28. dubna 2019 5:00 Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

,Jaký máte pas?‘ Moldavský Kišiněv překvapí návštěvníka parky, jídlem i frontou na modlení

Památník věnovaný padlým vojákům. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Památník věnovaný padlým vojákům. | foto: Šarlota Šudrychová, Lidovky.cz

KIŠINĚV/VINNYCJA Do Kišiněva jsem vyrazila z Vinnycji, kam jsem odjela na pár měsíců učit češtinu místní. Protože vlak z Moskvy, který do moldavské metropole přes Vinnycji pravidelně jezdí, byl beznadějně vyprodaný až někdy do poloviny května, rozhodla jsem se pro okliku přes Oděsu.

Poslední březnovou sobotu jsem nastoupila na noční vlak směrem k Černému moři. Pánové v kupé mi přenechali spodní lůžko, takže jsem se nemusela škrábat nikam nahoru. Ukrajinské noční vlaky totiž vyžadují jistou dávku atletického nadšení, pokud na vás zrovna vyjde horní postel. Noční vlaky vám velmi ráda, mají totiž svou specifickou atmosféru, a to nejen díky tomu, že se v nich dá opravdu dobře vyspat. Vozy druhé třídy mají koberce, jsou obvykle lehce přetopené, do toho zní rachot kolejí, lidé pijí čaj a nosí pantofle. Všichni jsou tak nějak na cestách a přitom doma.

Venkovní prodej suvenýrů i bazarového zboží.

Do Oděsy jsem díky posunu času dorazila okolo páté ráno, dala si muffin a zelený čaj a vyrazila na nejbližší autobusové nádraží. Tam jsem se opět přesvědčila, že jízdní řády, které můžete najít na internetu, ne vždy odpovídají realitě. Tentokrát však mluvily v můj prospěch, neboť jsem měla strach, že budu muset na maršrutku čekat alespoň dvě hodiny.

Lekce češtiny

Více o tom, jaké je to učit Ukrajince češtinu si můžete přečíst na mém blogu Zrzka za knihami.

.

Nakonec jsem měla štěstí a lehce po šesté jsme s panem řidičem sami vyrazili k hranicím. Ten se mě ještě před začátkem cesty neopomněl zeptat, jaký mám pas. Po odpovědi, že český, souhlasně pokýval hlavou a šel si sednout za volant. Cestou se k nám čas od času přidal někdo z místních, kdo se potřeboval kousek svézt. Díky jinak plně soukromé jízdě jsme si odpustili delší čekání na hranicích a k mému překvapení dorazili do Kišiněva přibližně za tři hodiny.

Náboženský symbol před Katedrálou zrození páně.

Náboženský symbol před Katedrálou zrození páně.

Na Vítězný oblouk do Moldavska

Můj první dojem z Kišiněva byl, že to musí být příšerná díra. Nakonec se ukázalo, že přeci jen je toho zde dost k vidění. Díky častému cestování jsem pochopila, že skvělý zážitek z cest často stojí kromě zajímavého setkání a správné nálady také na dobrém plánu. Ne nijak upjatém, člověk by měl mít vždy dost času na lenošení, čtení a kafe či pivo na každé druhé zastávce. Ale pokud víte, co chcete opravdu vidět, většinou návštěva takových míst přináší ještě o trochu lepší zážitek.

Moldavský Vítězný oblouk.

Nejprve jsem proto zamířila do hostelu, kde jsem si nechala poradit pár míst, včetně restaurace s místní kuchyní. Mou první zastávkou byl moldavský Vítězný oblouk a Katedrála zrození páně. V katedrále mě překvapilo množství lidí, kteří se kolem poledne shromáždili na modlení. Lidé zde stáli poměrně dlouhou frontu skrz celou katedrálu, aby mohli políbit obraz jednoho ze světců. I když jsem navštívila už pár zemí, které jsou oproti té naší trochu víc nábožensky založené, nikdy jsem v kostele, mešitě nebo synagoze tolik lidí, kteří by se přišli jen tak pomodlit, neviděla.

Katedrála zrození páně.

Poté jsem se zašla podívat na místní pouťový park.Ukrajinci milují pouťové parky. Zajímalo mě, jak moc se jim v tom obyvatelé Kišiněva podobají. Zajímavé jsou zejména kolotoče, které připomínají staré vyřezávané hračky s malými koňmi. A přesně jeden takový jsem v něm i objevila.

Jedna z pouťových atrakcí.

Parky, parky a zase parky

Po obědě, kdy jsem na doporučení zkusila tradiční moldavskou polévku zama, jsem se vydala k vodě v jednom místních parků. Jestli je pro Kišiněv něco typického pak je to rozhodně množství zeleně. Na pláži jsem se rozhodla k poctivému flákání a opalování přes dobrou hodinu a půl. Někteří Moldavané využili prvních opravdu slunečných dnů, aby se dokonce zašli vykoupat.

Jeden z mnoha kišiněvských parků.

Nakonec jsem zašla k pomníku věnovanému padlým vojákům ve druhé světové válce. Pomník mě svou růžovou a lososovou zaujal už na fotografii. Samotné místo je pěkně udělané a připomíná trochu památník v Kyjevě.

Další den ráno jsem se pokoušela nalézt nějaký autobus, a protože Moldavané umí rusky a já jsem se během svého pobytu na Ukrajině něco málo naučila, pokusila jsem se snad poprvé při hledání cesty, oslovit také starší ženy. Jinak obvykle vyhledávám lidi v mém věku a doufám, že umí trochu anglicky. I když jsem nakonec autobus nenašla a odchytla si jednu z mašrutek, měla jsem ze sebe dobrý pocit, že jsme si navzájem aspoň trochu rozuměli.

Oděské delfinarium

Na zpáteční cestě nám pan řidič pustil téměř tříhodinovou ukrajinskou komedii Hledám ženu s dítětem na zkrácení času. Film se mi rozhodně líbil o dost víc než Huculka Ksenia, na kterou jsem zašla během návštěvy Ternopilu. Pořád v něm bylo jisté přehrávání, ale na mnohem snesitelnější úrovni.

Černé moře.

V Oděse jsem z nádraží hned zamířila k tamnímu delfinariu. Poměrně hodně jsem se těšila na akvárium, neboť jsem čekala, že bude mít co nabídnout, když leží jen pár metrů od moře. Nakonec jsem byla vcelku zklamaná, neboť rozlohou nepřevyšovalo kdejaký větší zverimex. Většinu odpoledne jsem poté strávila na pláži. I zde se našli první odvážlivci, kteří do moře skočili. Já sama jsem do něj ponořila tak akorát špičku prstu.

Oděské delfinarium.
Oděské akvárium.

Nakonec jsem se ještě rozhodla podívat na představení s delfíny. Přemýšlela jsem, jestli vůbec něco takového chci vidět, ale nakonec jsem si řekla, že si alespoň udělám představu, jak taková představení vypadají. Ačkoli jsem byla poměrně překvapená tím, co všechno jsou pracovníci schopni s delfíny nacvičit, nejvíc se mi stejně líbilo, když si před začátkem představení jen tak hráli.

Památník Síň slávy věnovaný Leninovi.
Kostel na kišiněvském hřbitově.

Na zpáteční vlak jsem vyrazila okolo jedenácté a okolo půl sedmé jsme po poměrně příjemném a tvrdém spánku dorazili do Vinnycje.