta nebyla mastňácká, tak jsem opětovně zvolil jachtu, jako v roce 2014, kdy jsem poprvé navštívil ledové království. Tentokrát jsem ovšem pro větší zábavu místo 21metrové jachty eXplorer s Tasmánským kapčou Steavem poprosil kamaráda Jirku Denka. Ten nás všechny nasouká do své 17metrové jachty Altego II. a proveze bouřlivým Dreakem, až ke břehům, kde tučňáci, tuleni a velryby dávají dobrou noc. Tím je deníček otevřen a příběh, který začal již dávno, bude naplňovat v průběhu naší cesty další nepopsané stránky. Tak se při čtení příjemně bavte a všechny vás zdravím z nefalšovaného konce světa. 

Těbůh, Mára

GPS: 54°48′57″ j. š., 68°19′4″ z. d.

Marek Holeček, pro Lidovky.cz
  • 1Diskuse




České porodnice nedodržují standardy pro podporu kojení, ukázal průzkum
České porodnice nedodržují standardy pro podporu kojení, ukázal průzkum

Jak před pár dny informoval portál iDNES.cz, porodnice by podle UNICEF a Světové zdravotnické organizace měly dodržovat 10 kroků, které vedou k úspěšnému kojení. Podle průzkumu iniciativy Šestinedělky a České ženské lobby však všechny tyto kroky nedodržuje žádná z českých porodnic.